V posledních dvou týdnech se zraky světa opět upnuly na černý kontinent, který prožívá další ze svých humanitárních krizí. Vlna veder, údajně největší za posledních x let, způsobila rozsáhlé ztráty na úrodě a uvrhla tak Africký roh do vražedných bojů o přežití. Ve dvou provinciích na jihu zhrouceného Somálska byl dokonce vyhlášen stav blížící se hladomoru, bezprostředně ohroženo je dle odhadů UN WFP (United Nations World Food Programme) až 10 miliónů lidí. Světové organizace všeho ražení v čele s generálním tajemníkem OSN Pan Ki-munem volají po okamžitém zásahu západního světa, k prvotnímu odvrácení „katastrofy století“ (jak ji nazval francouzský ministr zemědělství na summitu v Římě) je údajně potřeba až 220 miliónů amerických dolarů. Všechny tyto výzvy jsou pak následně doprovázeny děsivými fotografiemi hladovějících dětí a plamennými komentáři humanistů a „osvícenců“, kteří velmi hbitě nalézají viníka této katastrofy: Západ (nezdá se vám tento scénář povědomý? – ano, opakuje se takřka každoročně). My čtenáři euroatlantického prostoru se tak dozvídáme, že žijeme v sobecké společnosti zahleděné do svých problémů s finanční krizí, která dlouhodobě nepřispívá dostatkem peněz na pomoc v rozvojových oblastech, a tím brání jejich rozvoji. V případě současné somálské krize je nám dáno za vinu, že jsme nevyslyšeli volání humanitárních pracovníků a „odborníků“, kteří nás již minulý rok varovali, že východní Afrika není na možnost veder dostatečně připravena. Jinak řečeno, neseme za utrpení milionu Afričanů svůj podíl viny a současná krize tak nastavuje zrcadlo naší společnosti!
iDnes.cz
Ano, autoři těchto článků mají se svým posledním tvrzením svatou pravdu! Somálsko opravdu nastavuje zrcadlo a nabízí nám jedinečnou možnost k sebereflexi a přehodnocení našeho přístupu k rozvojové pomoci v dobách světové finanční krize. Odmítneme-li však povrchní a laciná tvrzení již zmíněných komentátorů, závěry této sebereflexe budou velmi rozdílné! Úvahy svalující vinu na „sobecký Západ“ jsou totiž nepředstavitelnou demagogií a pouze učebnicovým příkladem podivné potřeby pseudointelektuální části naší euroatlantické civilizace mrskat sebe sama. Somálsko by nás totiž spíše mělo nasměrovat k úvaze, nakolik je pro nás užitečné a morálně ospravedlnitelné donekonečna financovat regiony bez sebemenšího rozvojového potenciálu na úkor ochuzování vlastního obyvatelstva, tedy těch, kteří ono přerozdělovací bohatství (jež neemanuje ze vzduchoprázdna) již desítky let svou prací vytvářejí. Západ by se dle mého názoru měl zaměřit především na vyřešení svých domácích potíží, zvýšit investice do vlastního lidského myšlenkového kapitálu a přesunout prostředky do rozvoje oblastí s růstovým potenciálem, které ve střednědobém horizontu vyústí k vytvoření recipročních vztahů užitečnosti a zvýší tak celkové globální bohatství.
Dovolte mi zde uvést několik pro potřeby blogu zjednodušených argumentů, které by podpořily má tvrzení:
Somálsko se již vlastním přičiněním od svržení prezidenta Muhameda Siada Barre roku 1991 nachází uprostřed brutální bratrovražedné války, která destabilizovala celý již tak křehký region a uvrhla zemi do chaosu barbarství. Výsledkem je mimo jiné totální rozpad hospodářství a z něho plynoucí vlny hladomorů. Pro příklad dodejme, že Somálsko hladomor daleko větších rozměrů zasáhl již rok po převratu, kdy podle odhadů bezprostředně trpělo smrtelným hladem až 23 miliónů obyvatel. Minimálně od této doby náš Západ nalévá do oblasti humanitární pomoc astronomických hodnot. V současnosti se tato snaha projevuje tak, že převážně Západem financované humanitární organizace nejenže v rámci rozvojové pomoci dovážejí každý týden tuny léků, komodit a potravin do občanskou válkou zasažených oblastí, avšak navíc platí nemalé prostředky místním pánům, aby jim udělili povolení jejich lidu vůbec pomoci. Toto je každodenní praxe minimálně na územích spravovaných ultrakonzervativní muslimskou organizací al-Šabab, jež je dle odhadů amerických a britských bezpečnostních služeb spojena s al-Kajdou a tajnými službami nedaleké Eritreje. Velká část humanitární a Západem financované pomoci navíc musela být v posledních letech zásadně omezena, neboť islamisté nezřídka v humanitárních táborech rabovali a vydali přísný zákaz na působení žen v záchranných týmech.
Výše zmíněná situace je pouze nejviditelnějším projevem trendu, který můžeme sledovat ve většině afrických států. Jejich obyvatelé totiž neustále považují za větší prioritu vzájemné válčení zastřené náboženskými či kmenovými spory než rozvoj vlastních společenství. Od nás se přitom očekává, že následky tohoto nezodpovědného chování budeme donekonečna financovat a ošetřovat v rámci programů rozvojové pomoci, investicemi do neexistující infrastruktury a vytvářením potenciálu tam, kde dosud žádný neexistuje. Pokračuje tak upevňování „závislostní kultury“, která od doby, kdy Afrikou zavál „wind of change“ a došlo k rozpadu koloniálních říší, vládne celému prostoru. Především evropské velmoci tak měly donekonečna nést vinu za koloniální minulost a projevit ji v nikdy nekončících transferech peněz.
Problém spočívá ve faktu, že jakékoli množství prostředků přijde zákonitě vniveč, pokud subjekty, do nichž jsou investovány, nejeví sebemenší zájem či snahu o rozvoj svých domovin. A právě toto je učebnicový příklad Afriky a našeho Somálska. Africké elity totiž nebyly na přechod k samosprávě připraveny (zde je přitom nutno dodat, že ne vždy to byla jejich vina – pro příklad uveďme belgické Kongo, kde evropští kolonizátoři záměrně bránili sebemenšímu rozvoji vzdělanosti), a pochopili tak tento historický okamžik jako příležitost k vyřízení starých kmenových sporů a uchopení absolutní moci. Naprosto esenciální nutnost zkopírovat určité západní vzory, jež se pojí s ekonomickým rozvojem, byla okamžitě odmítnuta jako tzv. „plíživý neokolonialismus“ a snaha rozbořit původní způsob života místních kultur. Je přitom překvapivé, jak velký ohlas tento bizarní přístup našel mezi „pokrokovými intelektuály“ Západu. Výsledkem je, že donekonečna financujeme životní náklady kočovných pastevců, kteří se logicky při sebemenší změně počasí stávají životně ohroženi, protože je kulturně nepřijatelné, aby změnili svůj tradiční způsob života. Naši komentátoři navíc přidávají kuriózní tvrzení o bezprecedentním dopadu globálního oteplování na rovníkový region, za něž samozřejmě opět můžeme my, a proto plaťme!
Není těžké pochopit, že tato situace nemůže pokračovat do nekonečna a to především nyní, kdy Západ, tedy povinný dárce, sám přešlapuje na místě a trpí nejrozsáhlejší hospodářskou krizí za posledních 70. let. Neuběhne den, kdy bychom od našich politických elit nezaslechli slova o nutnosti utahování opasků a nutnosti šetřit. Rozhodně nechci zpochybňovat relevanci těchto tvrzení popřípadě nutnost pozměnit naše vnímání udržitelnosti žití na dluh. Každopádně jsme v situaci, kdy vzhledem k chybějícím miliardám zvyšujeme stále rostoucím zástupům seniorů platby za zdravotní péči, tedy generaci, která po celý svůj život tvořila naše bohatství. Současné pracující třídě hrozíme neudržitelností důchodových systémů a požadujeme po ní větší úspory, které ovšem logicky podemílají agregátní poptávku. Nově narozeným a mladistvým jsou poté odepírány možnosti prvotřídního vzdělání a mizí rovněž podpory pro nové absolventy, kteří ačkoli mají touhu pracovat a vytvářet další bohatství, jsou nuceni přežívat na sociálních dávkách (španělská nezaměstnaná mládež by mohla vypovídat) . Nejsou zkrátka prostředky! Jinak řečeno říkáme sami sobě, že nemůžeme žít dosavadním stylem a musíme změnit naše uvažování. Ono darwinovské tvrzení „přizpůsob se nebo zanikni“ tak dostává i v lidské společnosti 21. století jasné kontury.
Jak se však zdá, Západ toto poselství chápe. Dokonce i nejhalasnější levicoví kritici současných úsporných opatření povětšinou pravicových vlád uznávají, že je potřeba šetřit a změnit přístup. Afrika toto však očividně nechápe a s nimi i řada našich komentátorů, kteří se nás snaží přesvědčit, že je pro kulturní bohatství lidstva nutné zachovat přirozené a staletími „ověřené“ způsoby žití pastevců, kočovníků a zastánců kmenového života. Jinak řečeno je třeba nalévat nekonečné množství prostředků do oblastí s minimálním či spíše nulovým lidským potenciálem na úkor rozvoje a investic do vlastní budoucí generace, od níž ovšem zároveň očekáváme, že vytvoří dostatek prostředků nejen pro sebe, penzisty a děti, ale i pro naše donekonečna válčící a myšlenkově rigidní kmeny!
Nemusíme být zdatnými ekonomy, abychom pochopili, že tento postup je pro Západ naprosto zničující! Somálsko nám opravdu nastavilo zrcadlo a je potřeba se do něj hluboce podívat a zamyslet se nad vlastní budoucností a zvážit priority. Máme pouze omezené prostředky (které jsme si SAMI vytvořili) a je pouze na nás, zdali je použijeme k investicím do vlastního rozvoje a lidského kapitálu, nebo přijmeme stupidní argumenty o naší amorálnosti a budeme je donekonečna vyhazovat do neudržitelných projektů na pomoc lidem, kteří o skutečnou pomoc očividně ani nestojí. Chceme-li už tedy investovat v zahraniční (což bychom v rámci udržitelnosti globálního rozvoje měli), vybírejme si země a oblasti s dostatečným potenciálem. Výsledek totiž bude znamenat zvýšení bohatství nás všech.
Jako příklad si můžeme uvést dnešní mimoevropské ekonomické velmoci a významné ekonomiky typu Jižní Koreje, Japonska či nově Indie a Číny. Zvláště posledně jmenovaná se utápěla v opakujících se hladomorech, bídě a Mao Ce-tungových brutálních experimentech, dokud její elity nepochopily, že je potřeba přesměrovat národní úsilí od nekonečných bojů a vražd k hospodářskému a společenskému rozvoji. Tato myšlenková změna přitom Číně trvala sotva půl desetiletí od Maovy smrti po nástup reformisty Teng Siao-pchinga na přelomu 70. a 80. let. Zdůrazněme přitom, že bez zahraniční rozvojové pomoci!
Dokud tedy Afričané nezmění způsob svého rigidního myšlení a nepromění pohled na váhu lidského života a opravdovou cenu 1 dolaru měřenou vlastní lidskou tvůrčí prací, měli bychom odhodit často až demagogické obviňující závěry některých komentátorů a naše úsilí zaměřit jinam! Místem, které před námi logicky vyvstává, jsou investice do vlastní konkurenceschopnosti a rozvoji budoucí euroatlantické generace. Bude to totiž právě ona, která pak bude vytvářet bohatství, které bude moci býti investováno i do samotné Afriky, která snad již v té době „dostane rozum“.
