Jejich rozhovor

O tom, že i to, co může na první pohled (nebo v tomto případě spíš poslech) vypadat (ehm - znít) úplně jasně, nemusí tak jasné nakonec býti...

Ten den se stejně jako ono léto již blížil svému konci. On a ona spolu seděli na zahradní houpačce a dívali se na zacházející slunce. Od jejich osudového setkání a prvního rande uběhly již více než tři roky a oni si rozuměli stále víc a víc. A v tento vlahý podvečer se začal odvíjet jejich rozhovor:

„Víš, včera večer, než jsem usnula, jsem si na něj vzpomněla…“ tichým a posmutnělým hlasem pronese ona a zatímco on se snaží si co nejpohodlněji sednout, ona se mu prostě stulí do náruče. „A zase jsem si uvědomila, jak moc m pořád chybí,“ pokračuje ona.

„Nebuď smutná, nesluší Ti to,“ snaží se ji uklidnit on.

„Když já na něj nemůžu zapomenout…“ pokračuje ona stejně tiše a posmutněle.

„Zlatíčko moje, vždyť to je ale normální, že Ti chybí,“ odpoví on svým klidným hlasem.

Pár okamžiků oba mlčí a pak se slova ujme opět ona: „Víš… zase se mi vybavilo, jak jsem ho viděla poprvé. Byli tak oba – on i jeho bráška a oba byli tak krásní. Ale on se mi hned líbil víc. Ty jeho krásné oči! Hned jsem se do něj zamilovala! … Když pak měl jít poprvé k nám domů, měla jsem trochu obavy, jak se bude tvářit na našeho pejska a jak pejsek přijme jeho. A pak byl ten den najednou tady. Potkali … potkali se na chodbě. Chvilku jsem si myslela, že to nedopadne dobře, ale brzy se skamarádili. Za pár dní si už spolu hráli. A taky mě často doprovázel, když jsem šla s pejskem na procházku… Když jsem pak jela na delší dobu pryč, pořád jsem měla obavy, aby měl dost jídla a aby se mu nestýskalo, až budu pryč.“

Na chvilku se odmlčela a podívala se na něj. On jí vtiskl jemný polibek do vlasů. Protože nic neříkal, pokračovala: „Když pak byl poprvé na delší dobu pryč, měla jsem strach, jestli se mu něco nestalo. Ale zbytečně. Byl šikovný, uměl se o sebe postarat. … Už jsem Ti vlastně říkala, že kousek od nás bydlí jeho kamarádka?“ Opět se na něj krátce podívala a ani nečekala na odpověď a vyprávěla dál: „Moc ji neznám, ale prý je krásná a milá. Máma mi říkala, že je párkrát viděla spolu… Ale pak…“ Její slova začaly přerušovat vzlyky. „… pak jedno léto prostě odešel…“ Vzlyky se změnily v pláč a po tvářích jí začaly stékat slzy. Snažil se ji utišit, uklidnit, ale nakonec ji pouze ještě pevněji objal a setřel z tváře další slzy.

„Odešel a už se nikdy nevrátil! Jsou to sice už dva roky…“ (ani nemrknul, když pronesla tato slova) „… ale pořád se mi po něm tolik stýská! On byl tak úžasný…!“

„Já vím, lásko moje. Ale už se tím prosím netrap, ano? Jak dlouho vlastně…?“ Nestihl ani dokončit otázku, tak dobře věděla, na co se chce zeptat: „Šest let…“ A lehce se při vzpomínce na ta krásná léta pousmála.

Beze slova ji pohladil po vlasech a pak tam spolu tiše seděli a vzpomínali na toho, o kom ona v posledních minutách mluvila. Vzpomínali na NĚJ:

No není krásný? A ty oči... :o)