Quick and furious po česku

Ten, kdo někdy jel autobusem se společností, jejíž jméno je obsaženo v názvu, rozumí zcela výrazu quick-rychle, aniž by kdy prošel kurzem anglického jazyka. Řidiči této společnosti dělají jménu čest a dost možná, že v rámci přijímacího pohovoru absolvují kurzy rychlé jízdy. Pokud jsou příliš pomalí a rozvážní, nemají šanci uspět.  

Byl pátek večer, na autobusové nádraží v Praze Holešovicích dobíhám jen tak tak. Už z dálky vidím červená parkovací světla autobusu u mého nástupiště a trochu zvolním, protože začínám rozeznávat i zástup lidí, čekajících na vstup do autobusu. Stojí tu dva za sebou- dva žluté autobusy. Oba se zdají být stejně plné a tak si odevzdaně stoupnu do jedné z front. No co, hlavně že jsem to stihla a nemusím čekat na další spoj.

Místa k sezení jsou již bohužel plná. Z větší části autobus vyplňují teenageři, zřejmě mířící z Prahy domů do koutů severních Čech na víkend. Obsadí téměř všechna přední místa a kdo se nevejde, sedí na schodech vedle řidiče. Posunuji se tedy dál do vozu a zapřu se nohama do uličky, tašku si dám mezi nohy a pevně sevřu držadlo nade mnou. Autobus se s trhnutím rozjede. Takový odpich by přeplněnému autobusu mohl závidět kde jaký sporťák. Holky na předních schodech nadšeně vypísknou, což řidiče vyburcuje k dalším závoďáckým manévrům. Pozoruji ho jak se vesele baví se slečnami, obličejem častěji natočen směrem k nim než dopředu, nonšalantně řídíc jednou rukou (trochu mi to připomíná vtip o Pepíčkovi, který jede na kole a volá na tatínka ,,Hele tati, bez držení!“ a hned v zápětí ,,Hele tati, bež žubů!“)

Že brzdy perfektně fungují se přesvědčíme hned u prvních semaforů, na kterých pan řidič zastaví autobus z povolené 50 téměř na místě. Zavrávorám a křečovitě se držím madla. Holky dál vesele povídají s řidičem, který se snaží napodobit jejich mladistvý slang a gesta a zřejmě si tak připadá neskutečně cool. Zelená a opět odpich, skoro slyším zaskřípět pneumatiky. Z Prahy se doslova vyřítíme. Jsem jediná, co stojí, schody jsou zabrané. Napravo ode mne sedí mladík, provinile uhýbající mému pohledu. Gentlemanství jde zřejmě stranou, jakmile se jedná o volné místo na hodinu a půl dlouhé cestě. Na rovince vedoucí z Prahy přes Černý most nás předjede červená Škoda Octavia. To si ale řidič tohoto vozu dovolil dost neboť zřejmě aby neutrpěla pověst společnosti, rychlé jako vítr, strhne se honička. Autobusák se přilepí Octavii doslova na kufr a nemilosrdně ji tlačí před sebou, ručička otáčkoměru se nebezpečně naklání ale co, přece ho nenechám jet první. Trapiči malých kubatur se tak chvíli honí, červená Octavia nehodlá uhnout ze svého levého rychlostního pruhu a žlutý autobus zase ne a ne zpomalit. Po chvíli to přeci jen vzdává červeňák a dá blinkr doprava. Pan autobusák se vítězoslavně usměje a pobídne svého žlutého koně k ještě větším otáčkám. Tento vítězoslavný úsměv se mu na tváři objeví ještě jednou a to když předjíždí na stejném úseku autobus konkurenční společnosti.

No co, pomyslím si, třeba někdo vystoupí v Mělníku a já budu mít šanci se alespoň připoutat. Začínám totiž pochybovat, zda se opravdu jednalo o štěstí, když jsem dohonila tento autobus.

Přijíždíme do Mělníka. Dveře se otevírají ale nikdo nevystupuje. Naopak, přistoupí další čtyři lidé. Posunuji se dál do vozu. Alespoň nebudu stát sama, pomyslím si škodolibě. I na zadních schodech je obsazeno a tak se zapřu o sedačku a opět se pečlivě chytnu. Autobus se rozjede a pán, sedící na posledním schodu téměř vypadne. ,,Zadní dveře!“ zavolám zoufale směrem k řidiči. Ozve se huronský smích mládeže i řidiče a dveře se s funěním, už opět za slušné rychlosti, zavřou. To nejhorší mě však teprve čeká. Klikatá silnice z Mělníka do České lípy, na kterých se nejlépe projeví zručnost a bravurní manevrování . Řežeme zatáčky jako na závodech F1, pneumatiky skřípou, holky piští. Lidé na sedačkách se zoufale drží okrajů, my stojící jen bezvládně vlajeme v prostoru. Začínám litovat, že jsem přeci jen nepočkala na jiný spoj. Zoufale se podívám dopředu a …co to je? U řidičovi pravé ruky se cosi leskne. Je to display mobilního telefonu, jak pan autobusák stíhá řídit a psát sms zároveň. Zavřu oči. Už nechci nic vidět, jen dojet domů. Ono i s očima otevřenýma toho mnoho vidět není. Autobus, koncipován jen na omezený počet cestujících a nepočítající s pasažéry na schodech a v uličkách, nestíhá nápory kysličníku uhličitého  a tak se okna mlží stále víc až po nich  stékají kapky. Kde jsme odhaduji jen šestým smyslem a podle počtu zatáček, neboť tuto trasu znám.

V Dubé konečně vystoupí jeden pán, shodou okolností hned vedle mě a tak si rychle sednu na jeho místo. Když se opět s nutným protočením pneumatik rozjedeme a autobus se vydá na úsek Dubá- Česká Lípa, začnu vážně pochybovat o svém rozhodnutí. Díky řidičským vlastnostem pana autobusáka si vzadu připadám jak na trampolíně. Skáču na sedačce nahoru a dolu a začínám pociťovat vkrádaný pocit překyseleného žaludku. S velkým sebezapřením to vydržím až do konce. V České Lípě na nádraží doslova vypadnu ze dveří spolu s dalšími šťastlivci, kteří, stejně jako já, si hluboce vydechnou a začnou obvolávat své známé, a objímat se navzájem. Přežili jsme.