Lockdown tak trochu jinak

Tak a je to tu V Sydney máme další lockdown. Já vím, pro Evropu to není nic nového. Vy tam máte domácí vězení v malíčku.  

Ne my. My tady v té naší malé Aulálii máme takovou prapodivnou bublinu. S bídnými 20% očkovaných tu předstíráme, že život jde dál a že se vlastně nic neděje, že to nějak přejde. 

V momentě, kdy to vloni všechno vypuklo, tady vypukla válka. Toaleťáková válka.

Okamžitě se zavřely hranice a přišel i první lockdown. A s prvním lockdown a dodržováním rozestupů na jednoho klokana, Sydney vyrazila na pláže, protože cvičení bylo povoleno. A kde se cvičí nejlíp? Správně ... na čerstvým vzduchu. A tak pláže začaly být plné, jako nikdy předtím.

Ke konci května už byl klid a vše se začalo vracet zpátky do normálu.

Na MHD ještě nějaký týden zůstaly zelené kulaté nálepky, které ukazovaly, kde si kdo může sednout. Restaurace, školy, obchody, služby, bary a kavárny se pomalinku začínaly otvírat. Chvíli se ještě nosily roušky, ale už někdy v srpnu snad zůstaly jen ty rozestupy na tři koaly.

Jen mezinárodní hranice se neotevřely a hned tak se nějakou dobu ani neotevřou. 

Což o to, vycestovat z Aulálie se dá relativně v pohodě, ale vrátit se už je podstatně složitější. Je to téměř jako loterie, jen ta šance získání místa na letadle je markantně nižší, než si tipnout Powerball. Před Covidem jen do New South Wales přilítávalo okolo tři ctvrtě miliónů lidí každý měsíc. Teď s bídou třicet tisíc a čekací seznam je prý hodně dlouhý. A i ostatní státy ukazují statistiky o víc jak 90% nižší.

Na lockdown jsme pochopitelně všichni nejdřív horentně nadávali. Všichni jsme měli plány. Všichni jsme chtěli cestovat. Všichni jsme bručeli nad omezením svobody.

Mezitím ve světe Hrneček kašičku vařil a vařil a nikdo nevěděl, jak ho zastavit. Kaše tekla a tekla a byla všude a přetekla do neuvěřitelných proporcí. 

A najednou koho znám, ten si pochvaloval, jak je skvělý, že naše hranice jsou zavřený. ... Že sem ten sajrajt nemůže.

A tak byl relativní klid. Lidi se veselili na svatbách a smutnili na pohřbech, užívali si na letních dovolených na místech doma, kam by se nikdy jinak nepodívali. Běžný cvrkot se vrátil do restaurací, divadel, kin, salónů a i přes jistá a pochopitelná strádní, většina lokálních firmiček se tak nějak zuby nehty udržela.

Až do vánoc, kdy ta neviditelná potvora utekla přes řidiče, který řídil mezinárodní letové posádky z letiště. A během pár dní se situace rychle vyhrotila a my na Northern Beaches jsme byli v dvou týdenním lockdown. Zrovna, když jsme všichni balili vyrazit za rodinami, do kempů, do hotelů … prostě na vánoční dovolený.

Nic z toho se nekonalo. Někteří zase bručeli, jiní pokrčili rameny. S obnoveným zavřením hranic jsme se tak nějak smířili a i s tím, že jsme mohli cestovat pouze tuším 15km od místa trvalého bydliště. 

O dva týdny a celkově 151 případů později, se krůček po krůčku zase vše vracelo do normálu. 

Mnohé státy potichounku otevřely své hranice a překvapivě i Nový Zéland souhlasil s cestovní bublinou. A kdyby kdokoliv z Evropy nebo Ameriky sem přijel, tak si budete říkat, jak je to tady úplně jiný svět. Ano, nápisy a opatření máme, ale víceméně jsme měli šest měsíců pohybu bez omezení. 

Až doteď. 

A na vině prý je zase řidič z letiště, který tentokrát s posádkou letadla vezl i neviditelného pasažéra Deltu. 

A tak o 13 dní a 102 pozitivních případů později, jsme zase v lockdown.

Všichni jsme museli vyštrachat masky, zelené puntíky se vrátily na sedadla MHD, hranice jsou zase zavřené, zrušily se všechny plány na zimní prázdniny, které nám zítra začínají, přestalo se zpívat i tancovat a “vertikální konzumace jídla” nepřichází v úvahu. 

Jen tentokrát ten náš lockdown má jeden velký rozdíl. 

Za celých skoro 14 dní, co se náš Bondi cluster = jak tady nejposlednější vypuknutí pojmenovali, rozrůstal, jsem nepotkala jediného člověka, který

a) lockdown neočekával; ale hlavně za

b) nechápal proč už dávno není. 

Mám pocit, že když ho včera konečně vyhlásili, byl po celé Austrálii slyšet jeden velký synchronizovaný výdech: “Uf, no konečně.” 

Já jen doufám, že lidi zase nevyrazí do obchodů a nezačnou se prát o poslední ruličku toaletního papíru.