Konec Týdne neklidu aneb proč jsem se do protestů nezapojila

Poslední únorový týden se stal symbolem nevole studentů k chystané vysokoškolské reformě. Tisíce studentů se do protestu zapojilo v podobě přednášek, promítání dokumentů, tzv. obsazení aul na jednu noc či vrcholícím pochodem. Univerzity protest studentů přivítaly. A mě jejich vlna nadšení stejně nestrhla.

Aby bylo jasné, nejsem příznivcem současné podoby věcného návrhu novely školského zákona, ani nejsem obdivovatelkou Josefa Dobeše, který sedí za kormidlem ministerstva školství. Upřímně souhlasím spíše s názorem, že Josef Dobeš je to nejhorší, co ministerstvo v polistopadové éře mohlo potkat a vlastně i potkalo.

Na druhé straně mám pochybnosti o motivech samotných studentů. Nemůžu si pomoct, ale stále ve mně dřímá pocit, že drtivá většina studentů, kteří ve středu tak hrdě stáli s transparentem před úřadem vlády, vlastně ani nevěděla, proti čemu protestuje. Slova ‚přišla jsem si bránit svou univerzitu, zítra už by zde nemusela být‘ ve videoreportážích ten pocit zesilovala.

Ano, reforma vysokých škol a univerzit je potřebná, přesněji řečeno až zoufale nutná. Současný návrh, který vyšel z pera MŠMT a který je valnou většinou akademické obce kritizován, je spíše politickým výtvorem. Ministerstvu je vyčítána malá debata ohledně reformy s univerzitami. Upřímně, debata proběhla a určité verze reformy ji i reflektovaly, poslední a výsledný návrh ale akademické připomínky smetl ze stolu.

Chápu i odpor akademické obce k reformě, která, jsme-li upřímní, skutečně do jisté míry omezí svobodu, jíž měly univerzity už od středověku, tj. od svého vzniku. Přesto politizace univerzit je spíše demagogickým strašákem, který přišel trochu pozdě. Už v současnosti sedí politici ve správních radách. Například Univerzita Hradec Králové má správní radu z 67 % procent tvořenou politiky.

Motivem, proč se studenti do protestů zapojili, tak spíše vidím v odporu studentstva k zavedení školnému. A zde se rozcházíme. Školné je nezbytné jako samotná reforma. To, jakým způsobem bylo zapracováno do návrhu reformy, je ale bohužel tristně špatné a jen dosvědčuje, že reforma je politikum, nikoliv odborná snaha za větší kvalitu univerzitního vzdělání. Ovšem nevole studentů ke školnému není nevolí k současnému návrhu školného, ale nevolí ke školnému jako celku. Ať by tedy návrh byl jakýkoliv, odpor studentstva by byl hlasitě slyšet.

A dle jednání Josefa Dobeše lze vyčíst, že si to sám uvědomuje. V pondělí naznačí ústupek, že školné tedy zavádět nebude, ale místo toho si posvítí na ‚lajdavé‘ studenty. Zavede proto poplatek za prodloužení studia a tím automaticky zruší možnost prodloužit si studium bezplatně o rok, čímž nepotrestá věčné ‚lajdáky‘, ale ty, kteří například dřeli, aby mohli vyjet studovat pod záštitou univerzity do zahraničí.

Největší ironií na tom pak je, že zatímco školné mělo být maximálně deset tisíc za semestr, popřípadě za celý rok, poplatek za prodloužení studia by měl činit 26 000 korun. Aneb ústupek k lepšímu. V noci z pondělí na úterý si to ministr přece jen nechal rozležet v hlavě a přišel s dalším návrhem – vytáhl už tolik zmiňované zápisné.

A nejenom studenti a akademici kroutí hlavou. Samotná koalice už nechápavě zvedá obočí a pomyslně jen vyčkává. Josef Dobeš si sám dal hlavu na špalek, když řekl, že pokud se ministerstvu do dubna nepodaří vyčerpat evropské dotace, odstoupí. A že se to ministerstvu nepodaří, je s častým personálním kolotočem na MŠMT skoro jisté.

Navíc ministr, který pomalu ale jistě ztrácí podporu své vlastní strany, u kormidla nevydrží dlouho. Místopředsedkyně VV Kateřina Klasnová nedávno přiznala, že strana už diskutuje o možných nástupcích Josefa Dobeše a uvedla i jedno jméno – Dagmar Navrátilová.

Týden neklidu, jak se prezentoval, vnitřní pocit, že jde ve skutečnosti úplně o něco jiného, nepotlačil. Ministr školství sice už nemá možnost návrh stáhnout podle legislativních pravidel, ale může to udělat premiér. Ten už před časem přiznal, že chce vést řádnou debatu s akademiky. A jsme-li zcela upřímní, do voleb toho mnoho nezbývá a nesouhlas s reformou i bez Týdnu neklidu byl značný. Studentstvo je přeci jen silným voličským hráčem.

A třeba se mýlím. Třeba skutečně byl za Týdnem neklidu vyšší a čistší cíl. Jen ten pocit, že Češi by nejraději všechno zadarmo, zůstává. A to od studentstva, které éru komunistické vidiny ‚všechno všech‘ nezažilo, by možná člověk očekával víc.