Kočky (pod)hradní - 3. díl

Jistě jste postřehli mírnou změnu v názvu. Jak jsem totiiž předeslala na konci minulého článku, Aikido přibyla konkurence.

Konkurence tedy pouze ze začátku. Kromě Aikido se k nám totiž „nastěhovala“ jiná kočka. Párkrát jsme ji tam viděli už v předchozím roce, ale tentokrát se odvážila blíž. Že se to ale Aikido nelíbilo, bylo poznat na první pohled. Snažila se ji zahnat, jak jen to šlo. Prskaly na sebe, možná i drápy vytáhly. Časem ale nejspíš Aikido zjistila, že naši pozornost tím neztratí a že jídla je dost pro všechny. Nebo ji možná obměkčilo, když ona „vetřelkyně“ přivedla svá tři koťata. A tak Aikido nechala všechny čtyři zabydlet se jí i nám v „sousedství“ - hned u tábora.

Protože nová kočka také získala naše sympatie (no, spíš tedy její koťátka a to, jak se o ně pečlivě starala), dodrželi jsme naši tradici a ji i její potomky jsme pojmenovali. „Mamina“ dostala jméno Bufina, koťata se pak mohla pyšnit jmény historicky významných postav: Marie Antoinetta (zkrácené Máňa), Filip (blíže neurčeno, pokud se dobře pamatuju) a Ludvík (zkráceně pak Ludvajs), ale u toho už nevím jistě, jestli byl XIV. nebo XVI.. ;o) Legrace jsme si s nimi ale užili taky dost a dokonce - samotné nás to udivilo - jsme jim v druhé polovině oné sezóny koupili kočičí granule.

To byl ale poslední rok, co jsme se v táboře s těmito kočkami setkali blízko. Částečně to bylo nejspíš proto, že my - brigádníci - jsme našli zázemí ve zrekonstruovaném domku v nedaleké vesnici, takže jsme po práci odcházeli z tábora pryč, částečně ale možná i tím, že kočky už nebyly zrovna nejmladší a zimy pak byly tuhé. Jeden rok se nám tam pak proháněl nějaký šedivý kocour, ale nebylo to ono. Každopádně Aikido, Bufina a jejich koťata nám byly společníky, na které budeme hodně dlouho vzpomínat.

Jistě jste ale také zvědaví, jak vlastně Aikido, Bufina a jejich koťata vypadaly. Jejich fotky zde naleznete již brzy ve fotoblogu. :o)