Fazula

K nápadu sepsat svým způsobem paměti týkající se našich domácích mazlíčků mě přivedl jeden z diskutujících, když se mě v reakci na můj příspěvek do diskuze pod jiným článkem ptal, jestli tu mám někde svůj blog. Dnes vám tedy představím našeho křečka.

Tento křeček se k nám dostal od spolužáka. Byl to obyčejný křeček, bílo-zrzavý, ani jsme nevěděli, jestli je to kluk nebo holka. Bylo nám to jedno. Stejně tak i jméno, takže už ani netuším, kdo jako první přišel s nápadem, že dostane jméno Fazula. Většinou jsme o Fazule ale mluvili jako o „ní“, takže budu tento rod používat i v tomto článku.

Fazulu jsme ubytovali v kuchyni - ve skleněném akvárku pod dřezem. Táta vyrobil ze dřeva domeček, seno jsme měli ze zahrady a hobliny „se“ taky někde sehnaly.

Jak už je známo, křečci většinu dne prospíi. I tak nás ale Fazula pobavila. Třeba na Vánoce. Tehdy výjimečně mohla na kousek jídelního stolu, ze kterého byl teda sundaný ubrus. Chvilku tak nějak pobíhala sem a tam, až si všimla tří buráků (celých, ve slupce!), které jsme položili kousek od ní. Chvilku to vypadalo, že neví, co s nimi, ale pak si jeden burák narvala do jedné škraně, druhý do druhé a třetí jí na délku způlky trčel ven. Očička jí nadšením zářila úplně jak černé žárovičky, když jsme ji s tímto „úlovkem“ vraceli do akvárka, kde všechno brzy spořádala.

Ovšem zažili jsme s ní i pernou chvíli trvající asi tři dny. Jednoho dne jsme totiž zjistili, že Fazula utekla. Těžko říct, jak se jí to povedlo, protože stěny akvárka byly dostatečně vysoké. No, nezbylo, než ji zkusit hledat. Hledali jsme všude možně - pod postelemi u nás v pokojíku, pod pohovku v obýváku, kdyby to šlo, tak i za kuchyňskou linku bychom vlezli. Nikde nic. Udělali jsme i cestičky ze žrádla. Bez výsledku. Až třetí den po jejím zmizení si šla máma do předsíně do tašky pro kalhoty do práce, že si je přežehlí. V momentě, kdy si je rozložila na žehlicí prkno, bylo jasné, kde se Fazula schovává: v té kabeli! Na tom by teda nebylo nic divného, kdyby ta kabela ovšem nebyla pověšená na věšáku něco přes metr vysoko! Ta potvůrka malá využila toho, že na zdi máme něco na způsob tapisérie končící asi 10cm nad zemí. A podle prokousaných jedněch kalhot, trička a asi dvou utěrek si můžeme domyslet, že se v kabeli skutečně vyřádila.

Fazula nás opustila asi po roce a půl, nikdy na ni však nezapomeneme. Rozhodně k tomu napomůže i „vzkaz“, který na ono Fazulčino obydlí jednoho dne černou fixou napsala naše babička:  „VILLA PUCH“.