Generál Pavel straší Ruskem, ale nepředstavují bezpečnostní hrozbu spíše Spojené státy?

Politika velkého klacku patří již od dob Monroeovy doktríny k běžným prostředkům americké zahraniční politiky. Přisvojení si role světového četníka, imperiální choutky i agrese to nejsou jen atributy, které provázely americkou ...

politiku v minulosti, ale jak je vidět z některých počinů současného amerického prezidenta Trumpa, tak snaha chránit „americké zájmy“ za každou cenu a trestat neposlušné, neopustila tuto velmoc ani na počátku tohoto století.

Možná, že je to rys americké národní povahy, která se formulovala za dob divokého západu, kdy platilo právo silnějšího, spory se řešily střelbou od pasu a smlouvy s indiány platily jen do té doby, kdy byly pro „bílého muže“ výhodné. Američané jsou konzervativní a ctí tradice a není tedy náhodné, že tento typ chování se projevuje i v jejich zahraniční politice. Američanům nelze upřít zásluhy za pomoc Evropě v dobách první i druhé světové války i za porážku Japonců, ale jinak lze americké výboje označit přinejmenším za velmi sporné. Pokud si, ve jménu civilizace, hráli Američané na policajta a protektora jen na svém „zadním dvorku“, tedy v Latinské Americe, kde u moci drželi krvavé diktátory a vojenské junty všeho druhu, tak to zbytek světa moc nezajímalo. Snaha o expanzi, snaha o pasování se do role jediné světové velmoci se však nezastavila jen na tomto kontinentě a zejména po WW2 se americké touhy po světovládě začaly realizovat v různých koutech světa. Příliš se nemluví o ochraně amerických národních zájmů, když daleko lépe zní, že USA jsou hrází proti šíření komunismu a ochránce demokracie a svobody.

Vítězství USA ve studené válce pasovaly Spojené státy do role supervelmoci a Francis Fukuyama psal ve svém Konci dějin o konečném, celosvětovém vítězství liberální demokracie. Spojené státy se ovšem odmítly chovat velkoryse a vyjednat s poraženým smír na rovnocenných základech, ale rozhodly se Rusko co nejvíce oslabit, což se obyvatelům této země nemohlo příliš líbit a obrovská podpora „báťušky“ Putina je tedy jen plodem nezralé americké zahraniční politiky. Jednou ze strategií jak omezit zahraničně politickou moc Ruska byla i snaha zbavit ho případných spojenců, což se odrazilo v podpoře rozbití Jugoslávie, válkami v Iráku, Libyi, či podporou proti-Asadovské opozice v Sýrii. Spojené státy také využívají proti-Ruské nálady v bývalých sovětských satelitech a přesouvají své vojenské základny do těsné blízkosti hranic Ruska, stále se ještě těžce se vzpamatujícího z kolapsu po vládě amerického přítele Borise Jelcina. Jak píše docent Jan Eichler, tak budování těchto základen vyplývá z vojenských doktrín USA[1], které byly přijaty ještě před obsazením Krymu a nejsou tedy reakcí na tuto Ruskou operaci, jak je propagandisticky zdůrazňováno, ale důkazem agresivní politiky USA, které se snaží zvyšovat napětí v této oblasti.

Posledním případem agresivní politiky Spojených států je vypovězení jaderné smlouvy s Iránem. Jako oficiální důvod je uváděno, že smlouva nedostatečně umožňuje kontrolovat iránský jaderný program, ale skutečnost je taková, že USA chtějí zabránit Iránu v pokračování vývoje balistických raket a zejména se obávají zvyšování jeho politické a vojenské role v oblasti.  Ultimátum, které USA daly Iránu a jimž podmiňují neobnovení ekonomických sankcí, nemůže žádný suverénní stát přijmout. Zajímavé bude sledovat, jak se po případném znovuobnovení sankcí k tomuto americkému kroku postaví Evropa, protože dopad sankcí by postihl i evropské firmy. Pokud se Spojeným státům podvolí, tak budeme moci v klidu konstatovat, že kromě plné vojenské podřízenosti evropských zemí zahraniční politice USA se Evropa stane i americkým ekonomickým vazalem.

Imperiální politika samozřejmě není vlastní jen Spojeným státům, ale v nějaké míře všem velkým státům. Ovšem USA hrají, co se týče agresivity v zahraničně-politické oblasti, dominantní roli, což dokazuje i srovnání výdajů na zbrojení, či počtů vojáků sloužících v zahraničí. Americká ekonomika je dlouhodobě v dluzích a tak vojenská síla je jediný mocenský prostředek, kterým Spojené státy ještě disponují a který jim pomáhá udržet si postavení supervelmoci. Špičky americké administrativy dobře vědí, že jedině zachování si této síly jim může zajistit mezinárodní prestiž a legitimizovat jejich politiku u obyvatel USA. Tato politika ovšem zvyšuje mezinárodní napětí a může vést ke vzniku konfliktů a to ještě nesmíme pominout, že vysává obrovské finanční částky, které by jistě našly lepší uplatnění, než skončit v kapsách majitelů vojensko-průmyslového komplexu. Je smutné, že evropské státy, včetně ČR, hrají v této hře roli podrž-tašky lísající se ke svému šéfovi, aby, jak naznačil generál Pavel, nepřišli o jeho vřelost.

[1] Koncepce průlomových operací (JCEO 2014) a Koncepce vzdušných a námořních výsadkových operací  (ASB 2013)