Do židlí

Každej správnej hospodskej flamendr ví, co to znamená. I já jsem zůstávala do židlí.  Zamlada ovšem, dlužno podotknout; v minulém století…

Ráno bylo vedro, autobus z mé vísky do matičky Prahy byl ovšem poloprázdný. Prázdniny. Plácla jsem s sebou hned u řidiče, na místo, kterému s holkama říkáme vedoucí zájezdu. Žádná z mých každodenních spolucestujících nejela, jelikož byla neděle, a kdo mohl, ten se příměstské dopravě a potažmo Praze vyhnul.  Jen já jsem tam musela, neb zpívám – podržte se – v Obecním domě ve Smetanově síni! Heč! Carmina burana je ten kousek, co ho zpívám nejen já, ale taky asi tři stovky dalších. To už stojí za tu štrapáci ve vedru, aby se to dalo do kupy, to uznáte.

Tak já tak jedu, koukám do mobilu, myslím na zmrzlinu, na moře, na lehátko v hlubokém stínu a je mi to houby platný.

  „Hlavně že čumíš do mobilu, slepice jedna blonďatá!“ zařval řidič a já fofrem strčila mobil do kabelky. Tyjo, už i v autobusu se nesmí koukat do mobilu, to asi to sedadlo vedoucího zájezdu…

Řidič vypadal, že ho každou chvíli raní mrtvice. Uf! Před námi se na kruháči motala úplně jiná slepice blonďatá, než jsem já! Jí patřila ta oprávněná výtka. Jenže slepice neslyšela a mobil měla u ucha furt. Autobus ignorovala, jak jen to slepice dovedou.

Pro jistotu jsem už mobil nechala v kabelce, co kdyby, že jo…

Zkouška byla bezva. Klimatizované prostory byly přesně to místo, kde se dalo bez úhony přežít, ovšem o to horší pak byla strastiplná cesta přes celou Prahu – z Vysočan do Muzea hudby v Karmelitské ulici. Jenže my jsme tam museli, jelikož jsme tam byli přímými účastníky koncertu. Muzeum hudby je moc krásné a jsou tam záchody se skoro průhlednými dveřmi. Prostě vidíte, kdo je zrovna uvnitř a nemusíte cloumat klikou. Tenhle koncert byl takovým předjezdcem koncertu hlavního. Byl krásný a byl dlouhý. Zkrátka ven jsme vylezli v půl jedenácté v noci. Kdyby mě zavčas neinformovala sborová kamarádka Líba –Líbo, děkuju! mazala bych na nejedoucí tramvaj 22 směr Pavlák. Takhle jsem se za ochotné a vydatné pomoci kamarádů – Honzo Sýkorko, děkuju! zorientovala a vlezla do tramvaje 12, která mě dovezla až do Holešovic. Odtud je do Kobylis coby kamenem dohodil. V Kobylisích jsem se ocitla tři minuty po jedenácté a se mnou další sborový kamarád, jemuž jsem sdělila, že mi to jede až ve tři čtvrtě na dvanáct, a že jdu do baru. Kamarád se obětoval a do toho baru šel se mnou – kamaráde děkuju!

V baru koukalo pár chlápků na fotbalové finále. Dali jsme si dvojku bílého a hodnotili koncert. Deset minut před odjezdem jsem se sbalila, kamaráda ponechala u posledního doušku a svižným krokem odkráčela na stanici. Liduprázdnou stanici…hrklo ve mně. No jo! Vona je neděle! Ten zatracenej autobus jede v sobotu a v neděli deset minut po jedenácté! Sakra! Další jede až za ve tři čtvrtě na jednu…

Vrátila jsem se do baru.

  „Už vodešel,“ lakonicky mi oznámil poslední host. Objednala jsem si ještě jednu skleničku a složila se na lavici. Poslední host zmizel a zbyla jsem tam jenom já a barmanka. Ta za tu hodinu stihla uklidit záchody, dát židle nahoru a já se mezitím slušně pískla. Jo, milí flamendři; setrvala jsem do židlí a ještě jsem se nalila…bylo to únavou a vedrem, že mě skolily čtyři decky, a řeknu vám, trochu jsem se i motala, a že se mi to nestalo léta!

Barmanka byla účastná a chápavě vyslechla moje trable. Barmanko, děkuju!

Domotala jsem se na zastávku a tam byli dva. Nalití jak carští důstojníci. Kam jsem se na ně hrabala! Autobus dorazil, my tři znavení poutníci jsme nalezli a sesunuli se do sedadel. Ti dva okamžitě upadli do mrákot.

Hlavně neusnout, říkala jsem si a vytáhla mobil. Blonďatá slepice. Začala jsem hrát karty a tak jsem se do toho zabrala, že jsem sice neusnula, ale málem zase přejela. Nebudu vás napínat; vystoupila jsem tam, kde mám. V mé vesničce, zcela ponořené do tmy.

V půl druhé jsem zalehla. V půl třetí a v půl čtvrté jsem šla na záchod. V půl páté mě zákeřně přepadl komár. Lítý boj trval hodinu a pro mě byl vítězný.

V půl šesté jsem vstala, z čela odstranila komáří mrtvolku a vlezla pod sprchu.

Bylo pondělí. Čekala mě strastiplná cesta příměstským autobusem do práce…