S šutrem do kamenolomu, s kamenem na urologii

Když jsem si před operací navlékla kompresní punčochy s překvapivými krajzlíky (trošku jako do šantánu), nedivte se, že se mi chtělo tančit kankán. 

Když mi z praktických nemocničních důvodů byla přidělena erární noční košile, nedivte se, že se mi chtělo vzít nohy na ramena.

Když jsem se probrala z narkózy bez toho zpropadeného ledvinového kamení, chtělo se mi jásat, že to mám za sebou, ale nemohla jsem, všechno mě bolelo. Nevadí, zajásám si příležitostně.

To mi takhle nedávno rentgenovali orgán, kde lékař předpokládal problém, a nakonec se ukázalo, že orgán problémový je úplně jiný. Konkrétně ledvina, ve které se usadil kamínek, který nedržel dietu a upravil svoji velikost do rozměrů, jenž urology znervózňují. A protože můj lékař nechtěl brát neurol ani jiná anxiolytika, poslal mě fofrem na operaci. Datum operace byl stanovený na 13. června. Jojo, bylo to včera. A tak jsem už tři dny před nástupem do nemocnice musela začít brát antibiotika, která mi v žaludku a v břiše způsobovala vlnolamy, takže jsem na příjmu působila skutečně vysíleným dojmem.

Co mě na urologickém oddělení záhy zaujalo, byla skutečnost, že převážná většina pacientů jsou muži. Ženy jsme tam ležely jen tři. U prvního jídla, což byl pondělní oběd, jsem s pány za ženské osazenstvo seděla jen já, protože další dvě pacientky měly půst před operací a každou čtvrt hodinu koukaly ke dveřím, jestli pro ně už jedou. A považte, co myslíte, že jim bylo? Ano, správně, ledvinové kameny. Čím trpěli pánové, to netuším, hovořili jsme spolu jen o kvalitě bramborové kaše, kterou jsme konzumovali a taky o tom, jaké to bude od půlnoci hladovět, když nás budou operovat až zítra.

Po jídle jsem se vrátila na pokoj. Spolupacientky ještě stále vyhlížely zdravotníky a vyslýchaly občas přicházející sestry, proč se čekání tak protahuje. Sestřičky věděly jen to, že ony nejsou na operačním sále a vědí přesně to, co pacientky. To nejvíc rozdurdilo mladou paní na posteli u dveří. Můj odhad potvrdila tím, že zhruba během osmi minut řekla asi 40x vole a třetina těch volů patřila mně. Ale nebrala jsem si to osobně, nemyslela to zle, ona tak prostě mluvila. „Já mám, vole, doma půlročního kluka, a furt nejdu na řadu, chápeš to, vole?“

Druhá pacientka čekala klidně, protože převážně spala po uklidňující pilulce, která se před operací užívá.

Chystala jsem se začíst do knihy, od které jsem si slibovala vítaný únik z nemocniční reality, ale vyrušil mě výkřik: „Vole, já mám žízeň, takový vedro a od rána nesmím pít, vole, to je děsný. Nevíte proč? Jako že jíst se nesmí, tak to je mi jasný, ale proč, vole, nesmím pít, to nechápu.“ A tak jsem se jí zeptala, jestli četla pokyny, které týden před nástupem na operaci všichni pacienti dostávají? „A proč jako?“

„No protože tam je to všechno vysvětlené. Při celkové narkóze máme vyřazené obranné reflexy a jídlo i pití by pacienta ohrozily nebezpečím zvracení a vdechnutím zvratků,“ snažila jsem se o osvětu.

„To jsem, vole, nevěděla. Já myslela, že se nesmí jenom jíst.“

K další debatě už naštěstí nedošlo a obě dámy byly na postelích odvezeny na operační sál.

Zůstala jsem sama s myšlenkami na svůj vlastní osud, který bude následující den podobný, když tu jsem z postele spatřila za okny něco nádherného.

Ale o tom vám povím až zítra, jo?