Rudá armáda neosvobodila, ale okupovala Polsko

Nikdo rozumný nebude zlehčovat hrůzy holocaustu a normální lidé si váží hrdinství obyčejných vojáků Rudé armády, kteří před sedmdesáti lety osvobodili vyhlazovací tábor Auschwitz - Osvětim. Ostatně především oni se stali oběťmi idiotských rozkazů svých velitelů, kteří je často hnali proti dobře opevněným německým pozicím na jistou smrt. Jenomže příchod Rusů neznamenal pro Polsko svobodu, ale další utrpení, masové vraždy polských odbojářů a novou okupaci. A to vlastně platí i pro ostatní země východní Evropy.  

Význam slova osvobodit znamená dát svobodu, přišli jsme vás zbavit krutého nepřítele, nyní si tedy dělejte, co chcete a žijte, jak umíte. To se však v Polsku v letech 1944 – 45 nestalo. V Sovětském svazu vznikl z polských komunistů nikým nezvolený tzv. Polský výbor národního sjednocení, který byl v červenci 1944 v Lublinu proti vůli drtivé většiny polského národa dosazen Rusy za tamní vládu. Stalin a jeho bolševická banda tak vnutili Polsku vedení, o které místní lidé nestáli. Přitom komunisté byli v této zemi marginální silou, a jak píše ve svém výborném díle Polsko britský historik Norman Davies, v roce 1937 měla polská komunistická strana v roce 1937 necelých čtyři tisíce členů.

Brutální násilí „osvoboditelů“ v Polsku

V lednu 1944 překročila první jednotka Rudé armády předválečné polské hranice stanovené Rižským mírem z ledna 1921. Toho využila největší ozbrojená antinacistická nekomunistická ozbrojená formace tzv. Zemská armáda (ZA, polsky Armia Krajowa), zahájila boj s nacisty a spolu s Rudou armádou osvobodily její jednotky litevské hlavní město Vilnius. Mimo Varšavu na západ od tzv. Curzonovy linie pak zmobilizovala ZA na 40 000 vojáků, a ti sami dokázali osvobodit některá menší města a vesnice.

Zemská armáda, přestože by k tomu měla pádné důvody, nikdy vojensky nevystoupila proti Rudé armádě. To jim však nepomohlo, jednotky ruského komunistického gestapa kříženého se SS, tedy NKVD začaly likvidovat oddíly ZA. Scénář byl většinou takový, její důstojníky nejdříve vylákali enkávéďáci k sobě pod záminkou jednání na svůj štáb. Pak je postříleli, mužstvo odzbrojili a deportovali, prakticky ve stejně hrůzných podmínkách jaké měli ubožáci v nacistických transportech, do gulagů. Odhaduje se, že takto byly násilím odvlečeny z Polska  desítky tisíc lidí.

Samostatnou kapitolou je varšavské povstání, které vypuklo v srpnu 1944. To masový bolševický vrah Stalin nechal na pospas nacistickému teroru. Jelikož ho nevedli komunisté, ale velitelé Zemské armády, tak Rudá armáda, která stála na pravém břehu Visly, dostala rozkaz zastavit útočné operace, nejít povstalcům na pomoc a jen nečinně přihlížela, jak jsou nacisty zvěrsky masakrováni obyvatelé polského hlavního města, kterých bylo zavražděno na 200 tisíc. Nicméně Stalinovi nikdy na lidech nezáleželo a na jeho kontě je více obětí než na tom Hitlerově, takže mu to nijak moc nevadilo.

Obzvlášť podlým činem bylo zatčení špiček představitelů polského nekomunistického odboje, mezi kterými byl i generál Leopold Okulicky, poslední vrchní velitel Zemské armády. Opět typická ruská zákeřnost. Jak tuto událost popisuje Černá kniha komunismu, díl I., celou akci řídil generál Ivan Serov, který velel všem represívním akcím NKVD v Polsku. Rusové podle své zvrácené taktiky opět vylákali šestnáct Poláku jakoby k jednání. Ti na ně přišli zcela dobrovolně, ale byli okamžitě zatčeni a následně převezeni do Moskvy, kde je v červenci 1945 rudí katani odsoudili jako německé kolaboranty k mnohaletým trestům vězení v gulazích. Hrdiny polského protinacistického odboje!

Je dobré si také připomenout ještě události roku 1939, kdy Sovětský svaz přepadl spolu s nacistickým Německem Polsko a až do června 1941 okupoval jeho východní část. Výsledkem byla nejen brutální surová vražda polských důstojníků v Katyni, ale rovněž deportace velké části polského obyvatelstva za nelidských podmínek do sibiřských gulagů, při kterých umřely tisíce lidí včetně žen a dětí.

Logicky se tak nelze divit tomu, že Poláci příchod Rudé armády na své území nepovažují za osvobození a v květnu 1945 konec II. světové války neslaví. Pravda, nová okupační moc byla mírnější než ta předchozí, ale o svobodě si Polsko mohlo nechat jen zdát.

Proč Židé Rusům nevěří

Hodně židovských institucí odmítlo ruského prezidenta Vladimíra Putina na oslavách v Osvětimi u příležitosti osvobození tohoto vyhlazovacího tábora. Na první pohled to vypadá divně, ale je potřeba se nad tím zamyslet v širších souvislostech. Je známo, že současný kremelský vládce je náruživým obdivovatelem Stalina, který byl ovšem také velkým antisemitou a v letech 1939 – 41, kdy se Sovětský svaz přátelil s nacistickým Německem, vydal Hitlerovi stovky německých komunistů včetně Židů.

Po válce se potom Sovětský svaz, k jehož nástupnictví se současné Rusko hrdě hlásí, stal hlavním nepřítelem židovského státu, podporoval a vyzbrojoval Egypt za prezidenství Gamála Násira, který mimo jiné vyhrožoval Izraeli zničením a Židy chtěl naházet do moře.

Byli to Rusové, kteří rovněž pomáhali další arabské zemi Sýrii. Ta se pod vedením klanů  Asadovců stala útočištěm pro nacistické válečné zločince. Asi nejvýznamnější z nich byl hlavní pomocník Adolfa Eichmanna Alois Brunner, kterému se kvůli jeho fanatickému antisemitismu říkalo „krvavý pes“. Podílel se mimo jiné na vyhlazení židovských komunit ve Vídni, Berlíně, Francii, na Slovensku a v řecké Soluni. Má na svědomí smrt minimálně 140 tisíc Židů. Za své zločiny byl několikrát souzen v nepřítomnosti a ve Francii dostal v roce 1954 trest smrti. Do smrti svých zvěrstev nelitoval, jenom toho, že v Evropě stále žije tolik Židů. Místo na šibenici však zemřel v klidu v Damašku pod ochranou Asadova režimu. Nad ním zase drží patronát Putin a je velmi nepravděpodobné, že by o této skutečnosti nevěděl. Koneckonců, více arabských států se z důvodu protižidovské nenávisti stálo útočištěm nácků.

Nedávno Židy hodně popudila rusko-iránská spojenecká smlouva. Nelze se tomu divit, Irán je totiž fanatický islámský stát, který platí a vyzbrojuje teroristickou organizaci Hizballáh. Jejím hlavním cílem je likvidace židovského státu a za tím účelem páchá teroristické útoky, při kterých vraždí izraelské civilisty včetně žen a dětí. Je sice pravdou, že moskevsko-teheránské spojenectví má zatím trhlinu, když kvůli velkému tlaku USA a Tel Avivu, Rusko neslíbilo Iráncům dodání špičkového protileteckého systému S-300 (to už by Izrael považoval za vyhlášení války), a zdá se, že Putin má stále ze Západu respekt, ale i tak nutí Židy k opatrnosti.

Ti proto mají velký důvod dávat si na současného kremelského vládce pozor a rozhodně ho nepovažují za ochránce před antisemitismem. Fakta jsou zkrátka i přes řev jeho nohsledů fakta.