Měla bych sice těch problémů víc, dokonce bych je mohla i rozdávat, ale momentálně se zabývám výše zmíněnými rouškami, a taky volbami.
Já o roušky od vlády nestojím. Vůbec nevím, proč bych je měla fasovat, když stejně vydrží jen pár hodin - na rozdíl od mnou vlastnoručně vyrobených, pratelných, a tudíž recyklovatelných furt dokola. A těch peněz, co tahle sranda stojí!
Zkusila jsem si koupit jednorázovou roušku a vůbec mě neuspokojila. Dejchalo se v ní nemlich stejně jako v látkové, a když jsem si spočítala, kolik roušek bych hodila do kontejneru a zahltila tím hrozným kvantem planetu, je volba jasná. Budu své spoluobčany dál chránit látkovými rouškami.
Koupila jsem si hezkej košíček a v něm mám bratru dvacet roušek různých vzorů, tvarů i vrstev. Už dávno nespoléhám jen na samovýrobu, roušky na mě leckde koukají a já si je kupuju místo botiček a triček a svetýrků a prádýlka. Letošní rok je ve znamení roušek, to už víme všichni, tak proč si je nevybírat podle nálady a vkusu.
Roušky mám vyřešený a teď se zamyslím nad druhým problémem, a tím jsou volby.
Jak moje pozorné čtenářstvo ví, jsem už rok migrantkou bez domova. Mám sice trvalé bydliště tam, odkud jsem utekla, ale jen proto, že se nemám kam jinam přihlásit. Volební lístky mi tudíž přistanou v kastlíku na adrese, která je sice trvalou, leč mnou rok neobývanou. Vím, že není nic snazšího, než ve volební den sednout do příměstského busu a odjet pár kilometrů za Prahu, tam jít do volební místnosti, pozdravit, vyfasovat obálku a lístky, a hodit patřičný volební lístek do urny k tomu účelu určené.
Jenže mně se nechce. Já mám zábrany. Já mám psychický blok.
Za ten rok jsem v místě bývalého domova byla jen třikrát, abych si vzala oblečení, a to jsem zvládla s doprovodem své dcery Terezky, co je navíc psycholožkou.
Ještě jednou tam musím, abych si odvezla zbytek osobních věcí a věcí po rodičích, ale to bude, až se s panem Zajícem konečně vypořádáme. Do voleb to rozhodně nebude.
Ve volební komisi budou sedět moji bývalí spoluobčané. Když si představím, jak vstupuju do volební místnosti, spočinou na mně zraky celé komise, pozdravíme se skrz roušku a já nepoznám, jak se tváří. Jestli se usmívají soucitně, zvědavě, ironicky, jestli mě litují, mračí, nebo se diví, proč jsem zrovna já utekla z domu, když byl dlouhá léta můj, jestli si nemyslí, že jsem mrcha, co zdrhla kdoví s kým od chudáka pana Zajíce a nechala ho napospas starostem o dům, psa a kočky…
Pak to některá ze sousedek nevydrží a zeptá se, jak se mám, kde bydlím, proč už žiju jinde, jestli jsem sama, nebo někoho mám, a já skrz roušku budu odpovídat, že žiju v Praze, že jsem zaplať pánbu zatím zdravá, že se už z Prahy nehnu, že žiju sama v podnájmu, a že je moje budoucnost nejistá.
A taky vím, co neřeknu. Že je mi někdy smutno, že se někdy bojím, že se ale snažím, aby mi bylo smutno jenom málo a bála se jen chvilku, a že se snažím skoro pořád. Že si zase vážím sama sebe, že se už nikdy nevzdám svobody, ani důstojnosti. Že se mám zase ráda.
Jenže nejsem tak silná, jak bych měla a chtěla být, a proto k těm zatracenejm volbám nepůjdu. Počkám si, až budu bydlet ve svém, budu mít jinou trvalou adresu, v komisi budou sedět jiní lidé a nebudou už ani roušky. Vstoupím do volební síně, pozdravím, vyfasuju obálku, hodím ji s vybraným lístkem do urny k tomu určené a budu se usmívat stejně jako celá volební komise.
A vy mi, prosím, držte palce, abych mohla příště volit. A já vám přeju, abyste teď volili dobře i za mě, s rozvahou, i když s rouškou. A taky přeju sobě i vám zdraví.
