Multikulturalismus jakožto soudobá výzva a problém

Většina dnešních států je založena na liberálně demokratických základech s důrazem na práva. Druhá skupina zemí tuto koncepci nepřesně napodobuje či je jí velmocemi a humanitárními organizacemi pod různými sankcemi nucena. Ono zřízení, k němuž směřovala jedna generace za druhou, postavená na Ústavě a Listině práv a svobod se v současnosti otřásá do základů.

Jürgen Habermas, německý filosof inklinující k politickým otázkám, jednou řekl, že ‚zatímco právníci mají výhodu v tom, že se zabývají myšlením zaměřujícím se na aplikaci, filosofové sami sebe bez ostychu chápou jako účastníky věčného rozhovoru.‘ Přesto v otázce multikulturalismu a nynějšího pohledu na liberalismus jejich nikdy nekončící dialog metafyzických vzdušných zámků dostává zcela reálné obrysy s ohledem na soudobé problémy – rovnoprávnost, kulturní identitu, uznání, přistěhovalectví, snahu o autonomii ve státě, apod.

Po druhé světové válce se svět podle mnohých překlenul do doby postmodernismu. Času stírání hranic mezi veřejným a soukromým, ztráty jednoho idolu a vzoru a otevřením pole pestrobarevného pluralismus, který se v politických teoriích značí pod názvem multikulturalismus. Dvacáté století otevřelo dveře národních států a začalo období sjednocování a zároveň snahy udržet si kulturní identitu a tradice, jejíž zvyky udržované generacemi stojí dnes na vratké stoličce. První a druhá světová válka, genocidy, dekolonizace, studená válka a vznik nacionálních států, to vše vedlo k otupení hrotů mezi jednotlivými národy. Po pádu železné opony, jejímž hrůzným mementem nechť nám je pozůstalá berlínská zeď, se plány na počátku smělých idealistů začaly stávat realitou – propojení starého kontinentu v podobě Evropské unie se společným zájmem v mnoha odvětvích, jejíž nejviditelnější změnou v pádu pevných hranic států je schengenský prostor a s ním ruku v ruce jdoucí volný pohyb osob, kapitálů, zboží a služeb.

Bez nadsázky lze říct, že žádný současný stát není státem s jedním národem, ale většinou s mnoha menšinami. Umělé hranice na africkém a asijském kontinentu a s tím spojený nucený pohyb v době kolonialismu otevírá problematickou otázku o hlasitosti těch, kdo jsou v menšině.

Liberalismus, jenž podle mnohých vyhrál boj o demokratické pozadí národních států, je postaven na principu neutrálních států, který je němým svědkem a svůj soudcovský talár si obléká pouze v otázkách zajištění rovných práv svých občanů a bezpečnosti. Měl by tak zajišťovat svobodu každému člověku, který v daném liberálním státě může dělat, co se mu zlíbí, pokud svým chováním nečiní bezpráví druhému. Nyní se dosud v principu jednotný liberalismus začíná diferencovat na dva typy – liberalismus č. 1 a liberalismus č. 2 podle definice Michaela Walzera.  Liberalismus prvního typu kopíruje onu základní tezi o neutrálním státě bez kolektivního cíle a s důrazem na svobodné jednání jednotlivce. Liberalismus druhého typu zavrhuje neutralitu a nabízí uznání kultur a jejich tradic s ohledem na jejich zachování nejenom pro současnost, ale i pro následující generace. Charles Taylor, kanadský filosof a bývalý politik, nikoliv africký tyran s krví poskvrněnými diamanty, ony verze liberalismus pojmenoval jako politiku uznání a politiku diference. Jedná se o spor holistů a atomistů, při mezi komunitaristy a liberály.

Problematika multikulturního státu může být definována na základě čtyř bodů – feminismu jakožto boje za zrovnoprávnění, kulturních a etnických menšin včetně přistěhovalectví, násilných menšin vlivem kolonialismu a dekolonialismu a v neposlední řadě evropocentrické vnímání světa. Všechny určitým způsobem ovlivňují pojetí současného státu, ať dobrou či špatnou cestou.

Nejčastěji skloňovanou otázku feminismu v současnosti je zavedení kvót, tj. minimálního počtu v jednotlivých odvětvích lidského života od politiky počínaje po umění konče, a tím dosáhnout rovnováhy v uplatnění obou pohlaví. Nerovnoprávnost mezi muži a ženy byla vždy a její změna po několik století trvajícím patriarchátu bude chtít změnu celkového pohledu a myšlení na svět, což zavedení kvót nevyřeší. Vytvořením dalšího zákona na podporu rovnoprávnosti se ukážou trhliny onoho právního státu, k němuž vzhlížíme. Setřením jedné nerovnosti pomoci sepsaného zákona či vyhlášky se vytvoří nerovnost jiná. Jestliže má liberalismus zajišťovat rovný přístup ke všem občanům bez rozdílu a tím jim zajistit rovné podmínky, zavedením gendrových kvót tento základní pilíř porušíme. Omezením vstupní podmínky předem limitujeme společenskou soutěž. Podle demokratických pravidel soutěže vyhrává ten nejlepší či několik nejlépe kvalifikovaných na daný post. Jestliže se v současnosti mluví o vyrovnání pozic v politice, jde o umělé vyrovnání, neboť díky kvótám by politickou soutěž nemuseli vyhrát ti nejlepší.

Polemizovat nad tím, jestli současná politická elita a výkvět voleb nás samotných voličů, je ta nejlepší, je věc druhá a pro toto téma nepotřebná. Stačí se nad důsledky kvót zamyslet. Polovinu sněmovny by musely tvořit ženy, z nichž některé by se ve volné politické soutěži sem ani nedostaly, neboť jejich schopnosti nejsou na stejné výši jako mužských uchazečů, kterým by se sen o politické kariéře rozplynul jen díky kvótám, nikoliv nedostatku znalosti, dravosti, atd. Podobně by tomu bylo v lékařství, školství, automobilovém průmyslu či kosmetice, jestliže zavedení kvót dovedeme až do detailů. Umělým zrovnoprávněním nevytvoříme kvalitnější péči a služby, natož životní úroveň obou pohlaví. Feminismus má stále co říct, přesto zrovnoprávnění není zcela v rukou sepsání zákonů a zavedení kvót jako spíše změny postoje a myšlení.

Problematika uznání kulturních a etnických menšin nesoucí sebou tíživé téma přistěhovalectví, je složitá a její řešení není ani v brzké době na obzoru. Do jaké míry uznávat menšiny a ponechávat jim autonomii k udržení svých tradic a zvyků? Podle selského rozumu bychom mohli říct, že menšina, která vznikne přistěhováním se do daného státu, nemá právo vyžadovat prostor pro svou tradici, jíž opustila odjezdem ze své mateřské země. Má jednoduše svobodně na výběr, zdali přijme tamní kulturu anebo se vrátí ke svým kořenům. Ovšem lze tento argument obhajovat například na poli nutného uprchlictví?

Problém se otevírá především tam, kde stát tvoří etnika svým významem a často i počtem rovnocenná (Belgie) či multikulturní stát v podobě USA, který je založen právě na přistěhovalectví jednotlivých kultur a etnik. Tvrdí se, že Amerika je národ – ačkoliv termín národ zde nemůže být použit v plném slova smyslu – bez minulosti a tradice, i proto se otáčí pouze kupředu, nikdy zpět.

Největší otázka zůstává u etnik, jež nikdy řádně neměla svou vlastní půdu a byla rozšířena postupně po celém světě. Jedním příkladem s určitým řešením je Izrael s národem židovským. Přesto se nedá říct, že by ono řešení bylo hladké a bez následků. Vytvořit stát na území Palestiny, která byla tehdy mandantním územím Velké Británie, rovná se střet hned několika kultur. Ovšem po represích od 12. století, holocaustu a nečinnosti světa se zdá být vytvořením samostatného státu jako správný krok.

Druhým etnikem, jehož řešení je problematickým tématem bez viditelného konce, jsou Romové. Roger Scruton ve své přednášce na poli politicky aktivní belgické strany Vlaam Belang řekl, že si současný svět vytvořil neblahý zvyk, jehož sám pojmenoval jak oikofobii neboli averzi vůči vlastní kultuře. Tedy přesný antipól často skloňované xenofobie. Oikofobie je složeninou s odkazem k řečtině, kde oikos (οικος) znamená domov. Člověk přestal věřit svým zvykům, přestal být hrdý na svou zem a s ní spojenou historií. Vlastenectví se pověsilo na hřebík a lidé se otevřeli světu. Oikofobie v Scrutonově smyslu znamená to, co já někdy nazývám obrácenou tolerancí. Rasismus byl a bohužel pro nás i vždy bude, což vzhledem k hrůzám minulého století je skoro až k nevíře. Možná i díky důsledkům evropocentrismu máme sklon omlouvat zločiny páchané na nás a lehce se obvinit a přiznat k činům proti menšinám. Ovšem mnohdy ustupujeme až příliš, vždyť post ministra pro lidská práva a menšiny v čele s Kocábem je toho více než příkladem – obhajoba squaterů, kteří svévolně obsadí dům, prosazování sociálních dávek těm, kdo si pro mě pěšky přijít nemusí, neboť se vozí v Superbu, snaha o integraci a asimilaci té menšiny, který sice brát chce, začlenit se a přijmout naši kulturu a právní stát nechce. Radši ustupujeme, než abychom slyšeli obvinění z rasismu. A pak že většina vládne dominantním hlasem.

Neposledním problémem, před nímž stojí svět v celku, jsou menšiny či spíše etnika, vzniklá násilnou migrací především důsledkem kolonizace a následné dekolonizace a vytvořím umělých hranic. Ztráta etnických kořenů, násilné asimilace, nerovnoprávnost, velmoci podporované etnické konflikty. To vše představuje problém především afrického a asijského kontinentu. Černý kontinent před pouhými 16 lety zažil poslední genocidu v historii lidstva, proslul dětskými vojáky v předních bojových liniích, znásilňování žen dokonce vládními vojáky a v neposlední řadě ukazující svou etnickou roztříštěnost na území Somálska, které nemůže být nazváno suverénním státem. Asijský kontinent je znám pro svou skoro dekádu nekončící afghánskou válku, nevyřešenou situací východu a většinovým světem kritizovaný vpád bushové administrativy do tehdy diktátorského státu Sadáma Husajna. Vše jsou to území, o něž se hraje dosud. Po období mořeplavectví a snahou objevení a dobytí tzv. ignoratia terra, které se odehrávalo za světla reflektorů, se dnes intrikuje za zavřenými dveřmi vládních špiček. Afrika symbolizující boj západu a východu je na oko soubojem o demokratizaci, za oponou ovšem jde o strkanici o nerostné bohatství mezi Čínou a USA. A aby konfliktů po světě nebylo málo, a co ani sekularizované 21. století nedokázalo odstranit, je náboženská nenávist a fanatismus s ním spojený.

Principy, k nimž generace směřovaly a započaly se první Ústavou, dnes vystavují své trhliny. Rozložení světa, stejně jako jeho pojetí námi samými, se mění a je potřeba otevřít diskuzi bez okolků, která by navrhla řešení, jakou politiku si vybrat – onu rovného uznání v podobě liberálního neutrálního státu či politiku diference a snahy zachování etnik a jejich kultur nejenom pro nás, ale i pro budoucnost.