Jsem Evropan, Čech, či Moravan, kdo vlastně jsem?

Blížící se sčítáni lidu mě staví před nelehké dilema, které souvisí s mou nejistotou ohledně mé národní identity. Mám vyplnit kolonku – národnost? A když ano, tak jakou mám zvolit?

Žiji na Moravě, přes řeku vidím do Slezska, baráček mám na úpatí kopce, jehož hřeben tvoří hranici mezi Valašskem a Lašskem a ve staré občance jsem měl napsáno, že jsem národnosti české. Teď mám ale možnost zvolit si národnost dle vlastního výběru, což mě vede k zamyšlení nad tím, co vlastně jsme a kde patříme. Nevím, jestli mám závidět lidem, kteří v tom mají jasno, protože právě takoví často podléhají manipulacím, emočním výlevům a dokonce nenávisti k národům jiným. Začíná to celkem nevinně od náměstí, kde rozradostnění spoluobčané vesele poskakují a skandují - kdo neskáče, není Čech, přes politiky, kteří vtloukají svým voličům do hlavy, že není nic víc než národ až po války a vraždění ve jménu národa, či rasy. Mimochodem ochrana svých národních zájmů patří, spolu s náboženskou nesnášenlivostí a ideologickým soupeřením, k oblíbeným záminkám k vypuknutí válek, i když za nimi stojí obvykle v pozadí jen touha po moci, bohatství, či ovládnutí jiných.

V národním zájmu „jednalo“ nacistické Německo, když rozšiřovalo svůj „životní prostor“. Národním zájmem se také často ohánějí Američané, když intervenovali a intervenují všude možně po světě. Výsledkem válek, ve jménu národa, ať již se jednalo o WW1, WW2, či války jiné, jsou pak milióny mrtvých, nenávist, a nedůvěra, která nemizí ani dlouhá léta po skončení takového konfliktu. Ale co snaha o národní emancipaci o národní sebeurčení, která se často dostává do konfliktu s principem územní celistvosti. Mají národy žijící na území ovládaném jiným státem právo na sebeurčení, na správu tohoto území i za cenu konfliktu se stávající mocí? Měli Češi právo usilovat o rozbití Rakouska – Uherska, měli sudetští Němci právo usilovat o připojení k říši? Když západ pomohl kosovským Albáncům oddělit se od Srbska, proč také nepomohl, k vytvoření národního státu, např. Kurdům, kteří byli jeho spojenci ve válce s IS?

Jaké atributy musí mít vlastně národ, aby mohl být za národ považován? Je to především ono germánské pojetí „krve“, tedy přenášení genů z generace na generaci, které se částečně kryje s etnickým principem založeným na společné historii, kultuře a sdíleném jazyce, či modernější politické pojetí, založené na státním občanství? Ovšem proč tedy Rakušané nejsou Němci a Američané nejsou Angličané, když sdílejí stejný jazyk a mají původně i společné kořeny? Proč se vlastně hlásíme k nějakému národu?  Jde nám o to, že cítíme potřebu vracet se ke svým kořenům, či hledáme pospolitost, která nám dává záruku jistého bezpečí, pospolitost, která by s námi měla být solidární ve zlých časech, pospolitost, na jejíž úspěchy, či úspěchy jejich členů můžeme být hrdi a tyto úspěchy si také trochu tak přivlastnit?

Sociolog Ernest Gellner napsal, že národy vznikly pro potřeby nacionalismu, z čehož by vlastně vyplývalo, že jejich zrod v 18. a 19. století nebyl náhodný, ale měl sloužit k mobilizaci velkých skupin obyvatel ve prospěch zájmu mocných, či všehoschopných. Má tedy smysl hledat oporu v něčem, být hrdý na něco, co je jen konstruktem, který byl v minulosti nesčetněkrát zneužit k největším zločinům v dějinách lidstva? Mnoho otázek a málo jasných odpovědí. A jak to tedy bude s tou kolonkou na mém sčítacím dotazníku?  Nevím, v hokeji fandím moravským Vítkovicím, ve fotbale Baníku, tedy bývalé slezské Ostravě. Těší mě, když ve světě uspěje nějaký sportovec, umělec, či vědec z naší republiky, ale i od našich slovenských bratrů. Snad by bylo nejlepší nechat tu kolonku prázdnou, ale kdo ví, možná ve mně přece jen nějaký ten národní pocit převládne, zítra uvidíme.