Volánky dobré, nehty také.

Vedle mě v nemocnici ležela paní, která si těsně před operací potlučeného obličeje namalovala perfektní make up. Sestřička, která pro ni přijela s lehátkem, uprchla a posléze začaly další sestřičky nakukovat do našeho pokoje. Pak byl slyšet chechot na chodbách. Druhý den se ta paní místo malování jen červenala.

No páni, udělat si make-up před operací obličeje, to je pecka. Paní se asi chtěla na sále líbit.

Víš co ti přeju úplně nejvíc, Zdeni... zdraví!!!! A nám čtenářům hodně tvých článků pro radost

Zuzanko, tak to moc děkuju a pokusím se vše splnit.

Ovšem, Zdeni, máš krásné prstíky na nohou. 😺

Já i prstíky Ti děkujeme .

No, Zdeňko, tím schrupnutím v narkóze si nejsem tak úplně jistý, jestli je to něco, po čem člověk baží.

A přeji, ať z toho špitálu rychle vypadneš....pokud se tak už nestalo

Tomáši, to víš, že je to nadsázka, já se narkózy vždycky bojím. Asi jsem radši při vědomí, ale uznávám, že jsou chvíle, kdy s lékaři nemusím být u všeho.

Už jsem doma. V pondělí nástup, v úterý v 7:45 operace, středa po 17:00 doma. Jupí. Ale ten stent, ten mi opět dělá brykule. Jsem na WC tak často, jako bych dělala rekvalifikaci na hazlbábu. Do konce května to musím vydržet.

Zdeni, s úsměvem jde všechno líp. Možná, že i ty zlobivé kamínky odejdou - a už se nevrátí. Přeji Ti veselou mysl a brzké uzdravení.

Mirečko, děkuji za přání. Tak kamínky už lékaři vyšťourali, ale evidentně jsem jim dobrou hostitelkou a vracejí se, potvory jedny. myslím samozřejmě ty kamínky

Je dobře, že se Vám v kankánovém prostředí nezalíbilo tolik, že jste tam nechtěla zůstat a probudila jste se.

Rychlé uzdravení

Ivanko, děkuji! I když ono i to taneční natřásání může s kamínky pohnout, ale ty moje byly velké a přirozeně by neprošly. Až se uzdravím, tak si ten kankán na oslavu zatančím!

Želám skoré uzdravenie.

Moc děkuji, Jani.

Zdeni, tak ať je už vše jen dobrý!

Jitu, tak snad už bude, musím věřit.

Co si budeme povídat, když už člověk leží na lůžku a čeká, až ho odvezou na operaci, není to nic příjemného. Tak konečně i na mne přišla řada, vyvezli mě na lůžku do výtahu a sjeli do příslušného patra, když tu lapiduchům zvoní telefon a z operačního sálu jim oznámili, že to popletli, a že já ještě nejsem na řadě. Tak mě zase vyvezli nahoru a šoupli zpátky do pokoje. Druhý pokus za hodinu už vyšel.

Tak to není příjemný zážitek, co? Člověk se během toho přesunu už psychicky nachystá a pak tohle. Brrr.

Já jsem si jednou při zákroku v lokálním umrtvení vzal s sebou na operační sál mobil! Nedokázali mi ho vzít. Důvodem bylo, že jsem byl na čekací listině na transplantaci a co kdyby mi zrovna volali, žejo. Sestry na oddělení úplně šílely, ale na sále s tím byli naprosto v pohodě, jen ho tam dali na stoleček a nikdo nevolal.

No tak to naprosto chápu. To bych ho taky neopustila. Sálový personál by si zasloužil za to gesto pohlazení.