Biľak pomohl komunistům odkopat se

Ve věku 96 let zemřel v noci na dnešek Vasil Biľak. Jeho smrt lze těžko považovat za mletí známých božích mlýnů – člověk Biľakova světonázoru na ně jednak věřil jen velmi těžko, jednak místo toho, aby se již léta smažil v pekle, dožil se spokojeného stáří a pokojně si užíval svého důchodu v přepychové vile. 

...aneb Biľakova smrt v širších souvislostech

Ten příměr je už možná otřepaný až běda, ale dokud se tu roztahují Grebeníčkové, Dolejšové, Filipové, Babišové a jim podobní, je třeba jej připomínat. Naše země neprošla dekomunizací, pokud by tak šlo nazvat teoretický proces podobný německé denacifikaci. To je obrovská snad ne skvrna, ale spíše díra v naší historii, a obávám se, že zalátat se již dá jen velmi těžko, a že s ní nebude naše vyrovnání se s minulostí nikdy úplné. Naše nevyrovnávání se začalo 10. prosince 1989, kdy byla jmenována vláda s většinovou účastí komunistů, nazvána „vládou národního porozumění“ a vydávána za pokrok. Nevím, co je to za revoluci, když nechá u moci ty, kteří jsou údajně svrženi. 

Pokud může - opět analogicky - v Německu probíhat akce „Spät, aber nicht zu spät“ (Pozdě, ale ne příliš pozdě), mohli bychom snad i my přikročit k sice pozdnímu, ale přece jen vyrovnání se s vlastní historií. Naprosté minimum by mělo spočívat v zákazu a soudním rozpuštěním jakékoliv politické strany, která si dovolí dát do názvu přívlastek „komunistická“, následovat by mělo propadnutí jejího movitého i nemovitého majetku. Podle našeho trestního zákona je propagace komunismu (a dalších zločinných teorií) trestná, mým hloupým laickým rozumem si neumím vysvětlit, jak se s tím existence KSČM slučuje. Dále je třeba nejen zachovat v platnosti lustrační zákon, ale rozšířit jeho působnost na bývalé funkcionáře KSČ a Lidových milicí. A také Jakešovi a podobným snížit důchod na životní minimum. Pozdě, ale přece.

Jak již bylo řečeno v úvodu, Vasilu Biľakovi bylo osudem dopřáno to, co nemohla zažít nejedna oběť režimu, jehož byla tato kreatura představitelem. Ať už proto, že jejich životy byly justičními vraždami ukráceny, nebo se tito lidé z pracovních lágrů vrátili s podlomeným zdravím. Opustila-li nyní tato osoba náš svět, chtělo by se snad říci „konečně“, ale jen tak bez dalšího to nelze. Ještě předtím, než by se Biľak smažil v onom pekle, měla na něj dolehnout spravedlnost čistě světská. To, že náš (nebo později slovenský) stát nechal hlavního stranického ideologa dožít v klidu, znamená plivnutí do tváře odpůrcům režimu. A těch oficiálních 108 obětí spřátelené srpnové invaze nechť je připočteno právě Biľakovi a spolu s ním též Kolderovi, Kapkovi, Švestkovi a Indrovi. Podíl na 108 vraždách by jako důvod trestního stíhání dozajista stačil, připočten ale měl být též zločin vlastizrady, neboť jedině tímto pravým slovem lze nazvat akt, jehož se zmínění zločinci dopustili, a který bezprostředně vedl ke ztrátě státní suverenity a k totální likvidaci demokracie, která začala tou dobou opatrně vystrkovat růžky. Jelikož se tak stalo pomocí vojenské síly, jednalo se též o zločin proti míru.

Biľakova smrt má ovšem ještě jednu rovinu. V reakci na jeho úmrtí vystoupil se svým prohlášením poslanec a místopředseda Poslanecké sněmovny, komunista Vojtěch Filip. Jeho vyjádření, zlehčující a relativizující okupaci Československa v srpnu 1968, je ukázkou propagace komunismu, tedy hnutí potlačujícího lidská práva. Nynější čerstvá snaha o jeho odvolání z předsednictva Poslanecké sněmovny se zdá být chvályhodná, je však mít na paměti, že do funkce byl tímtéž parlamentem před pár týdny zvolen. Chce-li však sněmovna svou nedávnou chybu napravit, nelze jí v tom bránit, ba naopak.

Komunistům se nebývale ustupovalo a ustupuje. Jsou zváni k jednáním jako rovnocenní partneři, jsou voleni do politických funkcí, a jakmile cítí příležitost, chytnou ji za pačesy. Naposledy toto demonstrovali návrhem na zrušení lustračního zákona. I přes jeho platnost byl do ministerského křesla jmenován agent StB. Pokud se vám třeba dělá nevolno z představy, že by v německé poválečné vládě zasedl gestapák, pak česká současnost je s touto hypotetickou situací naprosto totožná. A jestli má být nějakým jiným agentem dosvědčeno, že Babiš agentem nebyl, tak to je přece k smíchu, ne? Je to stejné, jako kdyby v Norimberku Ribbentrop svědčil ve prospěch Göringa. Podobné svědectví může být věrohodné snad jen v případě, že se jeden zločinec rozhodne na druhého lidově řečeno něco prásknout. Jinak jej těžko lze brát jako hodnověrný důkaz.

Všechno to je v souladu s obecně přijatelným postojem, že komunismus nebyl zlo srovnatelné s nacismem. Nic není větším omylem - komunismus a nacismus jedno jsou. Je mi dost protivné, že se - byť v legraci - někteří lidé zdraví „čest práci“. Je to stejné, jako kdybych se snažil být vtipný pozdravem „Heil Hitler“. Za hákový kříž na triku mě na ulici patrně seberou, což je v pořádku. S rudou hvězdou, srpem a kladivem budu za recesistu. To je ohavné a nepochopitelné zároveň.

Takže, v 96 letech zemřel Vasil Biľak. Dožil přitom ve své vile v Bratislavě. Je naší věčnou ostudou, že se tak nestalo před 10 nebo 15 lety v kriminále. Částečně ji lze ještě napravit tím, že Vojtěch Filip vysvětlí své „různé pohledy“ Policii České republiky, zbaven předtím funkcí a poslanecké imunity.

Ostatně soudím, že komunismus musí být zničen.