Muži močící vsedě

Nedávno jsem četla článek, který se jmenoval Muži močící vsedě. Nejprve jsem si myslela, že se jedná o nějakou psychickou poruchu, postihující mužskou populaci, ale po začtení se jsem zjistila, že jde pouze o vtipnou metaforu. Autor je klinický psycholog, psychoterapeut a soudní znalec a dokonce i poradcem Ligy otevřených mužů (cokoli to má znamenat), navíc je sám mužem a tak myslím, že jeho článek má jakousi vypovídající hodnotu. Celý text mě vedl k zamyšlení, proč zrovna muž močící vsedě, by měl představovat poplašný signál pro naši populaci. Vždyť máme zlatou éru rovnosti, genderového přístupu. Dokonce už vznikají pisoáry pro ženy, aby si nepřipadaly oproti mužům méněcenné, proč by tedy muži nemohli na oplátku močit vsedě?

Jenže věc není tak jednoduchá. Muž je a vždy bude (ať se feministky na hlavu staví) jiný živočišný druh, pán tvorstva, lovec, dravec, ten, co ho Bůh stvořil jako první (i když znám i verzi, kdy Eva přijde za Bohem s tím, že se nudí, zvířata ji už nebaví a kromě užvaněného hada si nemá s kým povídat, načež Bůh ji slíbil, že jí stvoří muže. Na Evinu otázku, co je to muž, Bůh odpověděl, že je to stvoření, které bude silnější a větší než ona, trochu ješita ale bude si s ním moc povídat, opřít se o něj a bude ji umět i něžně k sobě přivinout. Ovšem stvoří ho pod jednou podmínkou: Eva mu nesmí nikdy prozradit, že na svět přišel jako druhý).

Doma jeden takový ,,exemplář“ muže mám. Je přesně takový, jako kdysi říkal Bůh. Velký, silný, trochu ješitný, trochu autoritářský a hlava rodiny prostě musí být on. Ale za to si ho můžu vážit, spolehnout se na něj a umí mě i něžně obejmout. A tak mu prostě jen neříkám, že nebyl první………

Absence otců

,,Americký básník a překladatel poezie Robert Bly si již v osmdesátých letech minulého století všiml krize mužské identity a jakési mužské měkkosti, kterou reprezentovali nejistí a ušlápnutí muži středního věku s podlomeným sebevědomím a zvýšenou zranitelností vůči ženám. Vyrostli obklopeni opačným pohlavím a místo mužských vzorů se mohli identifikovat maximálně se svými staršími sourozenci, jinými slovy- idolem adolescenta se stal jiný adolescent, nikoli dospělá a zralá bytost.

Italský analytik Luigi Zoja zase před pěti lety napsal, že obrazem současného otce je nepřítomný otec…..“[1]

Je pravda, že o dnešní společnosti, můžeme hovořit jako o společnosti bez otců. Rozvod se stal běžnou záležitostí, sňatečnost prudce klesá a řešením jakéhokoli partnerského konfliktu se smrsklo do sbalení kufrů a telefonátu právníkovi. A když už náhodou je rodina celistvá, otec, popřípadě oba rodiče, dělají kariéru a doma se objevují jen jejich nepřítomné schránky.

Takzvaný hlad po otci je dnes všeobecně považován za nejdůležitější pojem západní mužské psychologie. Průzkumy zjistily, že zhruba 30% mužů se se svými otci nestýká vůbec, 30% se s nimi stýká ale tyto vztahy jsou krajně napjaté, zhruba 20% se s nimi stýká pravidelně ale do hloubky v rozhovoru s nimi nikdy nejdou a jen asi 10% opravdu vnímá svého otce jako emoční spojnici s vlastním životem.[2]

Autor se také zmiňuje o rozdílech mezi otci z venkova a otci z města. Říká, že pokud některý z jeho pacientů pochází z venkova, popisuje otce jako despotu, který mu dával jasná pravidla a hranice a do ordinace ho přivedli běžné potíže neurotického rázu jako fobie či úzkostné poruchy. Pokud byl ovšem pacient z města, otce buď vůbec neznal, nebo ho nenáviděl. Svou výchovu většinou popisoval jako rozvolněnou s nepevnými hranicemi a k psychologovi ho přivedli problémy, které souvisely s hlubším a raným poškozením osobnosti.

Z hlediska výchovy je důležitý vklad obou rodičů. Maminka konejší, tatínek stanovuje hranice a pravidla. Maminka dbá na čestnost a pravdomluvnost, tatínek sílu, dravost a schopnost vítězit. Pokud v rodině jeden aspekt chybí ( a většinou absentuje otec), na psychice dítěte se to projeví. I z tohoto důvodu se Robert Bly ptá, jak může existovat rozvinutá kultura bez energie válečníka.

Feminismus

 Počátky feministického hnutí sahají až do 18. století. Začalo to bojem za volební právo, roku 1836 byla přijata ke studiu a univerzitu první žena a např. od roku 1872 mohly Švédky starší 25 let rozhodovat o svém sňatku bez svolení rodičů. Ženy dnes mohou prakticky všechno. Vykovávají důležité posty, zastávají vysoké postavení ve společenských žebříčcích a není neobvyklé, že na mateřskou dovolenou jde místo ženy muž. Dokonce i k plození dětí už stačí spermobanka. Ovšem se sílícím feministickým duchem narůstá i procento svobodných matek a tzv. singels, mužů- ale ve větším počtu žen- které se nechtějí vázat, muže vlastně nepotřebují a ,,budují kariéru“. Tak si občas říkám, proč se tedy malují a hezky oblékají…že by kvůli ostatním ženám?

Gunilla Thorgren, jedna z prvních švédských feministek, dnes spisovatelka, to shrnula velice výstižně: ,,Po všech těch reformách jste se postaraly o to, že rodina nepotřebuje dva živitele. Za to vám děkujeme. Ale nakonec každá žena musí pracovat jako dospělý muž a ještě musí být nádherná a sexy!“

Vše ovšem spěje k soupeřivému typu rodiny než k tomu, kdy se partneři doplňují. A to vše ještě umocňují nejrůznější ženské magazíny a časopisy, kde hned z titulní obálky křičí nadpisy jako: Prověř si ho! Flirtuj! Sbal ho! 10 rad jak přežít rozchod!.......

Občas mi to přijde absurdní neboť každá žena, i ta, co tvrdí, že ne, sní o bílých šatech a pohádkové svatbě. Každá zjihne při romantických filmech, kdy muž na kolenou žádá ženu o ruku……A my že je nepotřebujeme?

Setkávám se s kamarádkami, které dokolečka nalézají perfektní partnery a po určité době, kdy zjistí pár nedostatků, prchají za dalším snem. Nikdo není bezchybný a myslím, že základ zdravého vztahu je najít takovou míru nedostatků, kterou budu ochotna tolerovat ve jménu těch dostatků.

Ženy často křičí, že chtějí muže. Chlapa. Šviháka, romantického ale ne moc zženštilého. Ale když po pár prvních rande zjistí, že by proboha snad po ní chtěl, aby přišla dřív z práce a uvařila, volají kamarádkám a nad kafem si stěžují a plánují rozchod.

Moje babička mi vždycky říkala….Alenko, kariéru v rodině může dělat jen jeden. A měla pravdu.

Souhlasím s článkem, že tradice otců pomalu mizí na úkor matek samoživitelek a manažerek firem. Souhlasím, že muž jakožto tvor-lovec, je na vyhynutí. Současně si ale myslím, že si to my ženy z větší části děláme samy. Vždyť my jim ani nedáme prostor, aby si připadali jako pánové tvorstva!

Podle mého názoru je pro vztah důležitá hlavně žena ale ne tím, co dělá nebo kolik vydělává. Ale tím, že dokáže skloubit svůj život s partnerovým, že moudře mlčí, když je třeba a pochválí, když je k tomu příležitost. I za takovou banalitu jako třeba vynesení odpadků. Vidím muže jako neohrabaná stvoření, která  musí mít prostor být se do prsou a řvát: Tady jsem já a jsem ten nejsilnější, všichni se koukněte!

Ale když přijde domů, chce tam najít pochopení, lásku a teplou večeři. A pak dokáže cokoli. I vynést odpadky nebo jet na dovolenou, na kterou by za normálních okolností nejradši vůbec nejel. Život je zkrátka o kompromisech a vzájemné úctě a respektu. Muž jde prostě vždycky tam, kde je mu dobře. A je jen na ženě, jak si to zařídí.  

[1] SUCHÝ,A. Muži močící v sedě. Psychologie. Praha: Portál,2010.s.21. ISSN 1212-9607

[2] SUCHÝ,A. Muži močící v sedě. Psychologie. Praha: Portál,2010.s.23. ISSN 1212-9607