Zbraň mě ochrání! Odkdy?
Zavřu oči a představuju si jejich vyděšené obličeje plné strachu, slyším jejích pláč a pronikavý křik, vidím jejich smutné oči plné slz. Nemůžu se toho zbavit. A co mě bolí nejvíc je, že všechny ty děti, které tu hrůzu přežily s těmito děsivými pár minutami budou žít už celý jejich život. Jsou tím už poznamenány a navždy zůstanou vězni svých krutých, nesmazatelných vzpomínek. Ani děti ani rodiče i s těmi nejlepšími psychology už nikdy nebudou tím kým byli toho rána, když se spolu loučili před školou.Je zajímavé, jak se někdy nedá zapomenout na jediný prchlivý moment. A jak může (nebo nemusí) ovlivnit každý náš další krok. U dětí, co se dívají na ústí hlavně na ně namířené to platí obzvlášť.
Se zbraněmi žádnou přímou zkušenost nemám a jsem za to ráda. Před časem, jsem někam letěla s dětma a Británie v té době opět byla v pozoru kvůli nějakému plánovaném teroristickému útoku. S dětmi jsme přecházeli z odbavovací haly k odletům a každých deset metrů nás měřil pár těžce ozbrojených policajtů v černém s pravděpodobně nabitými těžkými samopaly v ruce, revolverem v pase, několika druhy obušků a spoustou jiných zbraní, které ani nevím, jak se jmenují. Děti mi tehdy tiskly ruku tak pěvně, až to bolelo. Tlačily se na mně a strachem ani nedutaly a vlastně mám pocit, že jsem je prakticky přes tu halu za sebou táhla jako dva pytle brambor, protože jejich nožičky jim zkoprněly. Později v letadle mi můj synek povídal, že se opravdu těch pánů bál a že chtěl plakat. Když jsem dětem před vánoci povídala o tom, co se zase stalo v USA, oba si na tuto příhodu barvitě vzpomněli, i když to už bude druhým rokem a měly od té doby spoustu jiných krásných pozitivních příhod a vlastně nic se tehdy nestalo.
Pro mě, není možné zapomenout, jak jsem před lety někam lětěla a na letišti v Manchestru mě už při check-inu nepříjemně sledovala ochranka. Krátce po přistoupení k přepážce a odevzdání pasu letušce, se mě bez varování ochranka chopila a s dvěma těžce ozbrojenýma policajtama za mnou mě odvedli do kumbálu, kde na mě neustále oba mířili těma svýma dělama, zatímco já jsem tam stála prakticky nahá s rukama za hlavou a ti druzí dva, centimetr po centimetru prohlíželi moje oblečení. Nevím co se jim na mně nelíbilo. Rozhodně vím, že stát úplně bezmocná – a nevinná - proti dvěma velkým nabitým samopalům (nebo co to bylo zač), nebylo příjemné a není to pocit, který bych chtěla, aby kdokoliv z mých blízkých kdy zažil.
Jindy, to jsem se někdy k večeru vracela domů po M1 z meetingu v bombovými útoky šokovaného Londýna. Celá Británie byla tehdy v tichém nepopsatelném kómatu. Zastavila jsem na jednom z těch větších odpočívadel na kafe. Seděla jsem v přeplněné restauraci, kde byl problém najít jedno jediné místo k sezení, jak bylo plno. Tu z ničeho nic „výstřel“! Někteří z nás se instinktivně skrčili pod stůl, jiní s panickým řevem začali převracet židle a stoly plné jídla během svého útěku. Děti plakaly. Dálnice byla uzavřena. Lidi prchali a opouštěli všechno co měli. Nikdo nevěděl co se děje a trvalo věčnost, než ochranka a policie nastolila pořádek a ujistila nás, že jenom někomu něco spadlo v kuchyni. Ovšem ten „výstřel“ bude se mnou nadosmrti.
Trocha strachu mezi lidmi a nejistoty z okolí a i obyčejný spadený hrnec na zem, dokáže vyvolat paniku. Jenom proto, že se bojíme, že ten vedle nás by mohl mít pod kabátem zbraň.
Strach je mocný a s lidskou myslí dělá divy.
Asi poprvé jsem se pořádně bála, tomu už bude skoro 20 let, kdy se mnou v Pařížském metru otřásl jiný bombový útok a nechal mě společně s poloprázdným vagónem čekat na vysvobození neskutečně dlouho v nepropustné tmě podzemního tunelu. To ještě nebyly ani mobily, laptopy nebo iPady. A tak jsme tam seděli, cítili nepříjemnou vůni kouře a něčeho spáleného a čekali co se bude dít. Opět jsem se stala zajatcem vlastního pocitu totální bezmoci, nepříjemné bezradnosti a prachsprostého obyčejného strachu.
Co tímto výčtem mých vzpomínek chci říct je, že největší neštěstí z každé podobné tragédie, co se staly a pravděpodobně ještě stanou, jsou ty nevinné oběti, které nenajdou kruté vysvobození ve smrtelné kulce. Protože věřím, že život s touto bolestí musí být mnohonásobně bolestivější, než jakákoliv bolest, kterou si dovedu představit. A teď bohužel myslím i na všechny ty nezletilé svědky po celém světě, kteří se denně musí dívat a často i podílet na podobných zvěrstvech páchané rádoby vyšší mocí pod záminkou ´nastolení míru´.
Pro mě, zdánlivě jednoduchá záminka vlastnictví střelné zbraně pod dojmem nabité ochrany pro rodinu před bůhvíčím, je jen zaslepený akt nezodpovědného a zároveň vystrašeného zbabělce, co chce vzít spravedlnost do vlastních rukou bez uvědomnění si všech následků.
Myslím si, že je smutné pro tak malé tvorečky žít už navěky s pocitem nejistoty, pochybností, rozpaky, beznaděje, úzkostí, možná časem i chutí všeho se vzdát nebo „to“ jednou někomu oplatit. Což mě přivádí k přesvědčení, že spoléhat se na svou ochranu za střelnou zbraň jen vytváří začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Zlo tvoří zase jen zlo. A strach ze zla, jej jenom zvětšuje. Pravý klid a svoboda mysli i pohybu mezi námi potom nemůže existovat.
Nevím jaké je řešení. Někteří si řeknou, ať si v tý emerice dělají co chtějí. Ale myslím, že ať chceme nebo ne, tak v dnešním světě se tak trochu všechno týká všech. Vím, že i sebelepší zákon nedonutí všechny domácí držitele všech těch statisíců zbraní, aby je vrátili. Najít kompromis bude těžké a stejně nebudou všichni spokojení a dalším podobným tragédiím je těžké zabránit.
Jedno vím jistě, když jsme si na náš dům pořizovali CCTV kamery, abychom chránili náš majetek, přestala se se mnou bavit půlka ulice. Jisté ale je, že o mé ochraně ví každý běžným pohledem a může si vybrat jestli k domu přistoupit blíž nebo ne. O tom, jestli některý z mých sousedů má doma nezajištěnou zbraň, kterou na mě nebo mé děti může kdykoliv použít, o tom se ale hned tak jednoduše nedozvím.
A i kdybych to věděla, jsem přesvědčená, že vlastnění střelné zbraně, mně stejně k pocitu bezpečí před nějakým takovým bláznem nijak nepomůže.
Zbraň mít nechci - teď, zítra ani za rok. Nikdy. A tak by to mělo být pro každého civilistu. Nejistota podporuje strach. Ze strachu se časem vyklube zlá myšlenka. A od zlé myšlenky je jenom krůček ke zlému skutku a velkému neštěstí. A to nevytváří prostředí, ve kterém chci vychovávat své děti.
A doufám, že v tom nejsem jediná.
Alexandra Synac
Australskou zimu můžu
Jestli je něco, na co jsem si rychle v Sydney zvykla, tak je to zdejší zima. Chudák mamka, která mě furt musí poslouchat.
Alexandra Synac
Lockdown tak trochu jinak
Tak a je to tu V Sydney máme další lockdown. Já vím, pro Evropu to není nic nového. Vy tam máte domácí vězení v malíčku.
Alexandra Synac
Malý trek na Velké zdi
Xiao Yen, anebo Jimmy, jak nám sděloval v emailu, nás čekal v Pekingu na letišti přesně tak, jak jsme si přes email domluvili.
Alexandra Synac
Když volá moře
Vy nemůžete sem. My nemůžeme tam. Tak posílám pár fotek z azurové náruče Pacifiku rozpínající se od nevidím do nevidím. Je ohromný. Jako velká modrá poušť. Jen je krásnější. Milejší. Přátelštější. Někdy.
Alexandra Synac
5 chyb, které dělá dnešní Honza, když si sbalí svých pět švestek
Co si budem vykládat, když dnes jde Honza do světa na zkušenou, překonává úplně jiné výzvy, než třeba já před víc jak dvaceti lety, či opravdoví pováleční či pookupační emigranti.
Další články autora |
Přes Česko přešly bouřky s krupobitím. Dálnici D1 pokrylo bahno a větve
Do Česka přišly přívalové deště, na některých místech padaly i kroupy. Hasiči hlásili desítky...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Novotný je na vyhazov z ODS. Výroky o Slováčkové překročil hranici, řekl Benda
Starosta Řeporyjí Pavel Novotný překročil hranice, které by se překračovat neměly, kritizoval v...
Aktivisté žádají konec pedagožky Univerzity Karlovy a přednášky o „genocidě v Gaze“
Karlova univerzita by měla přehodnotit zaměstnávání osob jako je doktorka Irena Kalhousová, uvádí...
Důchod daleko, ale práci nedostanou. Nezaměstnaných šedesátníků přibývá
Premium Lidé kolem šedesátky při hledání zaměstnání narážejí na zeď. Zaměstnavatelé o ně nestojí, preferují...
Ženě vybuchla ve vagině petarda, málem zemřela. Před soudem stane její manžel
Před soud předstoupí Ukrajinec, který podle obžaloby loni v září v Kožlanech na Plzeňsku vážně...
ANALÝZA: Smutný Den nezávislosti Izraele. Ve válce, opuštěn a rozhlodáván zevnitř
Premium Od spolupracovnice MF DNES v Izraeli „Měli bychom to oslavit. Určitě půjdu na hřbitov s kyticí květin a každému padlému dám na hrob...
Česká stopa zatčených oligarchů vede nejspíš k luxusním bytům v Praze
Premium Ukrajina by mohla poprvé usilovat o zablokování nemovitostí, které její občan vlastní v Praze. Jak...
„Podívejte, vychází Země!“ Fotografie z Apolla 8 změnila lidstvu pohled na svět
Seriál Země jako nádherné a životem překypující umělecké dílo uprostřed nicoty. Přesně tak zachytili naši...
- Počet článků 154
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2572x
https://www.instagram.com/ardna_xella/