Australskou zimu můžu

Jestli je něco, na co jsem si rychle v Sydney zvykla, tak je to zdejší zima. Chudák mamka, která mě furt musí poslouchat. 

Melbourne mi nebyla ani náhodou tak příznivě nakloněná. Když nad tím tak přemýšlím, tak s Melbourne jsme si vůbec tak nějak nesedly. Ale zase tam počasí aspoň, ... (obzvlášť takhle v zimě), se měnilo dostatečně rychle. Takže když se mi nelíbilo a přála jsem si, aby už bylo líp, stačilo hoďku počkat a ... a bylo ještě hůře.

Ne tady v Sydney. Na zdejší zimu se těším.

A ta je právě teď v plném proudu. Děti mají zimní prázdniny, kdyby byly otevřený hranice tak letíme na Zéland do Queenstownu na lyže; a kdybychom měli povolení vycestovat aspoň za hranice Sydney, vyrazili bysme zřejmě na Mt Hotham s nadějí, že než tam dorazíme, nebude ze sněhu jen velká kaluž. 

Naši zimu mám ráda z mnoha důvodů. Ale relativně dlouhému výčtu tituluje fakt, že se dá končně vyrazit ven na nějaký pěkný výlet, vycházku, trek, hike, túru, ramble, aneb jak tomu tady říkají - bushwalk. Koneckonců, křovího je tady všude dost.

Kousek od nás je malý národní park Brisbane Water, co si skvěle rozumí s překrásnou, poeticky pojmenovanou zátokou Broken Bay.

Je to tu coby bumerangem dohodil od toho našeho Kuringai národního parku. Stačí přeplavat impresivní řeku Hawkesbury, co se tady klaní k nohám Pacifiku. 

Broken Bay je místo, kde vlastně končí Sydney tím nejsevernějším bodem na West Head a za Hawkesbury začíná poklidnější Středopobřeží, tedy Central Coast s Hunter Valley o kousek nalevo. 

Není podstatné, na které straně zátoky stojíš, treků je tu dost a je to jedno z takových těch míst, ze kterého cítíš sice nahmatatelné a nepopsatelné, ale přesto velmi opravdové mojo. 

Je to místo, kde na všechno zapomenu, a kde mám pocit, že čas se zastavil, a že takhle už bude napořád.

Místo, kde se všechno tak nějak nevysvětlitelně spojí v absurdně perfektní moment a na chvilku ti svět a život nepřipadá zbytečný, sebezničující a plný pochyb.

Místo, které ti dá pocit nepřemožitelnosti; kdy ti na krátký prchavý okamžik připadá, že všechno je možný. 

Místo, kde si připadáš “propojený” se vším podstatným.

Určitě za to může zdejší krajina. Fotky často nezachytí to, co oči a srdce doopravdy vidí. Ale věř mi, stojí za to sem na výlet vyrazit.

A přitom nejdřív nebylo nikde nic.

Alespoň podle ústní tradice z Času Snů aboridžinského klanu Wonnarua, tradičních majitelů této země kousek odsud v národním parku Yengo.

Nic a Vše spalo.

Potom se všemocný duch Baiame ve své jeskyni pod horou Yengo probudil, plivl si do dlaní a začal tvořit. Hory, jezera, údolí, řeky, vše živé, zkrátka všechno, co vidíš.

A když spokojeným pohledem uznal dokonalost svého díla, odrazil se od špičky hory Yengo a vyskočil zpátky do nebe, kde už zůstal.  

Tato historie se vypráví už přes 3500 let, možná déle. 

Jisté je, že Baiame je “stvořitel všeho” a pro Austrálce východní části Austrálie je to kulturně nejdůležitější postava a posvátná hora Yengo, je něco jako místní Uluru.

Jeskyni Boha Baiame na Středopobřeží ale nehledej. Tu je třeba hledat asi hodinu odsud u města Wollombi.

Co ale v Brisbane Water národním parku můžeš najít je impozantní rytina Baiame v celé své kráse v podání národu Darkinjung.

Vypadá trochu jako šílený Einstein s výrazem Sponge Bob Square Pants, ale genialita má spoustu tváří. 

No a pak zapadne sluníčko a tobě nezbývá, než se vrátit zpátky na zem. Koneckonců ani všemocný Baiame nemohl zůstat v tomhle ráji věčně. 

Ale to mojo, to s tebou zůstane ještě na hodně dlouho.