Život na šikmé ploše aneb Jak jsem byla domácím kutilem

Zub času je nemilosrdný. Hlodá. Nahlodal mi záchodové prkýnko. Ač dřevěné, dubové, zubu času, chudák, neuniklo.

 Nejdřív byly nahlodány takové ty panty, co je jimi prkýnko připevněno k míse, a potom takový ten čudlík zespodu prkýnka, co způsobuje, že prkýnko neleží přímo na porcelánu. Jenže čudlík ulítl jen jeden, tudíž se prkýnko stalo šikmou plochou, vhodnou možná pro uspokojivý start letadla, nikoliv však pro vyrovnané posezení na vécé.

Pravda, prkýnko mělo svoje léta, věrně sloužilo bratru dvacet let, a to je úctyhodný výkon, vzhledem k  zátěži, jež na svých dřevěných bedrech po celá ta léta neslo. Měla jsem dojem, že výměna prkýnka je prací, vhodnou pro muže, i předložila jsem doma dotaz a nesmělé přání stran výměny dotyčného prkýnka. Manžel měl jasno: prkýnko se samostatně měnit nebude, protože se jednou (jednou!) bude beztak měnit celá mísa.

Což ovšem může trvat léta, neb mísa je zachovalá, mnou pečlivě udržovaná. Manželovi evidentně sezení na šikmé ploše vadilo méně než mně. Mně taky lezly na nervy vypadávající panty víka, což někdy ve vypjatých chvílích strašně zdržovalo. Manžel, na rozdíl ode mě, nemá „syndrom klíčové dírky.“

 (Pro neznalé vysvětlím: můj močový měchýř, jakmile se blíží k domovu a spatří klíčovou dírku, rozhodne nekompromisně, že se musí okamžitě a střelhbitě rozloučit s obsahem v něm ukrytém, a to i kdyby čert na koze jezdil. Rozhodně mu překáží v tomto plánu vypadlý pant u prkýnka. Zatím jsme to já i můj měchýř vždycky stihli, ale znáte to; jednou se to nemusí zdařit. Syndrom klíčové dírky je přímo vědecký termín, to jsem si nevymyslela. Znalým se tímto omlouvám za zdržení).

Pochopila jsem, že si s prkýnkem musím poradit sama. Využila jsem manželovy nepřítomnosti a prkýnko si obkreslila. Měření je ztráta času, není nad přesný střih. Pak jsem zasedla k internetu a zadala si potřebné heslo. Nevěřili byste, co druhů prkýnek mi vylezlo! Stovky! A ty ceny! To bych nevěřila, že prkýnko může stát takový prachy! Prkýnkem se zabývají světoví designéři, některá jsou prostě dokonalá, jen promluvit. No jo, jenže do starého, byť zrekonstruovaného baráčku se nějaká ta super extra moderna nehodí. Zaměřila jsem se na prkýnka dřevěná. Páni, to jsou prostě záchodoví elegáni, ovšem za cenu, jež vysoko překračuje moje možnosti. To je sice hezké, že současný trend vyžaduje kvalitu, eleganci, nápaditost a maximální pohodlí i u záchodového prkýnka, ale kde na to má člověk vzít, když není Fidelis Schlée, takto majitel prkýnka ze zlata?

Stěží jsem odtrhla okouzlený zrak od rolsrojsů mezi prkýnky a zaměřila se na nižší třídu. I tam mě cena překvapila. Prkýnka tedy rozhodně podražila za těch dvacet let.

Zavřela jsem počítač a vyrazila do terénu. Do Bauhausu, tam to mám nejblíž. Tam měli v oddělení prkýnek spoustu exemplářů, pěkně a přehledně vystavených až ke stropu. Musela jsem požádat o pomoc zkušeného pracovníka, jelikož už od pohledu bylo patrné, že ne každé prkýnko se hodí na mou dvacetiletou mísu. Prkýnko se vyvíjelo nejen co do vzhledu, ale i co se tvaru týče! S odborníkem jsme určili tři prkýnka, jež odpovídala tvarem a zároveň nestála majlant. No, prostě jsem si domů odnesla bílé prkýnko z takového toho lepšího plastu, za rozumnou cenu čtyři stovky. Problém je totiž taky v tom, že jakmile prkýnko vysvobodíte z igelitové folie, nelze ho už vrátit. Čtyři stovky jsou tudíž menší ztrátou než bratru šest tisíc.

K demontáži starého a montáži nového prkýnka jsem využila opět manželovy nepřítomnosti.

Demontáž se ukázala být velmi náročnou. Jeden šroub šel celkem snadno, ovšem ten druhý, pochopitelně ten, co na jeho uvolnění nebyl v malé místnosti patřičný prostor, tak ten mi dal zabrat. Jako na potvoru byl na pravé straně mísy a já, levák, jsem musela pracovat pravou rukou. Navíc mi v činnosti úspěšně překážela blízká zeď i přítomnost trubky. Taky rafinované umístění umyvadla v prostoru vedle mé hlavy slibovalo možný otřes mozku. Zápasila jsem s tím krámem hodinu! Když jsem ve vzácných chvílích odpočinku zmámeně zvedla hlavu, spatřila jsem na prahu záchodu tři přihlížející diváky. Ano, naše zvířectvo mě po celou dobu bedlivě pozorovalo. Nechci domyslet, co si o své milované paničce ti tři mysleli.

No, po hodině vysilujícího zápasu jsem zvítězila. Montáž pak byla snadná.

Manžel mě sice nepochválil (jak bych učinila v opačném případě já), ale taky nevynadal. Po několika návštěvách místnosti podotkl, že si už na nové prkýnko zvykl.

Já jsem se svým výkonem spokojená. Už mě ten život na šikmé ploše nebavil.