Jedno normálka sobotní odpoledne

Je bezva si zajít na oběd s dcerou a nejstarším vnukem. Terezka je sice pořád moje dítko, ale je to už velká holka, co si našla svoje místo ve světě.

Vnuk Mikuláš si sice místo ještě hledá, ale má dost dobře nakročeno. Hlavně aby tak nějak dodělal gympl a pak to půjde samo.

Sešli jsme se na Výtoni v naší oblíbené Terapii, což je příznačné místo pro sraz s Terezkou, kterážto je psycholožkou v ústavu pro padlé dívky.

Dali jsme si oběd na úrovni, v Terapii se totiž moc dobře jí. A já jsem poznala, že mám už velkou dceru, protože tentokrát to zacálovala Terezka. Historická přelomová chvíle! Škoda, že se nedostavil můj mladší syn Jakub, kterého skolila neuvážená konzumace nikoliv alkoholu, ale masa nevalné kvality. Můj Kuba totiž, považte, už několik let žije bez alkoholu, ač je malířem na volné noze! Taky můj mladší vnuk Benjamin nebyl přítomen, jelikož se zrovna účastnil důležitýho závodu na skejtu. I on má dobře nakročeno, neb na skejtu je jako ryba ve vodě a zatímco my jsme debužírovali v Terapii, Beník získal třetí místo a porazil mnohem starší borce!

Po obědě jsme to střihli po nábřeží na dříve piazzettu, nyní náměstí Václava Havla u Národního divadla. Miky nás opustil, protože tam to byl samej stánek s uměním a hlavně oblečkama a šperkama a designovýma blbůstkama, což pro Mikyho, na rozdíl od nás, není žádným lákadlem.

Jako správný holky jsme si nakoupily. Terezka prsten a já náramky. No a jako správný holky jsme si šly sednout do taky oblíbené kavárny Cafe Louvre. Tentokrát jsem trvala na tom, že platit budu já. Rozšouply jsme se. Nejen kafe, ale i dortík, to je jasný.

Terezka je ukecaná -  jak jinak než po mně. Můžu ji poslouchat celý hodiny, protože vede zajímavej život a její profese ji přivádí do různých situací, který nemám šanci poznat. Naštěstí, nutno podotknout; protože starat se o holky, které neměly dobrý start a plácají se v takové špíně, o jaké se mi ani nezdá, a kterým moje Terezka pomáhá, je poslání, a na to já nemám. Ale když ji tak poslouchám, vím, že jsem svou dceru vychovala moc dobře, a že mám být na co pyšná.

Z kavárny jsme šly přes centrum, co noha nohu mine; já na autobus do vsi a Terezka do sauny a do bazénu, neb je velkou sportovkyní, což po mně teda nemá.

To sobotní odpoledne bylo takový obyčejný. Počasí akorát, lidi se občas i usmívali, a já jsem najednou věděla, že život je prostě krásnej. Mám bezva děti i vnoučata, mám taky svoje tajemství a taky obyčejný štěstí. Nemám vlastně ani moc chuť psát, mám chuť žít. A to je moc hezkej pocit, vám povím.