Smrtící eskalátory na Masaryčce

Po vstupu do metra mě napadlo, že tady moje cesta za kolegy blogery končí. Eskalátory ve stanici Náměstí Republiky jedou dolů rychlostí blesku.

Před týdnem jsem jela na „Blogera roku“, dneska mám svátek, no a co? Vzpomínáte, jak naši hokejisté na Václaváku nadšeně zpívali: „Tak jsme mistři, no a cooo?“ Taky jsem si to minulý týden zpívala.

Tedy já jsem si zapěla upravenou verzi, protože být druhá v Blogerovi je pro mě stejně úžasné, jako pro hokejisty mistrovský titul. „Jsem vicebloberka, no a cooo?“ Já jsem totiž k radostné tvorbě zřejmě předurčena. Taky se jmenujete Zdeňka? Tak všechno nejlepší, dneska máme svátek. A taky velkou kliku, protože výklad našeho slovanského jména jasně říká, že Zdeňka je hravým jménem, které v sobě nese slávu, radost a taky radostné dílo. Naprosto přesně Zdeňka znamená „zde slavná“, „vytvářející slávu“ a „oslavující své dílo“.

A já jsem před týdnem svůj úspěch slavila ze všech sil. Moc jich po operaci ještě nemám, ale věřte, že jsem ze sebe vydala to nejlepší. Nic jiného mi ani nezbývá, protože chytré zdroje významu mého jména hlásají totiž to nejdůležitější, že nositelka jména Zdeňka je rozenou optimistkou a usměvavou ženou. A to já teda jsem. A tak jsem si minulý pátek vyjela pro stříbrnou medaili.

Už dlouho jsem v Praze nebyla. Prostě se stalo, že jsem tam dva roky neměla cestu. Vystoupila jsem tedy z vlaku, namířila jsem si to k metru a v ten moment jsem si připadala jako Mařenka z lesovny na prvním výletě. Nová budova Masaryčky mě přikovala k terénu. Viděla jsem ji na fotkách, viděla jsem ji v televizi, ale skutečnost vše předčila. Byla jsem vedle ní úplně nicotná. A nejen já, mrňaví byli i všichni ti, co kolem procházeli. Stála jsem s kamarádkou Dankou, hlavy zakloněné a obdivně jsme vzhlížely. A taky jsme se spolu před tím monumentem vyfotily… a pak Danka ještě mě samotnou, aby bylo vidět srovnání, jaké nic vlastně jsem, což se před vyhlašováním Blogera roku vyloženě hodilo.

Koukla jsem na hodinky, bylo něco po 17:00 a blogerská sláva začínala už za hodinu. Tak šup, šup do metra. A tam mě napadlo, že moje cesta za kolegy blogery právě končí. Eskalátory ve stanici Náměstí Republiky jedou dolů rychlostí blesku. Když mi před pěti lety odoperovali zlomené nártní kůstky, netušila jsem, že mě následky budou limitovat i po další část života. Asi takhle, neskotačím ani po obyčejných schodech, většinou dolů po nich chodím přisouváním, prostě vykročím pravou operovanou, připojím levačku a tak dále… Ale teď sleduji, jak kamarádka na fofrem jedoucí eskalátor naskočila a mizí v hlubinách, zatímco já se osměluji, protože tuším, že svoji pravačku tam asi nestačím postavit. Danka se po mně nešťastně otáčí a signalizuje, že vyjede zpátky a nějak to spolu zvládneme. Připadám si jako Kolja. Jenže ten se bál z jezdících schodů vystoupit, já nastoupit, ale provoz jsme oba zdržovali stejně.

Cha, zvítězila jsem. Na pro mě smrtící eskalátory jsem naskočila ve chvíli, kdy příval cestujících ochabl, takže jsem měla jistotu, že při neúspěšném pokusu nikoho neohrozím. Vítězně se usmívám a vidím Danku, jak se na vedlejším eskalátoru veze vzhůru a znepokojeně zjišťuje, že mě nahoře nevidí. A tak na ni mávám, protože se bojím halekat nahlas, jako jsem zvyklá u nás ve Velvarech. A víte, že eskalátory na stanici Anděl jsou pomalejší, jedou rychle, ale tak jako normálně rychle? Tam jsem neměla vůbec žádný problém a moje noha taky ne. A víte, že poblíž je restaurace Žebeerková Kozlovna, kde se vyhlašování Blogerů roku odehrávalo? A bylo to báječné.

I po týdnu hlavně na setkání s ostatními psavci vzpomínám s nadšením. A věřte, že se mi domů vůbec nechtělo. A tak jsem si jeden večerní vlak nechala ujet, ale na další už jsem prostě musela. Jediné, co mě mrzí, že jsem se nedočkala hrábnutí do strun připravené kytary a zpěvu, ale vlak byl nekompromisní, nepočkal by na mě. Nevadí, zpívala jsem si cestou na metro. A eskalátorů jsem se vůbec nebála. Na ty raketově fofrové u Masaryčky jsem tentokrát nastupovala směrem vzhůru. A určitě mi dáte za pravdu, že stoupání rychlé i pomalé je vždycky příjemnější než rychlý sešup.

Moje nicotnost a Masaryčka – foto kamarádka Danuška

Radost z druhého místa Blogerky roku nemám jen já, ale i blogerská kamarádka Jitka Štanclová, která mě fotí a je vidět. Kdo vidět není, je kamarádka Danuška, protože právě fotí nás dvě :-)