Demokracie jakožto nejmenší zlo aneb praxe české politiky

Demokracie. Slovo vyvolávající pocit svobody a rovnosti všem. Demokracií jakožto státním zřízením se už zabývali myslitelé v antickém Řecku, mezi nejvýznamnější řadíme Platóna či Aristotela. Ovšem výtky těchto dvou pánů proti ní, na nichž stojí celé západní evropské myšlení, se do puntíku splnily dnes.

Demokracie pochází ze dvou řeckých slov – lid a vládnout, tj. vláda lidu. Když bylo lidské myšlení ještě na počátku své dlouhé cesty jako batole plahočící se na svých nejistých nožičkách, velmi kriticky se vyjadřovalo o státním zřízení, jež je v současnosti považováno za nejsvobodnější. Čím dále lidské dějiny a s ním i myšlení rostlo, jako dospívající odrůstající dětských pohádkám, postoj k demokracii se z negace začal ubírat směrem nadějně pozitivním.

V polovině devatenáctého století, kdy se Evropa otřásla pod tíhou jednotlivých revolucí, přišel Alexis de Tocqueville s tvrzením, že ač se nám to líbí či nelíbí, demokracie se stane pilířem států a jejich politiky, třebaže je to státní zřízení dalece vzdálené dokonalosti.

I náš otec osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk, který český stát dovedl k dlouho kýžené samostatnosti, tvrdil, že demokracie se všemi svými klady se stává naprostým zlem v rukou tupé masy. Mnoho dnešních myslitelů demokracii neadoruje, ale přijímá ji jako nejmenší zlo.

Demokracie, ta velká vláda lidu, s níž přišli Řekové v antice, ovšem své trhliny má. A jelikož máme před sebou ten supervolební rok 2010, můžeme se lehce podívat, co demokracii podle mnohým činí tak nestabilní a jestli tyto rysy najdeme v dnešní společnosti.

Základní fakt, který zcela ochromuje demokracii, byl podle Platóna ten, že v čele republiky stojí skupina demagogů. S tímto vyjádřením naprosto souhlasil i jeho žák Aristoteles. Oba se shodovali v tom, že demokracie je nejhorší typ vlády, ačkoliv jejich ideální stát se už mnohem lišil.

Skupina demagogů. Lidé s prázdnými, ale velmi zvučnými slogany. Ty zcela pusté, ale líbivé pro společnost. Nejvíce se objevují v časech předvolebních kampaní. Celá zem je jimi pak nestydně pokryta. Prázdná hesla, která mají k volbám přilákat lidi na vidinu krásné a blahobytné budoucnosti. Po volbách ovšem jakoby naši političtí představitelé na košaté sliby zapomněli a s ironickým úsměvem připouštějí, že budoucnost tak zářivá nebude. Růžové brýle schovají zase do dob dalších voleb, občanům utáhnou opasky a sami se snaží u korýtka urvat co nejvíce.

Člověk by si pomyslel, že jakmile budou volby za ním, alespoň na chvíli z úst našich lidových zástupců řídících naši drahocennou zemičku v srdci samotné Evropy uslyší kousek pravdy. Chyba lávky. Demagogické řeči zní éterem i nadále od všech politických lídrů. Nejlépe se do této role angažoval předseda strany sociálně demokratické, Jiří Paroubek. Svou intonací a zanícenými proslovy by dobil nejedny divadelní prkna.

Výraznou překážkou bránící demokracii být dokonalým státním uspořádáním byla už pro Platóna i Aristotela současně konflikt zájmů, který se ve společnosti objevuje neustále. Jelikož je demokracie vládou lidí a lidé mají velice různorodé požadavky lišících se od sebe jako sahara od ledovce, je těžké poté prosadit určitý návrh či zákon. Jedni rezolutně máchají rukama v odmítavém postoji, druzí se je zase snaží přesvědčit pro ně pravdivými argumenty, a aby toho nebylo málo, kousek od hádající skupinky stojí ti, jež si se svou nerozhodností nedělají starosti a přiklánějí se tu k jedné straně a tu k druhé podle aktuální nálady.

Tato situace není viditelná jen v parlamentě, kde se snaží strany pomocí svých poslanců prosadit jednotlivé návrhy a zákony. Ovšem nikoliv v současné době, kdy se rozhodli, že by si na chvíli mohli opět hodit nohy na stůl a o ničem nerozhodovat. Vždyť do voleb už zbývají jenom čtyři měsíce, tak krátký to čas… Konflikt zájmů stačí pozorovat i ve stavbě dálnic, silnic a obchvatů, kdy na jedné straně stojí ekologičtí aktivisté, na druhé straně primátoři, náměstci či starostové, kteří se snaží ulehčit dopravě ve svých městech. A příkladů by se našlo více…

Alexis de Tocqueville, významný francouzský sociolog žijící v polovině devatenáctého století, považoval demokracii za posun k průměru, velice šedému a fádnímu průměru. Přesto tento průměr musí nastat a také nastal. Za negativní rys demokracie považoval zkorumpovatelnost úředníků. Navíc podle něj tato zkorumpovatelnost je viděna občany a je jim tak dáván špatný příklad. No … co si budeme povídat, není snad boj s korupcí hlavním sloganem všech stran bojujících o křesla ve sněmovně? Tocqueville měl v mnohém pravdu. Jakmile prostý český občan vidí vzkvétat korupci na nejvyšších postech, proč by si sám nemohl říct o nějaký to přilepšení bokem. Vždyť má rovněž své potřeby jako oni.

Nejironičtěji podle mě vyzní výtka Tocqueville, že časté opakování voleb udržuje lid ve stavu hořečného vzrušení, zákony jsou rychle měněny, časté střídání úředníků navíc brání akumulaci a přenášení zkušeností ve státní správě. Volby jednou za čtyři roky a změna poslanců a sil ve sněmovně by nebyl takový problém za předpokladu, že poslanci navážou na práci svých předchůdců. Ovšem realita je zcela jiná. Skončí volební období jedné vlády, a jakmile vyhraje strana opoziční, okamžitě se rozpracované návrhy smetou pod stůl. Holt efektivita poslancům se upřít nedá.

Jenomže volby nejsou vždy v řádném čase jednou za čtyři roky. Když se opoziční straně nelíbí vláda, je pro ni nejjednodušší svrhnout ji bez náhradního plánu. To se stalo v březnu minulého roku. V době našeho předsednictví EU se s trpným úsměvem nutí dodat. Od té doby sice máme úřednickou vládu, která je oblíbenější než kterákoliv vláda zvolená v řádných volbách, ovšem to je z té dobré stránky věci vše. Většina důležitých zákonů a reforem se neprojednává, práce stojí a se vším se čeká až po volbách. A z nedostatku činnosti tak pravice a levice předvádějí ve sněmovně nechutné divadlo, na něž se nelze dívat už ani se smutným úsměvem.

Tocqueville demokracii sice přijímal jako nutný doprovodný jev budoucnosti, ovšem byl si vědom ještě jedné velice zásadní věci, která demokracii dokonalosti nepřibližuje. Podle něj se v demokracii vytrácejí významní jedinci a jen málokdy se vlády ujímají nejschopnější lidé. A ač bychom některé teorie raději nechali bez praxe na papíře, tento fakt se stal realitou, navíc jde ruku v ruce s demagogy, o nichž už byla řeč výše.

Ačkoliv je demokracie vláda lidu, ne jen tak každý se do politických funkcí dostane. Jedni by řekli, že k tomu jsou potřeba schopnosti, druzí by namítli, že jde spíše o vliv a konexi, které daný člověk má. V podstatě se ovšem jedná o spojení obou charakteristik. Lidově řečeno, aby se člověk mohl dostat do politiky, musí mít na to dobré lokty a hlavně silný žaludek. Ze sebeslušnějšího člověka se po zvolení do poslanecké sněmovny stává bohužel malé selátko. Z někoho vyroste silné prasátko, jež své korýtko nepustí, někteří zůstanou jen selátky, aby získali pro svůj záměr, třeba i výsostně dobrý, nějaký to krmení.

A problém, který naznačil Masaryk, je zřejmý. Demokracie je slabá rovněž kvůli volební základně, tj. voličů. Ne každý totiž zcela rozumí politice a je schopen vidět za líbivými slogany pouze vágní lež. To je taky důvod, proč už samotný Marx věděl, že jeho socialismus je utopie, neboť předpokládal, že dělníci, jakmile přijdou z práce, budou číst Kanta či Hegela.

Člověk navíc vybírá podle toho, co je nejlepší pro něho, nikoliv pro budoucnost. A tak ačkoliv se říká, že rodiče ze všeho nejvíce milují své děti a udělali by pro ně vše, jsou schopni volit strany, které přivedou zemi díky nemalému státnímu schodku k bankrotu. Že jejich politická volba bude ovlivňovat život jejich dětí a také vnoučat si neuvědomují. Či snad ani nechtějí uvědomit. Krátkozraké to vidění člověka. Problémy řešit hlavně teď bez ohledu na to, že se tím díra akorát zasype špínou, která samozřejmě po čase začne hnisat a nastane problém, který se bude muset řešit radikálním řezem, jenž ovšem už během vteřiny proveditelný nebude. Lidstva je v tomto ohledu jednodušší a český národ jakbysmet.

Přes všechny tyto výtky, které, nebudeme si nic nalhávat, jsou oprávněné, demokracie zůstává tím nejmenším možným zlem. S blížícími se volbami se opět budou objevovat demagogické hesla a slogany, stejně jako budou sílit prázdné projevy politických pohlavářů, které budou mít nemalý nádech až propagandy. S korupcí se ani po volbách nezatočí, konflikt zájmů bude stále cítit na každém kroku. A ti rozumní, kteří by stát mohli vést k lepší budoucnosti, nad touto komedií pouze mávnou rukou a většina z nich zůstane uzavřená na posvátné akademické půdě.

A přitom by stačilo tak málo – PŘEMÝŠLET. Se vším se dá něco dělat, jen je k tomu potřeba odvaha, vůle a hlavně racionální náhled. Možná by tedy nebylo od věci, až se ve schránkách začnou objevovat volební lístky, rovněž najít vůli k přečtení samotných volebních programů stran. Alespoň tím by se mohlo začít. Následovat by mohla konečně snaha dojít společnému kompromisu a přenechání funkcí těm, kteří na to mají opravdu schopnosti. Ale toho už bychom chtěli moc, stačí, když lid začne myslet!