Milí přátelé, za pomoc Troubkám Vám všem moc děkuji

V těchto dnech je to dvacet let, co ničivá povodeň smetla tuto moravskou obec z povrchu zemského. Ulice plné zničených domů, vypadalo to tam jako po válce, a byl jsem rád za Vás všechny, kteří jste přijeli na pomoc.

Byl to jeden z nejkrásnějších týdnů mého života, i když za ním byl smutek, lidské neštěstí, mrtví a velká lidská tragédie. Ale potkal jsem tam Vás, milí přátelé, kteří jste vyrazili ubohým lidem na pomoc, obětovali jste své pohodlí a žili v polních podmínkách v budově školy, spali ve spacácích na karimatkách. K snídani jsme mívali čerstvé rohlíky, jogurt atd. K večeři pak chleba a konzervy, včera to jistily trenčianské fazole s párkem, dneska chalupářský guláš. Na oběd jsme chodili do jídelny družstva, kde si nás považovali a příloh nám nandali, kolik kdo chtěl. Vzpomínám si na tři skautky ze Dvora Králové nad Labem, z nichž jedna později studovala na Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity. Ale pamatuji si, jak ta jedna nejštíhlejší z Vás, takové vyžle, si jednou k obědu dala deset knedlíků a já jenom osm. Pohrdlivě jsem jí řekl: „To nesníš vyžle?“ Ona na mě: „To víš, že jo, neměj péči.“ A ona to fakt spořádala.

Pak vzpomínám na mladého kluka, vojáka z povolání. Hádal jsem hodnost, začal na poručíkovi, ale neuhádl. Byl jsi podplukovník a později sloužil při našem zastoupení u NATO v Bruselu.

Vzpomínám na člověka, u kterého jsem dělal na zničeném baráku, jmenoval se nějak na K, takové měl zvláštní jméno, vím, že sympatizoval s lidovci nebo dokonce byl jejich členem, a neměl rád Klause. Jednou k nám už po práci dorazil večer jeho brácha i s flaškou fernetu, neustále mně naléval panáky a pořád do mě hustil. „Dělej, kopni to do sebe, nebuď ženská.“

A vzpomínám rád si i na Vás ostatní, bohužel Vaše jména jsem už zapomněl. Bylo to s Vámi moc krásné. A mám takovou ideu, že bychom se mohli někdy a někde setkat. Rád bych Vás zase uviděl. Takže se prosím ozývejte.