Nelegální domácí úkoly

Zadávání povinných domácích úkolů je nelegální. Říká pedagožka a aktivistka. DÚ je možné známkovat i hodnotit. Tvrdí naopak mluvčí MŠMT. Využívání úkolů je plně v souladu se školským zákonem. Říká zástupce inspekce. Tak jak to je?

Poslední dobou se kolem domácích úkolů strhla mela. Nebo aspoň malá melička. Po Tátovi parťákovi, který stojaté vody domácáků rozčísl před pár lety, se teď pokusila o něco podobného pedagožka Helena Zitková prostřednictví petice.  Od začátku února se zatím pod ní shromáždilo necelých 1500 hlasů, což není příliš, ale za diskusi to asi stojí. (Jen abychom si porovnali význam takového počtu, tak třeba podobný počet hlasů za podobný čas má petice za zákaz prodeje ruských suvenýrů v Praze nebo petice, která vyzývá senátorku Hamplovou k omluvě.) V petici paní Zitkové se tvrdí, že je zadávání povinných domácích úkolů v rozporu s legislativou. A své tvrzení dokládá právním posouzením od advokáta Petra Keltnera. V petici pedagožka tvrdí, že povinné DÚ jsou protiprávní, diskriminační, jejich hodnocení je také diskriminační, že úkoly jsou mocenský nástroj a hodnocení pětkou je dokonce v rozporu s legislativou.  Advokát ve svém posouzení tvrdí, že :,,K ukládání povinností ve formě domácích úkolů ze strany školy spojené s jejich vynucováním či případným sankcionováním…, byť i mnohdy zakotvované ve školních řádech škol, tak neexistuje jakýkoliv právní základ a jde o jednání nezákonné.“ V Memoradnu, jak je tento právní názor jednoho advokáta připojený k petici nazýván, je takových (podle mne účelových) tvrzení vícero. Ale nejsem právník, takže se do rozboru pouštět nebudu.

Pojďme se tedy podívat, co na to ministerstvo školství nebo školní inspekce: ,, ..využívání domácích úkolů jako pedagogického nástroje je bezpochyby plně v souladu se školským zákonem, přičemž je jednoznačně vhodné a žádoucí, aby tuto problematiku upravoval na úrovni školy její školní řád. Zde navíc platí, že žáci jsou v souladu s § 22 odst. 1 písm. c) školského zákona povinni plnit pokyny pedagogických pracovníků vydané ve shodě s právními předpisy a školním řádem.“ Toto sdělil PhDr. Andrys, náměstek ústředního školního inspektora v bulletinu ČŠI (zde) 

 No a  co na domácí úkoly říká MŠMT prostřednictvím mluvčí Anety Lednové? „Zadávat domácí úkoly je možné bez ohledu na to, zda se o tom zmiňuje školní řád. Domácí úkoly je možné známkovat nebo jinak hodnotit – například slovně. Hodnocení domácích úkolů je možné zahrnout do klasifikace. Neplnění domácích úkolů je možné zohlednit v hodnocení žáka.“ 

Tak to bychom měli. Z pohledu důležitých aktérů v zadávání a hodnocení úkolů problém tedy není. Proč se ale někdo pouští do takových mediálních aktivit? Určitě existují mezi námi učitelé, kteří  dávají nesmyslně dlouhé úkoly, děti jich nosí domů hodně nebo jsou dávané za trest. V takovém případě má rodič začít se školou komunikovat a o úkolech si promluvit s pedagogem, ev. s vedením školy. Brojit ale hned proti všem domácím úkolům a tvrdit, že všechny DÚ musí být jedině dobrovolné, že nesmí být hodnocené a děti si samy mají rozhodnout, který udělat a který ne, to by byl podle mne extrémní, nedůvodný a velmi špatný zásah do práce učitelů. Nerozumím, proč mi má někdo radit či dokonce zakazovat dávat povinné úkoly z matematiky, když vidím potřebu dětí látku ještě doma procvičit, naučit je plnit nějakou povinnost a naprosto v souladu s RVP je také učit samostatnosti.

Proč jsou úkoly důležité a potřebné? Má práce doma smysl a důležitost?  Má se hodnotit? Je to opravdu ,,praktika patřící do skanzenu“, jak tvrdí odpůrkyně povinných DÚ paní Zitková? Já si (na rozdíl od ní) myslím, že domácí úkoly důležité jsou. Jak už jsem psala, určitě učí zodpovědnosti a samostatnosti. Navíc úkol  dostává dítě, ne rodič. Čili nářky některých rodičů, že s dítětem tráví u úkolů spoustu času, jsou trochu mimo. To, že rodiče často úkoly za své děti řeší, je chyba jejich. Žádnou diskriminaci tu nevidím. Něco jiného je, když má dítě v 1. a 2. třídě doma číst nebo psát. Tam je dohled rodiče asi na místě a musí se mu víc věnovat.  Ale s tím, jak roste, ho má rodič nechat úkoly dělat samostatně. Máme děti učit pro budoucnost, u které asi přesně nevíme, jaká bude. Myslím ale, že spoustu činností se přesune právě do podoby home office. Obzvlášť středoškoláci a vysokoškoláci pracující  v administrativě, ve službách, v IT i jinde, kde přímo nemusí být fyzický kontakt s klienty, budou pracovat z domu. Musíme tedy předpokládat větší samostatnost, zodpovědnost a flexibilitu těchto lidí. Že si děti přes sociální sítě s úkoly radí, pomáhají si internetem nebo AI, tak proč ne? Komunikace a týmová práce je také důležitá. Navíc tu máme i některé učivo, které si opravdu musí dítě vyloženě procvičit doma. Slovíčka z cizích jazyků, násobilku, vyjmenovaná slova a asi bych toho našla i víc. Každé dítě potřebuje jiné tempo, mnohé děcko k paměťnému učení vyžaduje i klid a svůj prostor. Jiné zase musí více procvičovat postupy, na úlohy přichází pomaleji nebo pomaleji píše.

A na závěr o diskusích o úkolech na sítích ( někdy pěkně peprných a emocionálních  - viz. foto). Často někteří v diskusích srovnávají školu se zaměstnáním a tvrdí, že práci si domů také neberou. Já ale myslím, že práce v budoucnu nebude u většiny lidí o tom, že si v 7 hodin ráno píchnou na píchačkách příchod a o půl čtvrté odchod a nikdo už po nich nic víc chtít nebude. Představuji si, že práce bude více formou sady zadaných úkolů a lidé si budou rozvrhovat čas své práce sami a také správný timing bude součástí takové práce. A že hodnocení v práci přijde také, to si můžeme být téměř jistí. Poslední dobou se nám tady objevuje takový nešvar, a to v podobě obcházení jakéhokoliv hodnocení našich dětí. V budoucnu ale přece hodnocení práce nevymizí. Už dnes máme aplikace s hodnocením úplně všeho a na všechno. Pročítáme si na internetu hodnocení různých služeb a řídíme se tím. V budoucím zaměstnání určitě také budou současné žáky hodnotit podle výsledků práce.

Myslím, že přínos podobných aktivit, jako je petice, ale není úplně nulový. Minimálně rozproudí diskusi a ukáže, že vše má svoji míru. Jak úkoly, tak hodnocení. Neobírejme ale naše děti o tyto zkušenosti. Jak o zkušenosti s povinnými úkoly, tak i s hodnocením. Budou to v budoucnu potřebovat.