Odbory potřebují razantnějšího vůdce

Má v době, kdy pracujícím klesají reálné mzdy, kdy se vláda snaží omezit jejich práva, stát v čele největšího odborového svazu člověk, který není schopen zorganizovat větší demonstraci, a na funkci prezidenta podpoří neoliberálku?

Člověk používající selský rozum by jistě odpověděl, že ne, ovšem lidé, kteří doposud drželi, dnes již bývalého předsedu ČMKOS, Josefa Středulu v jeho křesle, asi moc selského rozumu nepobrali. No, ono to není asi jen o tom selském rozumu, ale i o falešné kolegialitě, protože mnoho členů našich nejvyšších odborových orgánů se ve svých postech zahnízdilo již v devadesátých letech minulého století, znají se tedy již dlouhá léta, a vrána vráně přece oči nevyklove. A ještě k tomu páni a dámy poněkud zpohodlněli, ztratili energii a ve svých funkcích jen tak proplouvají, jednají a vyjednávají, ale výsledky nejsou moc vidět. Probíhající krize je zastihla nepřipravené, a oni se prakticky jen zmohli na nějaká neslaná, nemasná prohlášení a výzvy. První snaha o uspořádání demonstrace, která by vládě ukázala, že koná proti zájmům pracujících, ale i třeba důchodců, skončila fiaskem, a co do počtu účastníků ji trumfly i demonstrace svolané „amatéry“ typu Ladislava Vrábela.

Nešťastná epizoda s prezidentskou kandidaturou předsedy ČMKOS, který boj o místo hlavy státu odpískal ještě před ostrým startem a jeho podpora neoliberálky Danuše Nerudové, vytočila nejspíše nejen ty, kteří mu pomáhali sbírat podpisy, ale i většinu odborářů a levicově smýšlejících voličů, kteří jeho chování vnímali jako zradu, či dokonce jako zaprodání se vládnímu establishmentu. Trpký pocit už nemohla smazat ani druhá demonstrace, kterou iniciovali kováci, stávka učitelů a členů některých jiných odborových svazů, která konečně ukázala, jak má vypadat odborová činnost v době, kdy jde vláda pracujícím po krku. V zemích na západ od nás by neschopné a neakční vedení by bylo již asi dávno odvoláno, ale u nás je členská základna pasivní, odboráři netlačí na změny, spíše odhodí svou odborovou legitimaci a spokojeně kvitují, že už nemusí přispívat na „vyžírky“, kterým je jejich osud ukradený.

Nedávné odvolání předsedy ČMKOS z jeho funkce z důvodů sic marginálních, a ne tedy těch, které by v normálně vedené organizaci vedly k odvolání neschopného, či k vládě podezřele vstřícného vůdce, dává odborům asi poslední šanci na změny zkostnatělé struktury, která není schopna radikálně reagovat na výzvy naší doby. Pokud se pojede dál ve vyjetých kolejích, tak odbory ztratí i poslední zbytky důvěry, kterou ve společnosti mají, a potom se jejich „bossové“ nesmí divit, že zůstanou jako generálové bez vojska, bez peněz, za které by měli odvádět kvalitní práci nejen ve prospěch svých členů, ale i ostatních pracujících a těch členů naši společnosti, kteří potřebují zastání.