5 chyb, které dělá dnešní Honza, když si sbalí svých pět švestek

Co si budem vykládat, když dnes jde Honza do světa na zkušenou, překonává úplně jiné výzvy, než třeba já před víc jak dvaceti lety, či opravdoví pováleční či pookupační emigranti.

V mnoha směrech jim to nezávidím a jsem ráda, že jsem si to své odkrouhlila radši tehdy než teď.  Proč? Protože dnešní možnosti sice v mnoha směrech usnadňují shánění práce, studia, ubytování i integraci; v mnoha je ale připravují o něco zásadního a kriticky nezbytného pro vývoj. Dopouštějí se tak nechtěně mnoha chyb, které jim svazují ruce a kladou klacky pod nohy.

Osobně jsem všemi deseti pro, aby každý Honza i Mařenka vyrazil se svými ranečky za humna. Ale až půjdou ti moji dva malí perníčko-žrouti, budu doufat, že následujících chyb, které se vzájemně prolínají a ovlivňují, se vyhnou obloukem.

1. Naslepo ani krok!

Nemám to nijak potvrzené odborným průzkumem, ale asi nejsem daleko od pravdy, když prohlásím, že většina dnešních pracantů/studentů či (mladých) emigrantů ... zkrátka Honzů, nejdříve zavítá na sociální sítě, aby si všechno tak nějak proklepli. Na vyhledávání českých komunit přes Facebook samozřejmě není nic špatného, ale je něco jiného využít internet na praktický předběžný průzkum země, škol, víz, pracovních nabídek či ubytování atd. atd., když ještě v zemi ani nejste a abyste si získali základní informace pro výběr země či města, do kterého se plánujete vydat. A je něco jiného se ptát Čechů na české skupině v daném místě, v kolik jede autobus do centra, jak se řekně tvaroh a jakou mouku koupit na knedle, jak dlouho trvá a kolik stojí poslat balíček do ČR, co si dát na kašel, nebo jestli by doporučili tu a tu leteckou společnost, či kde je nejbližší český doktor .... 

Sama jsem pasivním členem několika českých komunit na facebooku. Nejsem tam proto, abych se zapojovala do diskuzí o receptu na nejlepší svíčkovou z omezených surovin; ani proto, že se chci s někým setkat. Jsem tam spíš tak nějak jako Sauronovo oko. Chci být tak nějak v obraze, co se dneska řeší. A tak tam občas mrknu, abych věděla wocogou.

A musím říct, že mi je z některých těch dotazů smutno.

Všimla jsem si, že místo, aby Honza otevřel pusu a strávil pár dní obcházením potenciálních zaměstnanců a procvičoval si tak cílový jazyk, otužoval se a pracoval na svých „soft“ schopnostech  – hledá radši ubytování i práci facebooku a stěžuje si přitom, že jeho cílový jazyk není nic moc takže na pořádnou práci ani nemůže narazit. Jiný Honzík si zase stěžuje, že nemá kamarády a jestli by prý šel s ním někdo někam na pivo. Místo, aby Jeníček šel sám ochutnat perníkovou chaloupku a zjistil, zda mu perník vlastně vůbec chutná, zeptá se radši Čechů na facebooku, kam je dobré zajít na kus žvance. Jo, a jestli by nešel někdo s ním. Místo, aby si (byť pracně) udělal nové přátele z místních lidí (případně z jiných zemí, ale též momentálně proplouvající tou samou řekou), drží se pohromadě buď se svými 1578 kamarády na facebooku, twitteru a instagramu anebo jde na staré dobré české pivo ... světě drž se – zase s Čechama.

Až se vrátí domů z hospody, tak si ovšem na českým facebooku stihne ještě rychle vyžádat rady, jak si rychle vylepšit jeho cílový jazyk, který ani po 6 měsících v zemi pořád není perfektní.

2. Neobjevuje na vlastní pěst = opět vše bezpečně nejdřív přes facebook

Co si budem povídat, ten, kdo předpokládá, že na něj všichni ve světě čekají s otevřenou náručí a že všechno bude jako procházka růžovým sadem, tak ten (slušně řečeno) se nemůže víc mýlit. Neposlouchá se to dobře, ale světu nemůžeme být víc ukradení.

Nic dobrého tam na nás zpočátku nečeká. Musíme si to zasloužit, vybojovat, vytrpět.

Ten, kdo má chuť se vším seknout, když se mu něco nepovede během prvních pár dní a když se prvních pár měsíců setkává jen s odmítnutím, ztrátou, neúspěchem a zklamáním, tak ten ať jde zpátky spinkat k mamince na pec.

Vydat se do světa za zkušenostmi a objevovat svět jen tak na vlastní pěst, bez pravidelného povídání s facebookem nebo internetem, totiž má něco do sebe. Vydat se do světa, aniž byste měli všechno nalajnované jako jízdní řád, a být přitom plně zodpovědný a závislý sám na sobě je snad to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat.

Objevovat svět na vlastní pěst a občas zakopnout, něco zpackat, neuspět, někdy prohrát a všechno ztratit ... to vše je neocenitelná životní zkušenost. Je to rozhodně lepší, aby se nám život takto vetřel rovnou pod kůži, než ho prožívat slepě přes internet.

Právě tyto zkušenosti nám totiž umožňují rozšířit si obzory, setkat se s lidmi plných bolesti, radosti i zajímavých zkušeností, které nám nějak někdy mohou v budoucnosti pomoci. Tyto zkušenosti nám také pomohou získat nadhled a naučit se vstřebávat věci tak, abychom posílili své vnitřní já, aniž bychom z toho vyšli jako poražení. Uvědomíme si, že jsou některé věci, které jsou mimo naši kontrolu a nemůžeme nikdy a nijak ovlivnit. A naopak poznáme situace, kdy se musíme do toho pořádně zakousnout a rvát se. A to je právě nesmírně posilující.

Jedině časem ale zjistíme, že právě tyto těžké situace nás obohatí víc, než jsme si původně mysleli.

3. Myslí si, že všechno, co je jiné, je špatně. Srovnává, vzpomíná na svou rodnou chaloupku, porovnává a časem i kritizuje

V praktickém životě je všechno tak nějak jiné. Z vyprávění, z čtení knížek a časopisů, anebo příběhů na internetu vypadá tak nějak všechno exoticky a zajímavě. Ale nic z toho vás doopravdy nepřipraví na skutečnou realitu. O to větší je pak pro Honzu překvapení, když je všechno úplně jinak. Když buchty nechutnají, jako od maminky a pec dost nehřeje a vrabci nelítají sami do huby.

V reálnu je prostě všechno jinak a je zbytečné se zabývat tím, v čem se všechno liší. Život v zahraničí na vlastní pěst nemá být stejný, jako ten, co jsme vedli doma. Nemá ani být jednoduchý, stejně jako nebude bez překážek a slepých konců. V cizině nemáme jíst ty samé věci, jako doma. Nemáme sedět doma a dívat se denně na český filmy. Nemáme smutnit nad tím, jak nám to či ono chybí anebo jaké je to doma makové a v cizině je to všechno tvarohové (přičemž tvaroh nemůžeme vystát).

Život v zahraničí je velmi často - a hlavně v počátcích - komplikovaný, nepříjemný a složitý a totálně mimo kontrolu. Někdy se zdá nezvladatelný a zbytečný. Ve většině případech je všechno naprosto jiné, a přestože je dobré tyto věci zaznamenat či pozastavit se nad  nimi. Nemyslím si ale, že je vhodné začít porovnávat, stěžovat si či kritizovat.

Ono totiž je to naprosto zbytečné. Garantuji vám, že nikdo z vašich blízkých vaše problémy stejně nikdy nepochopí, pokud se někdy sám nepokusili také skočit pro pírko přes plot tam, kde se tráva zdála trošku zelenější. Ubližujeme tudíž jedině sami sobě.

Fak je ale ten, že život v zahraničí není o těch nejlepších momentech a věcech. Nejčastěji je právě o těch nejhorších a nejtěžších. Protože ty nám pomáhají se utvářet a růst v lepšího člověka. Jsme pak silnější, zranitelnější, otevřenější, opatrnější, tolerantnější, chápavější ... zkrátka zkušenější. A tak nějak si potom, díky těmto krušnějším chvilkám, začneme vážit i těch obyčejných každodenních drobnůstek, které bychom předtím ani nezaznamenali.

4. Na vlastní pěst nic neriskne

Dnešní Honza snad naslepo jen tak spontánně ani nic nepodnikne. Natož aby riskoval (nemyslím tím nějaký chvilkový adrenalinový risk, aby byla zajímavá selfie na instagramu). Riskovat totiž znamená možnou prohru a tu ti dnešní Honzové a Mařenky možná ani neumí přijmout.

Jenže není od věci projít si něčím těžkým na vlastní kůži. Jen tak, bez pomoci, být zavislý jenom a jenom sám na sobě. Přece jenom objevování světa stylem ´pokus a omyl´ má něco do sebe. Nikdy nevíte, na co důležitého vás ta či ona nepříjemná či obtížná situace připravuje.

Dobré je si uvědomit, že plány se mění a je v pořádku změnit směr, přestože jste chtěli jet pořád rovně. Je naprosto v pořádku otočit se nebo udělat krok zpět, aby jste se pak mohli objevovat alternativní cestu doleva, než pořád rovně kudy cesta nevede. 

A o tom to je! A jednoduché by to nemělo být pro nikoho z nás. Ten, kdo si to představoval snadné a očekával, že bez špetky risku, mu vše bude naservírováno, by snad měl radši zůstat sedět doma za pecí.

Je jedno, jestli jedete x km v neděli do neznáma na výlet; nebo jestli jdete do školy vyběhat si náročnější jazykový kurz; uděláte zkoušku, kteoru projedete na celé čáře; zkusit práci, na kterou možná nemáte anebo jestli na vlastní pěst jdete do autobazaru koupit si svou první ojetinu, se kterou se pak chystáte objet svět.

5. Nenasává život v zemi a tamní kulturu

Díky internetu dneska ani nemusíme chodit ven. Zapneme skype, wechat, whatsup, instagram, facebook, twiter, google, idnes a jsou z nás brouci Pytlíkové.

Všude jsme byli, všechno víme a všechno známe.

Ti samí lidé pak přeletí na druhý konec planety a sedí na pokoji, který našli přes chytrou bednou, se spolubydlícím ze sousední vesnice; a večer co večer  si sednou nad poslední díl Comebacku a přitom hledají na chytrých telefonech, kde je nejbližší česká hospoda, aby si dali v neděli svíčkovou a český chleba a rohlík s budapeští anebo obchůdek, co dováží aspoň tu kofolu a tatranky.

Zapomínají ale, že žijí v cizí zemi a dál by v žádném případě neměli vést život tak, jako by byli v Česku (nemluvím o rodičích, kteří se snaží svým dětem vštěpit nějaké naše pravé české hodnoty a zvyky). Mezitím protékají ohromné možnosti mezi prsty a ani pořádně nevnímáme lidi a okolí, které je nám domovem. Místo čerpání nových znalostí a zkušeností, krníme ve vývoji (jazykovém i osobním) a kulturní integrace je totálně v čudu.

Fakt je, že čím víc a častěji vystrčíme ten náš kokosák ven z naší bezpečnostní bubliny, tím víc si uvědomíme, jak jsme jenom jedno malé nanicovaté kolečko obrovského systému, který se bez nás naprosto v klidu obejde.

***

Já vím, dneska je doba zkrátka jiná a sama šířím své postřehy přes internet. O to víc si myslím, že je dobré vědět, kde třeba nedělat chyby, když má někdo chuť si sbalit svých pět švestek a okusit, jestli sousedovic tráva je opravdu zelenější. Zvlášť když je to tak jednoduché.

Prostě vypněte 4G, facebook, vypněte smartphony, vypněte skype a emaily, vybodněte se na selfíčka s Budvarem a shánění českého chleba a na melancholické vaření svíčkové s knedlíkem při každé možné příležitosti (je něco jiného, když chcete místním ukázat naši kuchyni).

Začněte naplno žít v zemi s lidmi, kteří jsou denodenně okolo vás.

Nebojte se riskovat. Nebojte se neznámého.

Nebojte se případně vychýlit se od vysněného cíle. Akceptujte změnu jako dar, ne jako porážku.

Zvedněte hlavu od telefonu a sledujte životy místních lidí a poslouchejte jejich životní příběhy, problémy a úspěchy. Pozorujte dění okolo vás právě tam, kde jste v ten moment. Zapojte se do místní komunity a nevyhledávejte za každou cenu Čechy, ale ani je od sebe neodhánějte. Když už se vám nějaký připlete do cesty, poučte se z jeho příběhu a zároveň se nechte obohatit jeho osudem. Možná se vaše cesty zkřížily proto, abyste jeden druhému něco předali.

Každá odysea zpočátku bude trošku skřípat. Možná se vám bude chtít to zabalit a vrátit se domů. Třeba si budete i říkat, že vám to za to nestojí a nebudete vidět vlastně důvod, proč jste se na onu cestu vydali a komu a co jste si chtěli dokázat. Nezaručuju, že se vám nebude chtít brečet a zaručuju, že vás jen hrstka pochopí, a jediné, co vám ochranná ruka bude schopna poskytnout jako řešení, je bezepečný návrat domů (zpět do ochranné bubliny).

Ale myslím, že když nebudete žít v elektronickém vakuu, v „české“ minulosti, dětských vzpomínkách a zkreslených představách, tak vám vaše nová země dá tak neocenitelné a opravdové zkušenosti, zážitky, vzpomínky a hodnoty, že se vám pod tou tíhou nakonec prolomí kolena.

Následné obohacení vám ale nikdo nikdy nevyhradí v žádných penězích. Protože o těch to vůbec, ale vůbec!!! není. 

Tak a teď už zním, jako babička na smrtelné posteli, takže ...

Hodně štěstí

A*