Toryové a liberálové - koalice šitá horkou jehlou?

Dlouho očekávané volby do dolní­ sněmovny britského parlamentu (House of Commons) přinesly obyvatelům ostrovní­ho království­ nejedno překvapení. Masový náskok konzervativců (Conservative party) v předvolební­ch průzkumech se postupně snižoval, a po úspěchu vůdce liberální­ch demokratů Nicka Clegga v sérii historicky první­ch televizních debat lídrů hlavní­ch stran bylo jasné, že výsledek těchto voleb nebude "klasický" v britském slova smyslu. Poprvé za ví­ce než tři desetiletí se začalo otevřeně hovořit o možnosti vzniku tzv. "zavěšeného parlamentu" (hung parliament), kdy žádná ze stran nezíská potřebnou absolutní­ většinu křesel, což je ve Velké Británii jev značně neobvyklý. Následně potvrzení této domněnky volební­mi výsledky spolu se sérií­ poněkud nesrozumitelných koaliční­ch jednání ústících v dohodu mezi toryi a liberály jasně ukázala, že tyto rozsáhlé změny v systému britské politiky zřejmě neskončily­! Nebo že by tomu bylo ještě trochu jinak?

Nový britský premiér. (zdroj foto: iDnes.cz)iDnes.cz

Středeční­ tisková konference za účasti lídrů obou stran, při níž čerstvý držitel klíčů od premiérského sí­dla v Downing Street 10 David Cameron (mimochodem nejmladší­ ministerský předseda od počátku 19. století­) ohlásil vznik koaliční­ vlády, se nesla v lehkém duchu vzájemného vtipkování­ obou lídrů na adresu předchozí­ch předvolební­ch střetů a ujišťování­ veřejnosti o tom, že ani poměrně zásadní­ názorové rozdí­ly na řadu stěžejních otázek mezi oběma "týmy a jejich kapitány" neohrozí stabilitu a akceschopnost nového kabinetu. V medií­ch se dokonce objevila zmí­nka, že Cameron s Cleggem spolu dle všeho lidsky vycházejí­ mnohem lépe než kdysi oblíbený labouristický premiér Tony Blair s Gordonem Brownem - v té době ještě správcem státní kasy (Chancellor of the Exchequer). Obě strany se tedy snažily uklidnit tu část britské společnosti, která se podobných nezvyklostí­ obává (jinak řečeno především voliče konzervativců), že provedené změny nepovedou k nabourání­ dosavadní­ho systému, ale naopak k jeho posílení a "ozdravení­". Důkladnější­ pohled na prozatimní­ znění­ koaliční­ smlouvy ovšem vypovídá o opaku.

Sedmistránkový dokument, letmo nastiňující ­ základní vize nové koaliční vlády v oblasti domácí politiky (zahraničně politický manifest má přijít později), je protnut dvěma hlavní­mi zásadami, které pro tradiční konzervativní­ voliče nepůsobí­ pří­liš pří­znivě, jsou jimi:

1) vytváření­ komisí­ a expertních skupin pro posouzení všech závažných rozdí­lných stanovisek mezi oběma stranami

2) klauzule, že v pří­padech, kdy převáží­ konzervativní pojetí­ problému, jsou liberálové povinováni možností­ vystupovat ve sněmovně proti vládě (jejíž jsou paradoxně součástí) a navrhovat jiná řešení, aniž by se jednalo o porušení­ koaličního svazku.

Co to znamená pro konzervativní­ho britského voliče (a ve své podstatě každého britského občana bez ohledu na stranické preference)? Systém vytváření všemožných komisí a poradní­ch skupin není v Británii stejně jako ve většině anglo-saských zemí příliš oblíbený, neboť je spojován s působením tzv. "velké vlády" ("big government"). Jinak řečeno situace, kdy centrální­ orgány přespříliš regulují­ a zasahují­ do záležitostí obyvatelstva. Nutno přitom podotknout, že v otázkách osobní­ svobody tradičně liberální­ a zároveň své soukromí ostražitě střežící­ Britové (Angličané předevší­m) jsou ve vní­mání­ velikosti těchto zásahů mnohem citlivější­ než ostatní obyvatelé kontinentu. Odtud také pramení­ silná britská nedůvěra k institucí­m a byrokracii EU. 

Podobně i výji­mka pro liberály v případě neshod ohledně vládní agendy působí na Brity přinejmenší­m zmateným dojmem. Situace, kdy jednotliví ministři (koaliční­ho) kabinetu se veřejně vyjadřují­ k projednávaným otázkám vládní­ agendy čistě na základě stranické pří­slušnosti či vlastních domněnek, je v ostrovním politickém systému považována za tabu či alespoň projev neslušnosti. Jev, který v kontinentální­ Evropě a předevší­m v našich zeměpisných šířkách již téměř zdomácněl, jde silně proti nepsaným tradicí­m a konvencím britské moderní politiky. Dle nich je totiž rozhodnutí kabinetu jednoznačné a jednotlivý ministři za ním stojí jako kolektivní orgán. V žádném případě jej nezpochybňují nebo nepřicházejí s vlastním protinávrhem, neboť převažuje názor, že takové chování by podkopalo důvěru občanů v správnost politického vedení.

Podobné kroky liberálů jsou explicitně zmíněny v souvislosti s obrannou země a konzervativci prosazovanou modernizací raket Trident. Čekat je lze ovšem i v dalších otázkách, kde se pohledy obou stran značně liší. Mezi nimi lze zmínit například řešení energetické bezpečnosti a snížení emisí CO2, kde se Cleggova strana staví proti záměru povolit výstavbu dalších jaderných elektráren a namísto toho se snaží otevřít diskusi o širším využití alternativních zdrojů energie a šetření s nimi. Plánovány jsou proto investice do podpory výstavby energeticky šetrných staveb, které spolu s dalšími opatřeními mají dle liberálů zvýšit konkurenceschopnost země a zvýšit poměr zelené ekonomiky.

Kapitolou sama o sobě je poté požadovaná změna volebního systému, která se pro běžného voliče jeví jako nejvíce postřehnutelná a v britském prostředí zásadní. Po ní volají především liberálové, které jako až třetí nejsilnější stranu současný prostý většinový systém, v němž vítězí kandidát s nejvyšším počtem hlasů v jednomandátovém obvodě (first past the post), staví do role „nevýznamného“ politického subjektu. Jejich volání po zavedení proporčního systému, kdy jsou hlasy přepočítávány na jednotlivá křesla ve vícemandátových obvodech (tento model je používán i u nás) se však setkává s tvrdým odporem tradicionalistického křídla Toryů (konzervativců) a taktéž určité části britské společnosti. Výsledným kompromisem má být referendum, v němž se občané budou vyjadřovat, zda-li zachovat současný systém nebo přejít na tzv. „alternativní hlasování“ („alternative vote“). Při něm je po kandidátovi v jednomandátovém obvodě požadováno získání nadpoloviční většiny hlasů. Voliči navíc mají možnost udělit další preference ostatním kandidátům, které jsou zohledněny v případě, kdy žádný z kandidátů nezíská přes 50% hlasů v prvním sčítání. Tento složitější systém je v současnosti užíván například v Austrálii. Obě strany taktéž mluví o reformě dosud jmenované Sněmovny lordů (horní komory britského parlamentu) na moderní volený orgán.

Čekají tedy Brity rozsáhlé změny politické tváře země, která je považována za příklad stabilního fungování parlamentního systému? Výše zmíněné návrhy tomu jasně nasvědčují, ovšem možná právě proto nemusí mít tradicionalisté obavy! Utvořená koalice je totiž vnitřně natolik nesourodá a již samotná koaliční smlouva vypočítává takové množství výjimek, že lze sázet na její jepičí život. David Cameron see snaží takové situaci předejít svým návrhem na zvýšení počtu hlasů nutného k vyjádření nedůvěry na 55%, ovšem nutno podotknout, že jeho pozice ve vlastní straně také není stoprocentní. Většina tradičních konzervativců, kteří se plně neztotožnili s jeho pokusem zmodernizovat Conservative Party po vzoru Tonyho Blaira a jeho „New Labour“, se totiž názorově nachází mnohem více napravo. Jejich chování navíc daleko více ctí dosavadní politické tradice, které již tímto koaličním paktem byly narušeny (poslední funkční a životaschopná koaliční vláda se držela u moci za druhé světové války). Podobně i někteří liberálové vyjádřili značnou rezervovanost k tomuto podivnému svazku. Možnost, že si Britové v nepříliš dlouhém časovém horizontu volby zopakují, se tedy vzhledem k vlastním historickým zkušenostem a současnému rozložení sil jeví jako docela pravděpodobná. Tím ovšem není zaručeno, že situace nedopadne obdobně. Konzervativci by totiž snadno mohli přijít o budoucí vítězství a to v případě, že by se novému vůdci labouristů podařilo stranu zmobilizovat. K vítězství Camerona totiž výrazně přispěla mediální neohrabanost a „poněkud sešlý image“ Gordona Browna, jenž vedle svých dvou mladších kolegů působil poněkud těžkopádně. Jak by ovšem volebními výsledky zamával nový energický vůdce, není jasné. V době tvorby tohoto článku bylo ve hře pouze jméno mladého exministra zahraničí a Brownova spíše tušeného vnitrostranického rivala Davida Millibanda, který by mohl pozitivně zapůsobit.

Nezbývá tedy než čekat.