Cesta tak trochu na vodě (4.)

Rok se sešel s rokem, nabízím další zápisky z cest. Příjemné čtení přeji jako vždy stálým čtenářkám i čtenářům, stejně jako těm, co sem třeba náhodou zabloudili poprvé.

Voda druhá: Slovinský Jadran

2. kapitola: Prodloužené ráno v Koperu (30. června 2018)

Cestu za snídaní spojuji s procházkou po městě. Přes Přístavní ulici (slovinsky Pristaniška ulica, italsky Via del Porto) projdu kolem někdejšího skladu soli, později též tržnice Taverny...

... Kidričovou ulicí, která spojuje pobřeží s historickým jádrem Koperu,...

... na Titovo náměstí (slovinsky Titov trg, italsky Piazza Tito). Samozřejmě je dobré zjistit, že vše důležité je na svém místě: jak téměř odvěké sídlo městské správy Prétorský palác,...

... tak nejstarší istrijská kavárna Lodžie,...

... i kostel Nanebevzetí Panny Marie. Nad její věží jsou sice nějaké ty mraky, ale při pohledu směrem k pobřeží je obloha mnohem jasnější. 

Moji pravidelní čtenáři už tohle všechno znají z loňska, i oni však dostanou jednu novou informaci. Zájem si totiž zaslouží i budova, jejíž roh je vidět vpravo od věže kostela. Sloužila totiž nejrůznějším účelům. V 15. století v ní byl sklad zbraní určených k obraně města, ostatně tam je třeba hledat i původ jejího názvu Armeria. Dnes v ní sídlí rektorát Přímořské univerzity (slovinsky Univerza na Primorskem, italsky Universita del Litorale).

Projdu podchodem Prétorského paláce do Čevljarské ulice.

Opět si potvrzuji, že ať už se z koperského hlavního náměstí vydáte libovolným směrem, vždy máte šanci objevit něco nového. Například zcela zastrčený palác Barbabianca, někdejší sídlo koperského berního úřadu. I tato barokní budova ze 17. století během věků změnila svůj účel: dnes v ní sídlí místní hudební škola (slovinsky Koprska glasbena šola). A ano, souhlasím s tím, že fotit proti světlu není to nejšťastnější řešení, ovšem čekat do odpoledne na lepší světelné podmínky se mi nechtělo.

Je nakonec jedno, kterou z úzkých uliček si vyberete. Všechny nesou jasné znaky středomořské architektury – úzké jsou tak, aby jejich obyvatelé i náhodně procházející využili pokud možno co nejvíce stín. V této je navíc zachována i kamenná dlažba. Autem ji projet nelze – oblouček, kterým se stáčí k Přístavní ulici, je totiž tvořen schodištěm.

V jedné z kaváren se stavím na ledovou kávu. Teplota je zatím na snesitelných 26 stupních, ale je teprve devět hodin ráno.

Ještě bych snad mohl přidat informaci, kde že to vlastně přebývám. Na různých serverech se můžete dočíst, že v Domě Percauz (slovinsky Hiša Percauz, italsky Casa Percauz), od poloviny 14. století sídle nejstaršího městského soudu. Všechny ale lehce klamou. Ubytovací kapacita je totiž v těsném sousedství zmíněného domu.

Bydlím vlastně v podobných podmínkách jako v Bledu. Rozdíl je jen ten, že cena za noc je zde poloviční. I mě samotného překvapilo, že pobřeží Jadranu nepatří mezi nejdražší slovinské destinace. Toto srovnání se týká jak ubytování, tak třeba cen v restauracích.

Už v deset jsem na pláži, kolem poledne jsme na třiceti stupních, a pro dnešek to rozhodně není konečná. I když obloha občas vypadá jako lehce zatažená, počasí je prostě koupací. Zkouším vymyslet nějaké originální obrázky, uvědomuji si ale, že ty nejlepší by bylo možné pořídit pár metrů od břehu.

Na to ovšem nejsem vybaven, a tak se alespoň projdu po jednom z přístavních mol. Výsledný obrázek se ideálnímu pohledu snad aspoň trochu blíží.

Další program dne je prostý a jasný: vzhledem k aktuálnímu počasí se dnešní ráno prodlužuje až do pozdních odpoledních hodin. 

Ve vodě je fajn, občas ale přece jen musím i na souš. Jedním z důvodů je například ten, že do moře se občerstvení zatím nepodává.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.