Školné pohledem vysokoškoláka

Dva týdny po volbách, kdy ještě není vytvořena ani plnohodnotná vláda, už to začíná vřít. Chystaná koalice ODS, VV a TOP 09 navrhuje škrty, přinejmenším nemalého růstu. Ne každému se to samozřejmě libí a dává to náležitě najevo. Jedno se ale možné vládě upřít nedá – odvahu má a nepopulární kroky, k nimž směřuje, to jen dosvědčují.

Mnoho emocí v současné české společnosti dokáže rozproudit téma školství, především zavedením školného na universitách. Jev běžný v západních státech, kam s vidinou lepšího vzdělání často alespoň na výměnný program čeští studenti směřují, se velké části nelibí a jsou rezolutně proti. A pomyslné polínko do ohně přidal volební lídr a v brzké době podle všeho předseda strany ODS Petr Nečas, když v rozhovoru pro Právo řekl, že stačí, aby si studenti odpustili pár večírků, a se školným problém nebude.

Pár věcí ohledně sporného zavedení školného jsou více než jasné – studium na vysoké škole levnou záležitostí není, nutnost reformy školství, především vysokoškolského je více než průkazná, velké množství studujících Čechů, nemalý počet university, včetně soukromých, a v neposlední řadě představa doby vysoké školy jako jednoho velkého a nekončícího flámu.

Podívejme se na těch pár, dle mého nesporných faktů, ohledně školného blíže. Finanční zátěž vysokoškolského studenta se opravdu nepohybuje v desítkách či stovkách korun. Časy, kdy studujícímu stačila na měsíc pětistovka, jsou dávno pryč jako prvomájové pochody oslavující den práce. Rozmezí mezi pěti až osmi tisíci koruny na jeden měsíc opravdu není nadnesené číslo. Když navíc ono číslo vynásobíme počtem měsíců, dostáváme do sfér nemalých zlaťáků.

Nutnost reformy universit. Kdo by tento fakt odmítl. Nejde pouze o renovaci stávajících budov a interiérů či postavení dalších, ale také zlepšit úroveň školství prostřednictvím výuky – od pedagogů počínaje přes vybavení k přednáškám a seminářům konče. Není to ani rok, co jsme se na Univerzitě Pardubice z nedostatku učeben učili v náhradních místnostech vyčleněných na kolejích, ovšem k učebně to mělo daleko jako k lásce Stalina a Roosevelta. Abych nebyla moc příkrá, něco se zlepšilo, jiné věci mají před sebou ještě delší cestu.

Velké množství studujících mladých lidí v České republice. Střední školy s maturitou praskají lidově ve švech a většina ze studujících žáků má posléze namířeno na vysoké školy. S čímž souvisí i další nesporný fakt nutnosti reformy vysokých škol – velký počet university. Skoro každé velké město má u nás svou universitu. Některé i víc. A to mluvím pouze o veřejných vysokých škol. Počet soukromých university dvojnásobně převyšuje počet veřejných. Proto není problém pro vycházejícího se středoškoláka dostat na vysokou. Jenom Univerzita Pardubice ve svém kampusu sdružuje na deset tisíc studentů a příští rok se očekává rekordní nástup nových vysokoškoláků.

Negativním jevem tohoto vysokoškolského boomu jsou prázdné místa na učňovských školách, stejně zednáři, instalatéři, zámečníci marně shánějí šikovného mladého člověka, který by okrem titul zvolil výuční list. Kvůli obrovskému počtu studentů na univerzitách klesá i jejich kvalita. Dříve uzavřené celky, z nichž vyšla elita, se staly otevřeným průchodem pro tisíce zájemců. Když k tomu připočteme fakt, že vysoká škola klidně přijme několik desítek studentů navíc, neboť za ně dostane ze státního rozpočtu zaplaceno, ‚elitnost‘ university je ta tam.

A dostávám k bodu, na něhož upozornil už Petr Nečas – pro mnoho studentů je vysoká škola jeden dlouhý a pestrobarevný flám, z něhož se nechtějí probudit, protože následný skok je tvrdý – realita v podobě práce a s ní spojenými povinnostmi. Mnoho mladých lidí nejde na vysokou školu s cílem získat titul a s ním spojenou teoreticky lepší práci, ale za jiným, zcela prostým, důvodem – prodloužit si mládí, ještě tak rok či dva mít status studenta, užít si poslední svobodné roky, než nastane rutina jménem práce. A že takových studentů je více než dost, o tom není třeba polemizovat. K tomu je nutné připočíst i ty, kteří si několik let studium prodluží a nakonec vyjdou bez titulu.

Zavedení školného má moc určité negativní jevy dnešních českých univerzit odstranit. V první řadě zůstanou na vysokých školách ti, kteří studovat opravdu chtějí. Navíc si ho začnou vážit. Protože jestli vložím do univerzitního systému několik tisíc korun za semestr – dnes se počítá s maximálním stropem na deseti tisících – budu chtít za své studium kvalitu. Navíc kdo má na to vyhazovat ony peníze z okna tím, že vysokoškolská léta profláká jedním mejdanem za druhým? Jen opravdu velmi úzká horní vrstva české společnosti.

Vysoké školy navíc budou mít možnost zaplatit si kvalitnější profesory, například i ze zahraničí. Budou moct vybavit své učebny moderní technikou. A univerzity se vrátí k tomu, co je dělalo univerzitami – jejich dveřmi poté vyjde ta elita mladých, která by se posléze měla za své vzdělání postarat o to, aby ve společnosti šlo vše správným směrem – ať už ve vývoji techniky či kvalitní svobodě slova.

Obavy ze školného jsou na místě, ovšem rodící se systém studentských půjček, za něž bude ručit stát, možnost jejich splácení až v době nástupu do práce, eventuální spoluúčast na splácení zaměstnavatele, systém stipendií, apod. dává z mého pohledu školnému zelenou. Jestliže chceme kvalitu, měli bychom se postarat, abychom ji dostali – zadarmo to bohužel nepůjde, protože brát už z dávno prázdné truhlice navždy nejde.

A že si na školném opět namastí kapsy pouze politici? Letošní volby ukázaly, že onen správně směřovaný hlas v urně má svou moc. Být na univerzitě znamená dělat něco víc pro svou budoucnost. A jestli mě ona možná lepší budoucnost bude stát studentskou půjčku? Nejsem proti.