Svatba jak má být

Konečně nadešel ten dlouho očekávaný den. Den, kdy jsou všichni šťastní a veselí, babičky utírají slzičky štěstí, hoduje se a pije se až do rána.....ne, není to sjezd spolužáků základní školy po padesáti letech. Na mysli mám svatbu. I když nutno přiznat, že pro mě to byl den lehce protknutý strachem, neboť čím jsem starší, tím hůře se mi chodí na cizí svatby. Až příliš bolestivě to připomíná fakt, že já bílé šaty ještě neoblékla.

Udělala jsem tedy sama se sebou malou úmluvu, trochu riskantní, že toto je poslední svatba, na kterou jdu a že další svatba s mojí účastí bude už jen ta moje. Riskantní úmluva je to proto, že jsem se možná odsoudila k letům bez těchto šťastných dnů v podobě pozvánek na svatby mých přítelkyň a kamarádek.

Ale zpět ke svatbě. Protože nevěsta pochází z Moravy a jak je všeobecně známo, moravské svatby jsou ty nejvyhlášenější, rozjela se ta početně chudší česká polovina, včetně kamarádů, na místo určení, totiž do Frýdku Mýstku. Příjezd byl naplánovám den předem, aby se všichni stačili v klidu připravit a neriskoval se pozdní příjezd někoho ze svatebčanů v den obřadu, nedej Bože pozdní příjezd ženicha, který je také ze severních Čech. Tak se stalo, že jsme v pátek kolem poledního zabouchli dveře od kufru auta, kde jsem měli uskladněné sváteční šatstvo, a vydali se na cestu. Zhruba v půlce poklidného cestování ticho v autě přerušilo vyzvánění mobilního telefonu. Byl to kamarád Karel, který byl už s rodinou na cestě, pravda, pár desítek kilometrů za námi ale přece, a zajímalo ho zda nevíme, jestli do zmíněného hotelu ve Frýdku je možno vzít i psa. Můj přítel mírně sarkasticky poznamenal, jestli to není škoda peněz za telefon, když pes se už beztak mačká v útrobách jejich auta  a cestuje stejným směrem jako my všichni. Slíbili jsme, že se zeptáme, až přijedeme na místo a pobaveně se otázali, zda má rodina sebou stan, tak pro jistotu.

Na místo jsme dorazili kolem šesté, akorát čas na večeři. Na recepci nápad se psem překvapivě zamítli a tak jsem volali Karlovi do auta, že pes není zrovna na seznamu svatebních hostů.

Na to jsme se ubytovali a sešli dolů do hotelové restaurace, ve které už seděli skoro všichni svatebčané z české části. A aby se nám to zítra lépe slavilo, začali jsme popíjet pivo a jiné alkoholické nápoje. Kolem desáté se ve dveřích objevili i Karel s manželkou,  ročním Jáchymem a psem. Po zhruba osmihodinové cestě v letních 35 C s dítětem a čtyřnohým kamarádem byli mírně řečeno znaveni. Ani domácí atmosféra nebyla dvakrát příjemná. Chvíli jsme rokovali nad problémem ubytování, ze kterého vyšlo jako jediné rozumné řešení propašovat psa přes recepci v tašce. Jak řekli, tak také udělali a občasné zaňafnutí rodina sborově maskovala hlasitým kašláním a odůvodněným náhlým nastydnutím v důsledku otevřeného okénka.

Večer předsvatební se mírně protáhl, ti pevněji kovaní se vydali směr non-stop a my do postele, abychom byli zítra vyspalí na tu slávu.

Ráno jsme se sešli všichni u snídaně, kterou každý znás pojal jinak, podle své chuti. Ten pivečko, ten frťánka. Ranní idylku korunovala Milena, kterou nikdy nikdo neviděl jinak, než v mikině a džínách. Zjevila se ve světle růžovém kostýmku. Štíhlou postavu kazil jen mírný podbřišek, uvězněný ve velice těsných, křiklavě růžových kalhotách. Dojem dokanalé mladé dámy uzemnila odfrknutím, za které by se nemusel stydět ani štamgasta v hospodě, a poznámkou, při které se poplácala na břicho: ,,To mám z těch lahváčů.“ Pak se zhroutila do židle a mávnutím ruky dala číšníkovi najevo, že k snídani si dá jeden vychlazený kousek.

Protože můj Kuba si zapomněl doma pásek k obleku a měli jsme ještě nějaký ten čas, vydali jsme se do centra města doplněk koupit. Cestou zpět jsme narazili na jednoho ze svatebčanů, jak ještě ve vinném oparu kráčí směrem k nám. Poznali jsme v něm Mirka, muže menšího podsaditého vzrůstu, s dlouhými vlasy i fousy, jak se to říká, takový od vidění seriozní typ, kterého když potkáte večer v parku, bezeslova mu vtisknete do ruky peněženku a berete nohy na ramena. Tak tedy tenhle člověk měl na sobě něco, v co jsme u něj ani jeden z nás nedoufali, a to oblek. Tmavěmodré kalhoty ladily se světlemodrou košilí.

,,Já se na to můžu vysrat!“ prohlásil namísto pozdravu.,,Vypadám jak mašinfíra!“ A skutečně jsme v něm bez potíží identifikovli strojvůdce či alespoň řidiče autobusu.

Vysvětlil nám, že také on zapomněl součást obleku, a to kravatu. Pravda, u člověka jeho ražení se toto opomenutí dá pochopit, protože tento typ oblečení je mu téměř cizí a tak zapomenout kravatu je stejné, jako by zapomněl tkaničky ten, co celý život chodí bos.

Jelikož my už pásek pořídili, vydal se stejným směrem a prý že se sejdeme u rodičů nevěsty.

Kolem panelového domu, kde rodina nevěsty žila, bylo již rušno. Jelikož paňmáma bydlela v klasické činžovní 3 plus 1, vymyslela tato sympatická dáma jakýsi rotační systém. A to pozdrav, v jedné ruce přistál chlebíče a klobáska, v druhé štamprdle slivovice, obout a zase ven a další a tak pořád dokola.

Venku se pak čekalo na nevěstu, která se záhy objevila, krásnější než kdy předtím. Přistaven byl autobus, který měl svatebčany odvézt před kostel. Ovšem vstup do autobusu nebyl zdaleka tak zadarmo, jak se zprvu zdálo. Propustku představovala další štamprdle slivovice a kdo se vzpouzel, musel vypít sklenici teplého mléka. Ti, co tak udělali, si těsně před obřadem museli odskočit do parčíku, kde v houští potupně vrhli.

Ve družné náladě  a za zpěvu moravských lidových písní, příznačné této slavnostní chvíli, jako Vínečko bílé, dojeli jsme před kostelík, kde už čekala kapela.

Obřad se vydařil na výbornou a málokdo se ubránil slzám dojetí, když si novomanželé složili slib.

Ovšem chvilky dojetí netrvaly dlouho a už se zase šlo do autobusu, tentokráte naštěstí bez vstupného, který nás měl dovézt na poslední zastávku toho dne- na hostinu do nedalekého zmámečku. Pes jel taky. Celou dobu čekal venku před kostelem ale jak bylo vidět, vůbec mu to nevadilo a nikomu z nás už vlastně také ne, někteří s ním dokonce zabředli do družného hovoru.

Už jsme byli všichni nastoupeni v autobuse a usazeni na svých místech ale pořád chyběl ten nejdůležitější člen posádky- řidič.

,,Tak pane řidič, jedme!“ vykřikl z okénka ven jeden ze svatebčanů na muže v modré uniformě, pokuřujícího venku před autobusem. Řidič se otočil směrem k nám a ....poznali jsme v něm Mirka, se značně nasupeným obličejem.

Pravý řidič se naštěstí  objevil záhy, před odjezdem stručně pronesl instrukce, jako že se zvrací zásadně do pytlíku a zda bychom předsvatební výslužku, kterou jsme od paňmámy všichni dostali už ráno, mohli konzumovat až mimo palubu autokaru. 

Hostina začala velmi pozvolně, jak to tak na svatebních hostinách bývá. Každý si dával pozor na vzpřímený posez a správné způsoby stolování. Zaznívaly i útržky společensky přípustných konverzací jako ,,A vy jste od ženicha či od nevěsty?“ a ,,To to mají pěkné, že?“

Krátce po dezertu se rozhoupala i kapela a zahrála solo pro novomanžele. Utvořili jsme svorně kruh a výrazy zračící se ve tvářích byly velmi různorodé. Od ,,Ach kdbych tak taky jednou...“ až po ,,Ještě že už to mám za sebou.“

Následovalo pár ,,vtipných her“ vymyšlených kreativním zpěvákem kapely, který za večer stačil prohodit slovo s každou dámou v sále a s většinou si i zatančit a slůvko zábavné pošeptat do ouška.

S přibývající hodinou ubývalo alkoholových zásob na baru a zábava se pozvolna začala rozjíždět. Ranní ,,snídaně“ a k tomu pár slivoviček před obřadem vykonaly své. Pavel, který jako první začal lačně ochutnávat průzračný mok, jal se do družného rozhovoru s novopečeným ženichem.¨

,,Honzo, „ blekotal a jazyk se mu pletl, ,,já bych ten svůj vztah hned vyměnil za ten váš..... a víš, kdyby ti to s Pavlou nevyšlo.....“ zajíkl se, ,,to je taková bezvadná ženská....já...já....já bych si ji snad i vzal....“načež si ovšiml, že vedle něj sedí růžové zjevení v podobě Mileny, jeho přítelkyně.

,,Jéé......“zarazil se a loket opřený o stůl mu sklouzl dolů...,, Promiň, nenaštvala ses, Kšando?“

Milena nafoukla pusu jako balon a neodpověděla, z čehož se dala vytušit odpověď.

Mezitím už parket ovládal Mirek, který již dávno odhodil svou modrou košili i kravatu a zmítal se uprostřed v rytmu divokého tance na známou píseň Heleny Vondáčkové Sladké mámení.

Jelikož uvnitř salonku byl zákaz kouření, odebrali jsme se do vestibulu u vchodu. Nebyli jsme sami, pohovky už obývali tatíkové nevěsty i ženicha v alkoholovém opojení vášnivě dikutovali o dvou sochách v nadživotní velikosti, které strážily vstup do hotelu.

,,To je asi Václav!“ Řekl jeden a namířil prst kamsi. Při troše fantazie se dal určit i směr, který měl dotyčný tatínek na mysli.

,,Ne, to je Karel....“ namítl druhý.

,,Je to Vašek....“trval na svém pantáta.

,,Karel.“ Nedal se odbýt oponent.

Chvíli jim ta rozepře o podobě dvou historických velikánů vydržela, než se s neznámým řešením soudružně podepřeli a vrávirali zpět do salonku pro další štamprdli.

Jelikož Kuba tento rozhovor neslyšel, staly se postavy bojovníků předmětem hned další diskuze.

,,To by mně zajímalo,“ svraštil čelo v přemýšlení, ,, co tady dělají ti Římani.“

Skepticky jsem pohlédla na sochy s erbem lvice, orlice a typickou helmicí z doby husitské....

,,Já nemyslím, že to jsou Římani,“ pokusila jsem se slabě o odpor. ,,Podívej na tu výstroj...“

,,Hm......“ zamyslel se na chvíli Kuba.

,,Pojď zpátky,“ zatáhla jsem ho za rukáv a vykročila směrem k hudebnímu proudu neboť ze salonku se začal ozvývat sborový zpěr známých moravských písní.

,,A stejně je to Říman.“ Zabručel mi Kuba ještě za zády a odebral se za mnou.

Postavili jsme se na strategickou pozici, k baru, a sledovali dění na parketu. Když tu se náhle odkudsi vynořil Mirek, stále bez košile, a dopadl na bar a vykřikl: ,,Dva panáky tamhle pro dámy!“

A vida, Mirek se tu seznámil, pomyslela jsem si. Avšak kamrád překvapil. Vzal do každé ruky jednu sklénku a zamířil ke dvou babičkám, které se v Mirkově společnosti zjevně velice dobře bavily.

Svatba ubýhala podle očekávání, mnoho se toho vypilo a mnoho snědlo. Proběhlo i pár partnerských roztržek a nad ránem jsme se všichni poklidně odebrali spát.

A můj celkový dojem? Že svatba je vlastně jedna velká party s jinou tematikou, jak vtipně poznamenal jeden můj známý, a já se neskutečně těším, až jednou půjdu na tu svoji.