Je zločinem nechat živořit těžce nemocného člověka

Jsem tvrdý k sobě i druhým, moje krédo je, zdravý člověk má makat a nefňukat a také se tím řídím. Fňukáním si totiž ještě nikdo život nevylepšil. Jiné to však je v případě invalidního seniora Eduarda Krutiše ze Znojma, o kterém informovala jihomoravská příloha MF DNES. Ten člověk nemůže pracovat, není schopen se sám o sebe postarat a musí vyjít s pár korunami.  

Na základě jakéhosi lékařského posudku byl panu Krutišovi snížen příspěvek na péči z osmi tisíc na osm set korun měsíčně. Přitom potřebuje spoustu léků, v mládí onemocněl dětskou obrnou, trpí epilepsií, třesou se mu ruce a není schopen si pomalu dát na stůl ani talíř s jídlem. Jenomže na to, aby si platil sociální služby, nemá. Jeho dva synové mají sami problémy, a tak mu nepomůžou. Nyní se o něj starají obec Přeskače na Znojemsku a europoslanec Tomáš Zdechovský, který mimo jiné na jeho osud upozornil ministerstvo práce a sociálních věcí a vyjednal pomoc u znojemského starosty, někdy pomůžou kamarádi.

Přitom pan Krutiš se dříve vzdělával, snažil se pracovat ze všech sil, nebral sociální dávky, čili se snažil rvát se životem. Teď se však bez pomoci druhých lidí neobejde.

Na tomto případu mě zlobí to, že živoří člověk, který si zdravotní problémy nezavinil. Naopak, mnozí téměř profesionální zneužívači sociálních dávek jejichž jedinou diagnózou je lenost, si celkem slušně žijí na státní útraty. Nejsem proti vyplácení sociálních dávek, ale ty musí dostávat lidi, kteří jsou těžce nemocní a nemohou pracovat, senioři atd. Čili společnost se musí postarat o tyto lidi. Avšak u těch, kteří pracovat nechtějí, bych spíše než peníze viděl účinnější řešení - velký bič a malý dvorek.