Van Rompuy – Evropou zapomenutý prezident

Post předsedy Evropské rady budil značné emoce již od doby svého vzniku před několika lety. Eurofederalisté ustavení této vrcholné funkce oslavovali jako důkaz pokročilosti evropského integračního procesu a chápali jej jako stabilizační prvek, jež měl omezit názorovou rozkolísanost střídajících se půlročních předsednictví. Probruselský tisk úděl Van Rompuyova mandátu zjednodušil do trochu zavádějící pro politicky nezanícené občany EU však pochopitelnější mediální zkratky „evropský prezident“.  Euroskeptici (či chcete-li eurorealisté) naopak upozorňovali na obsahovou prázdnotu nového postu, jíž měla potvrdit i volba nevýrazného belgického premiéra, který si vysloužil pověst rozvážného muže kompromisů. Právě tato vlastnost však měla být v často rozhádané dvourychlostní Evropě hlavní předností.

iDnes.cz

Analytici obou táborů však zůstali ve svých odhadech významu „evropského prezidenta“ daleko za skutečností. Evropská dluhová past spolu s hlubokou krizí eura rozdmýchanou státy obecně označovanými zkratkou PI(I)GS (Portugalsko, Itálie, Irsko, Řecko a Španělsko) totiž uvrhla Van Rompuye do politického zapomnění. Jakkoli to může znít přehnaně, myšlenky formální hlavy EU dnes nikoho počínaje bulvárními novináři a konče burzovními hráči příliš nezajímají! Zatímco každá byť i méně významná videokonference dvojice předních eurotvůrců Merkel-Sarkozy k sobě jako silný magnet vábí pozornost médií v celém euroatlantickém prostoru, Van Rompuy zůstává nevýrazným mužem v pozadí, který jakoby se stal symbolem šedého bruselského úředníka, jenž pouze sekunduje svým kolegům z národních vlád.

Jediným ostře sledovaným nadnárodním evropským představitelem zůstává Jean-Claude Trichet, šéf Evropské centrální banky, na jehož prohlášení o nákupu státních dluhopisů krizí zasažených ekonomik spolu s hovory o velikosti a rozsahu evropského záchranného fondu (EFSF – European Financial Stability Facility/Fund) dokáže významně pohnout hlavními evropskými burzami cenných papírů. Zahanbit se rovněž nenechává ani šarmantní francouzská hlavní představitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagarde, za jejíhož úřadování chytá tato mezinárodní finanční organizace druhý dech a roste na významu.

Ovšem ani výše zmíněná generace evropských vůdců nemá na růžích ustláno a je zasypávána sprchou mediální i odborné kritiky. Spolková kancléřka je prý ochotna udržet eurozónu a společnou měnu pouze z čistě hospodářského pragmatismu, francouzský prezident pak především hledá způsob, jak se udržet v pohodlné vedoucí funkci a vyhnout se ostudě způsobené hypotetickým zhroucením francouzských bank. Ty totiž poměrně rozsáhle investovaly do dobrodružství moderních helénských reků a staly se tak hlavními věřiteli evropského bolehlavu číslo jedna – Řecka. Mnoho evropských politických komentátorů dřívějšího data narození proto nostalgicky vzpomíná na „pravé evropské srdcaře“ 80. let – spolkového kancléře Kohla, předsedu Evropské komise Jacquese Delorse či francouzského prezidenta Mitterranda. O Van Rampuyovi však nikde ani zmínka.

Evropská unie, především pak její část eurozóna se dle mnohých nachází na klíčové křižovatce svých vlastních dějin. Analytici napovídají, že jediná schůdná cesta k přežití vede skrz hlubší finanční a politickou integraci, jež by znamenala další přenos národní suverenity na bruselskou úroveň. Živě se tak hovoří o zřízení eurobondů, rozpočtových ústavách, posílení působnosti a velikosti EFSF či vzniku jakéhosi evropského ministerstva financí. Ať již tato vzrušená debata vyústí v cokoli, Van Rompuyův příklad jasně predikuje, že ani v nové EU hlasy národních států, především pak tandemu Berlín-Paříž, nezůstanou v pozadí. Spíše naopak!!!