Hledá se moderní levice – Zn.: Spěchá!!!

Již pouze několik hodin dělí občany České republiky od vyhlášení výsledků dlouho očekávaných voleb do poslanecké sněmovny. Poslední dny volební kampaně se shodně nesly ve znamení posledních výzev voličům všech stran, ať už pravicových, či levicových. Právě toto pravolevé dělení politického spektra, zdá se, nadále dominuje české politické scéně a to navzdory tvrzení mnohých politologů a novinářů, že se jedná o přežitek 20. století. Dle předvolebních výsledků renomovaných agentur se navíc zdá, že volání Strany zelených (a nejen jí) po odklonu od pravolevého vnímání se míjí účinkem. Evropský volič (ten český především) se zkrátka mnohem lépe a snáze ztotožňuje s tradičním pojetím politických priorit jednotlivých stran, které vycházejí s mnohými „moderními politology“ kritizovaného ideologického trojúhelníku liberalismus – konzervatismus – socialismus/komunismus. Politická hnutí a strany, které „umně“ vytvářejí všemožné a s prominutím často dosti heterogenní kombinace jsou alespoň prozatím pro českého voliče nepřitažlivé. Podobně pokusy vytáhnout si pouze jeden fragment z politiky těchto tří proudů a založit na něm novou platformu zatím nepřináší valný úspěch – zde bych zmínil například snahu zelených hnutí převzít tradičně konzervativní myšlenku ochrany přírody jakožto dědictví pro další generace. V tomto svém příspěvku bych se proto nerad zabýval relevancí tradičního pravolevého dělení, které minimálně v Evropě rozhodně mrtvé není, ale zaměřil bych se na otázku, jakým způsobem české politické strany toto směřování uchopily, a zda-li se přitom alespoň vzdáleně drží moderního evropského proudu, anebo nás naopak vláčejí dějinami zpět.

iDnes.cz

Přiznejme si otevřeně, ani na jedné z částí zmíněného spektra není situace zcela 100%. Nutno ovšem podotknout, že z hlediska vytyčených kritérií se v hluboké krizi ocitá především česká levicová scéna. Ta je již tradičně tvořena pouze dvěma celorepublikově významnými stranami KSČM a ČSSD. Zatímco „postlistopadoví“ komunisté za poslední dvě dekády téměř nezaznamenali výraznější změnu svého politického programu a směřování (přestože odchod stalinisticky konzervativního Grebeníčka a nástup právnicky vzdělaného a přeci jen konsenzuálnějšího Filipa tyto naděje budil), u sociálních demokratů lze za posledních 5 let sledovat poměrně razantní obrat dále doleva, který není úplně obvyklý ani v celoevropském měřítku. Ostatní sociálně-demokratické strany „starého kontinentu“ si již v 80. a 90. letech (některé i dříve) uvědomily nutnost odhodit svoji tradiční dělnickou rétoriky a přišli s novými svěžími myšlenkami. Jejich cílem již nebylo nesmyslné kategorické odmítání podpory a rozvoje soukromého podnikání. Raději se zaměřily na podporu zaměstnanců a skupin s nižšími příjmy skrz financování vzdělání a dalších možností lepšího uplatnění na pracovním trhu. Klasický a v nekomunistické Evropě rozšířený model „welfare state“ tak dostal mnohem přijatelnější tvář nejen pro středolevé voliče, ale pomohl k nalézání společné řeči a konsenzuálních řešení s pravicovými a středovými subjekty. Ve Velké Británii tak kupříkladu vzniká po nástupu Tonyho Blaira do čela labouristů princip „třetí cesty“ (The Third Way) charakterizující první období tzv. New Labour. Do širšího povědomí rovněž proniká již několikrát vyřčená ale málokdy realizovaná myšlenka tzv. stakeholder´s society – tedy systému, v němž by se zaměstnanci podíleli na rozvoji a dalším směřování podniku, v němž jsou zaměstnáni (jednou z navrhovaných cest bylo například zavedení tzv. „zaměstnaneckých akcií“). Bohužel pro levicového (nebo přesněji středolevého) voliče v naší republice podobná „třetí cesta“ neexistuje. Česká sociální demokracie se totiž po odchodu (těchto principů přinejmenším znalého) Zemana dopracovala přes nemastné a neslané vládnutí Špidly a Grosse až do velmi zvláštní podoby levice ala Jiří Paroubek. Zde bych chtěl podotknout, že bych dále nerad rozvíjel další (často spíše osobní než věcnou) kritiku současného předsedy ČSSD! Spíše bych nastínil politický kurz, jímž se za jeho vedení loď se sociálnědemokratickou vlajkou vydala.

Sociální demokraté se skrz mediální výstupy snaží přesvědčit své voliče, že nabízejí zachování sociální soudržnosti společnosti, zabránění její segmentace na základě příjmové složky a přislíbení sociálních jistot i navzdory hospodářské krizi. Tím se ve své podstatě neliší od ostatních demokratických levicových subjektů v Evropě. Výčet podobností zde ovšem bohužel končí. Ačkoli rozhodně nejsem zastáncem tvrdých výroků v politice, nemohu si pomoci a musím prohlásit, že současná koncepce politiky sociálních demokratů vrací levicovou scénu minimálně do poloviny 20. století a v některých aspektech snad možná i na konec toho 19tého. Svým programem a proklamovanými vizemi se totiž ČSSD ve svém důsledku příliš podpořit zaměstnance a nízkopříjmové skupiny nesnaží! Spíše naopak. Namísto podpory pracovního trhu, kterému se stále nedaří vybřednout z dopadů hospodářské krize, který by zajistil zmíněným skupinám české společnosti možnost důstojného žití bez dluhů, rozvoje vzdělání a podpory talentů a inovací, přichází současné vedení s naprosto opačným pojetím. Krom bezdůvodně ostré rétoriky vůči té část společnosti, která za vytvářením pracovních míst stojí, a jejímž důsledkem rozhodně není vytvoření sociální soudržnosti a solidarity ve společnosti, nabízí ČSSD svým voličům pouze zjednodušená a populistická hesla (zde se čtenáři omlouvám za tento zprofanovaný výraz, ovšem trefnější mě nenapadl) a posílení již tak přebujelého egalitářství (rovnostářství) ve školním i ekonomickém systému.

Tak kupříkladu ještě ve verzi volebního programu ČSSD před podzimními volbami, tedy v době tvrdého dopadu hospodářské krize na Evropu, se čtenář mohl dozvědět o závazku pravidelné půlroční nominální valorizace minimální mzdy o 500 Kč. Některé z těchto tvrzení vyhnaných ad absurdum byly již sice v nové verzi odstraněny, mnohé každopádně zůstávají. Jeden příklad za všechny na mě při psaní tohoto článku shlíží z billboardu naproti mému studentskému bytu v Plzni – „ČSSD pro 13. důchod ze zisků ČEZ“ – zní heslo podbarvené párem líbajících se důchodců. Jistě není třeba připomínat, že zisky této společnosti jsou vskutku enormní a jejich přerozdělování (například skrz naprosto přestřelený program manažerských odměn) rozhodně neodpovídá faktu, že majoritním vlastníkem akcií je nadále stát. Ovšem plýtvat těmito rezervami (možná i jedinými, které nám ještě zbývají) na populistické akce, které vedou maximálně k dosti spornému a nepatrnému navýšení spotřební poptávky (namísto té investiční), rozhodně není hospodářsky odpovědné. Celková snaha nejen evropských, ale i například amerických demokratických levicových stran o posílení symbiotického vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem založená na vyšší kvalifikaci a vzdělání zaměstnance, který tak lépe získá uplatnění na pracovním trhu za patřičnou odměnu a zaměstnavatele, jenž bude disponovat podmínkami pro vytváření pracovní příležitosti s přiměřeným a vyváženým ziskem se v ČR nesetkává s pochopením. Politické špičky ČSSD totiž navzdory kontaktům se západní levicí (zde si vzpomínám na volební autobus double-decker pro ČSSD od britských Labouristů) zůstávají vůči těmto principům imunní. Zdali se jedná o neschopnost otevřít se světu a sjednocující se Evropě či politický kalkul postavený na myšlence, že český levicový volič si „zpátečnický“ fakt ČSSD neuvědomí, nechávám na čtenáři. Faktem ovšem zůstává, že sociální demokraté ruku v ruce s komunisty vracejí volební kampaň do doby prvotních kapitalistů a vykořisťovaného proletariátu. Takto mohla být situace vykreslena v polovině 19. století v době, kdy Karel Marx za štědrého finančního přispění (mimochodem taktéž kapitalisty) Engelse vytvářel svůj Kapitál s teorií nadhodnoty. Pokud ovšem vím, k těmto dokumentům se nadále živě hlásí pouze KSČM, nikoli sociální demokraté. I když pravdou zůstává, že oddanost této strany vlastním zásadám (viz. bohumínské usnesení) již rozhodně není příliš pevná!

Co říci závěrem? Snad jen nepříliš lichotivé konstatování: Levicově zaměřenému voliči žijícímu v „srdci Evropy“ nezbývá než si v levém spektru při volbách vybírat mezi prehistorickou dělnickou partají na straně jedné a subjektem vymykajícím se evropským normám, jehož vedení nás svou rétorikou a programem vláčí do jiného století na straně druhé. Nutno však podotknout, že nakonec vše možná nebude tak „horké“. Ostatně i místopředseda ČSSD Zdeněk Škromach přiznává, že prohlášení jeho strany „nemáme brát moc vážně“. Vytoužená změna ve vedení a politice sociálních demokratů tak možná nastane DŘÍVE, NEŽ SI MYSLÍME!