Věřící skeptik v nedostavěném chrámu v Panenském Týnci

Nedostavěný chrám ve mně vyvolal tak euforický pocit, jaký jsem snad ještě nepoznala. Byla jsem upozorněna, že se to může stát, ale my skeptici jsme na pocity a zážitky opatrní.

Musím předeslat, že nejsem tvor přízemní, který se za žádnou cenu nenechá unášet emocemi. Nejsem ani zatvrzelou pragmatičkou, jejímž životním posláním je přesvědčení, že víra v nadpřirozeno je ve slušné společnosti stejně nevhodná jako čtení bulváru, ani stejně pošetilá jako podezření, že váš soused je vlkodlak. Nemám důvod procházet se cestičkami idealistů, ani úhledně pochodovat po dlážděném chodníku se zapřísáhlými materialisty. Pohybuji se spokojeně někde uprostřed. Kráčím po zeleném pažitu dosud nerozhodnutých. Proto se nedivím, že se mě obě strany občas snaží strhnout blíž k sobě jako silné lano, o které se v rámci víkendového team buildingu přetahují dvě party firemních zaměstnanců.

Jsem zkrátka věřící skeptik. Nedivte se tedy, že když mě o víkendu vyzvala kamarádka Táňa, abych se připojila k ní a k jejímu manželovi, protože jedou načerpat energii do nedostavěného gotického chrámu v Panenském Týnci, nečekala jsem, kromě příjemných chvil ve společnosti dobrých přátel, nic velkolepého. Myslím, že stejně bych se cítila, i pokud by mi řekli, že se vypravili okouknout, kde má nadílkový brloh svatý Mikuláš.

Ovšem kontrast štíhlých, dvacet metrů vysokých pilířů a volného nebe mi na první pohled učaroval. Majestátnost nedokončené stavby mě ohromila nejen z architektonické piety. Zvláštní pocit na mě dýchal ze všech stěn tohoto monumentálního torza. A nebyla jsem jediná. Právě odtud odcházel svatební průvod a dalo by se spekulovat, jestli nevěstu tak rozjařila pozitivní energie, která prý zde proudí, nebo fakt, že už je pod čepcem. Spirituální sílu se tu právě pokoušel najít také mladík s virgulí. Buď mu byla zima, nebo chtěl svoji totožnost utajit kapucí důkladně přehozenou přes hlavu. Jenže proutkařil na nesprávném místě, jak podotkl Tánin manžel, zatímco s nataženými pažemi během chvilky určil centrum pozitivní energie. Tato zóna prý přináší pocit náhlé radosti ze života, odstraňuje deprese, bolesti hlavy, dodává sebevědomí a posiluje obranyschopnost. Proutkařova matka o léčivé síle tohoto zvláštního místa měla zřejmě to samé mínění jako o existenci Rumburaka a snažila se syna i s virgulí odlákat z místa jeho výzkumu.

A pak se to stalo. Do mých dlaní vniklo tak silné brnění a mravenčení, postupující rukama vzhůru, že jsem zůstala stát jako přikovaná. To bude od krční páteře, usoudila jsem realisticky, ustoupila stranou a v té chvíli zvláštní pocit ustal. Rozpažila jsem tedy mírně znovu, vytočila jsem dlaně opět vzhůru a ukročila zpět. Silná reakce mě ohromila. Propána, já to cítím! To snad není možný. „Tak euforický pocit jsem snad ještě nepoznala,“ svěřila jsem se kamarádce, která jako jediná z nás tří na místě samém necítila - kromě pokory k velkoleposti - zhola nic.

„Taky máš pocit lehkosti, jako bys ztratila pár kilo?“ zeptala se náhle Táňa cestou na parkoviště. Měla jsem. A byl tak přesvědčivý, až jsem se začala těšit, že se konečně vejdu do sukně od loňska. Pocitový úbytek váhy sice zmizel hned poté, co jsme na zpáteční cestě poobědvali ve Slaném martinskou husu, ale věřte mi, že za obrovskou vnitřní spokojenost jen ten gáblík nemohl.

Netuším, jestli mystické okouzlení vydrží zmíněné nevěstě i poté, co jim do čerstvě uzavřeného manželství přijdou první složenky, ale já jsem zažila něco tak tajemně příjemného, že začínám mít obavy, abyste se tam nevypravili také. No tak mějte rozum, přece nebudete věřit takovým hloupostem. Jo vy už jedete? Tak běda vám, jestli mi tu chrámovou energii vysosáte!