Nejlepší by bylo ty děkovné projevy úplně zrušit a pouze předat ceny. Aspoň by ten program měl spád. Krásně ad absurdum dovedl děkovačku Luděk Sobota ve své komické scénce ("...a v neposlední řadě děkuji divákům v poslední řadě.")

Anooo, taky mám tu scénku ráda a pokaždé, když ji reprízují, se směju jako poprvé.

Zdeni, máš pravdu. Ale já osobně si nepotrpím na takové ty proslovy, které od Tebe očekávají druzí a společenská etiketa. Nemám ráda ani nějaké řeči, když se přeje k narozeninám, když se stojí nějaká fronta, aby všichni popřáli k narozeninám, k sňatku, aby vyjádřili soustrast na pohřbu... U těch děkovných řečí na pódiu jsem se cítila taky trapně, když jsem dříve koukala na televizi, s výjimkou toho, když ten oceněný řekl jen něco krátkého a vtipného - uměl to Karel Gott, ne?

Jarmilko, no právě, to jsi napsala skvěle. Ano, úplně právě stačí drobná glosa, ale správně zvolená, neukecaná, nepompézní- prostě Karel Gott ve formě!

Zdeni, budme shovivavi i vuci proslovum psavcu, neb projev mluveny je tvoren uplne jinymi mozkovymi centry nez projev psany. 😺

Hele, něco na tom bude. Také mám psaný projev lepší, než mluvený. Já bych se asi snažila být třeskutě vtipná a ve výsledku by to byl trapas.:-)

Moje řeč, Zdeni, taky děkovné řeči zhusta protrpím

No mě to u té Magnesie fakt překvapilo. Bože můj, oni odměňují mistry slova a pak taková bída.

Také to mám tak, že jakmile se kolem mne shromáždí asi deset lidí, nejsem schopna ze sebe dostat kloudné slovo, dokonce nevím, ani jak se jmenuji a představuji se jako Ivana T. příjmení mého bývalého prvního českého manžela. A na vtip bych asi nepřišla ani kdyby mě tam rozporcovali. Pokud bych si to napsala, tak bych to stejně zapomněla. Kdepak veřejné vystoupení.

Ivanko, nedá se nic dělat, je potřeba to natrénovat alespoň v užším kruhu. Navrhuji umístění v Blogerovi roku, příjezd do Prahy a vyzkoušíme to, jo?

Plně s Vámi souhlasím a děkuji za Vaše zamyšlení.

Nějakou řeč si určitě v předem připravují všichni nominovaní a pak si hrají na překvapené.

Navíc mám takový dojem, že u nejedné soutěže organizátoři nebo "informované prameny od poroty" předem tomu "dotyčnému" soutěžícímu jaksi výrazně víc naznačují, že tentokrát je OPRAVDU nutné přijít, VÁŽNĚ že dobře oblečen/-a a URČITĚ s připraveným poděkováním...(ale víc vám prozradit nesmíme)

Petře, tak to jste mě moc potěšil tímto povídáním, děkuji! Jo a je to tak !

Nesouhlasím Zdeňko, měla jsem bezpočet příležitostí si to vyzkoušet. Pro mě byl problém i stát před lidmi při vernisáži výstavy a nic neříkat. Párkrát jsem byla v televizi a i v domácím prostředí, kde byl jen zpovídající a kameraman, to byl vždycky takový problém, že jsem nakonec všechny rozhovory odmítala. Stát před sálem lidí a vydat ze sebe slovo, to je pro mě nepřekonatelná překážka. Ač dokážu v písemném projevu trefně či vtipně glosovat, v přímém kontaktu před více lidmi mám v hlavě totální vzduchoprázdno a nevyskytuje se tam ani jedno slovo. Neznám svoje jméno a nevybaví se mi ani dobrý den.

Milá Klárko, to já vím, každý jsme jiný. Někdo miluje obecenstvo, je povídavý, někdo se před publikem raději schová do soukromí. To já respektuji. Někoho přemůže radost z ocenění, dojetí, emoce prýští, to všechno chápu, ale přijít si pro cenu za literaturu, pěknou chvíli hýkat jako osel, popadat se smíchy za břicho, aniž kdokoli tuší, proč tomu tak je, nikomu to nevysvětlit, obecenstvo ani diváci u tv netuší, oč jde a taky se to nedozvědí... Jsem-li mistr slova, nemůžu takto prostě vystupovat, navíc v tak slavnostní chvíli. Navíc většina těch oceněných se nakonec rozmluvila, vůbec nebyl cítit ostych, někdo skoro nebyl k zastavení, s moderátory se objímali několikrát za sebou a rozprávěli na pódiu jako u kafe. To vše je v pořádku, ale proč i takto verbálně vybavení autoři, kteří se evidentně nestyděli, nebyli schopni, spíš ochotni, pro diváky udělat takovou maličkost, jako si připravit pár krásných slov, protože literatura je krásná věc a je potřeba ji chránit a popularizovat. A říct publiku "Dobrý večer", když mi moderátor podá mikrofon, tak to přece zvládne i malé dítě.

Víte, že pracuji s dětmi v knihovně, letos už třicet let, takže zároveň vnímám, jak dětem dnes chybí slušné příklady. Proto mi tyto věci nemůžou být lhostejné.

Napsat blog, popř. si v klidu domova na klávesnici napsat něco "humorného" není zase tak problematické.

Ale vystoupit před desítky až stovky diváků a to navíc opepřené televizními kamermi a přímým přenosem k velkému kvantu diváků, jooo to je panečku sakra velký rozdíl.

Až si to někdy vyzkoušíte, třeba nebudete s odsudkem tak rychlá.

Pane Machačku, to je samozřejmé, že doma u počítače se to přemýšlí mnohem líp a v klidu. Proto v blogu píšu, že každý z oceněných zná svoji nominaci dlouho dopředu a má dost času si tři věty doma připravit, případně jednu vtipnou glosu... Věřte, že spisovatelé jsou mistři slova, dovedou jimi zaplnit třísetstránkovou knihu, takže tři věty pro sebe zvládnou snadno. Navíc můj článek nesmíte brát doslova, je jako všechny moje blogy psaný částečně v nadsázce a věřte, že kdybych tam stála já, nevylučuji, že bych předčila Anežku Lídlovou.

A jen kvůli Vaší poslední větě jsem se zamyslela a jako odpověď na ni píšu, že jsem si to vyzkoušela. Třeba když jsem přebírala literární Cenu Miloslava Švandrlíka za nejhumornější knihu, kterou mi udělila Obec spisovatelů ČR. Sál plný lidí, novináři, televizní kamera a najednou mikrofon před nosem. A připravit jsem si předem nemohla nic, protože organizátoři nechtěli autorovo vyjádření ani poděkování, ale rozhovor s moderátorem přímo na jevišti, aniž by mi dopředu prozradili byť jedinou otázku. To byla velká zkušenost. Takže ano, já už jsem si to vyzkoušela.

Naprostý souhlas. Nejtěžší muka autorova u každé knížky jsou úvod, závěr a poděkování. Co se pěvecké branže tejče, nežli děkovnou řečí jsem se daleko častěji zabýval anglickým odchodem ze scény.

Moc děkuji za zastavení a komentář. Anglický odchod mě pobavil!!!

Zdeni, dívala jsem se a naprosto s tebou souhlasím. Já bych radostí výskala

Jitko, já bych tě tipovala na zatančení odzemku.