Když děkovnou řeč nezvládnou ani spisovatelé, jak můžou obstát zpěváci

Určitě taky znáte ten divácky zoufalý pocit, když v televizi sledujete předávání cen některé z uměleckých soutěží a anket.

Nejde o to, jestli vyhraje ten, kdo je vašemu vkusu nejbližší, ale o chvíli, kdy vítěz vystoupí na pódium, převezme cenu a dostane od moderátorů prostor a mikrofon, aby mohl říct pár vítězných slov či poděkovat, komu uzná za vhodné. V tu chvíli nastává – až na čestné výjimky - mučení diváka. Je to problém bez hranic a táhne se od Oscarů až po Slavíky. Šampión zpravidla začne tvrdit, že je výhrou tak zaskočený, že nemá slov, což vzápětí předvede. Jsme již na tyto herecké etudy zvyklí a mnozí si při děkovačkách chodíme uvařit kafe, zalijeme květiny nebo vyvětráme, protože víme, že vyhrát se dá i důstojně, že radost se dá předvést vkusně, že pár vřelých slov se dá vyjádřit bez neartikulovaných výkřiků a zmateného blábolení typu co slina na jazyk přinese.

Nám divákům je jasné, že nejde o autentické prožitky, ale že jde o divadýlka, která si vítěz zkoušel doma před zrcadlem možná už od chvíle, kdy se o svojí nominaci dozvěděl, protože mu evidentně přijde mnohem méně trapné mluvit bez ladu a skladu, aby vyjádřil to „neskonalé překvapení“ z vlastního úspěchu než si předem připravit pár pěkných slov, kterými by svoji velkou chvíli veřejně oslavil.

Vidím to jako syndrom úspěšného školáka, kdy třídou oblíbený nebývá šikovný jedničkář, který na stupínku v klidu zodpoví všechny otázky kladené učitelem, ale smetanu třídního publika slízne ten, kdo šaškováním předvede, že mu na známkách nezáleží, vlastně si žádnou dobrou ani nezaslouží, protože ty chtějí jenom šprti, které nemá nikdo rád, a tak odpovídá hlouposti i na otázky, na které správnou odpověď zná.

A tak už nad těmito „spontánními“ děkovačkami máváme rukou a laureátům estrádní vystoupení odpouštíme, protože prostě zpěváci a herci… že jo. Koho však do ranku rozjívených umělců zařadit nechci, to jsou spisovatelé. Kdo jiný než mistr slova, by měl zvládnout pěknou řeč na oslavu svého úspěchu?

A tak jsem si ve čtvrtek pustila vyhlašování literárních cen Magnesia Litera. Asi takhle, zaznělo i pár poslouchatelných vítězných projevů, ale – uff – bylo i dost výjimek. Jeden z vítězů třeba pronesl jen toto: „Děkuji všem, kdo přiložili ruku nebo vlákno k dílu. Zdar.“ Jedna z vítězek nás potěšila sdělením, že si žádnou řeč nepřipravila, protože jí kamarádka řekla, že nevyhraje. Další dva sdělili, že soutěžit v literatuře je úplný nesmysl a jeden z nich, aby ten nesmysl podpořil, se chtěl s ostatními autory rozdělit o finanční hotovost, kterou za vítězství získá.

Víte, nikomu neupírám právo na osobitý projev, ale přece jen… v každé literární kategorii jsou tři nominovaní na vítězství. I kdybych byla nejskromnější autor na celém světě, tak být jednou z pouhých tří nominovaných a nepřipravit si pár kvalitních, vtipných slov pro případ, že by se na mě štěstěna a odborná porota usmály, je – jak bych to jen uhladila – přinejmenším hloupé. Proboha, vždyť jsem přece spisovatel, kdo jiný by měl umět vymyslet tři čtyři originální věty a ty pak odříkat? Vždyť o své nominaci vědí dlouho dopředu, není to tak, že by autora odchytili doma u večeře a v bačkorách ho nečekaně přivlekli do sálu Nové scény Národního divadla, to by pak byla fuška něco fofrem vymyslet, to bych pochopila.

Aha, už vidím, jak si říkáte, ta je nějaká chytrá, sama nic nevyhrála a druhé bude kritizovat. Ale to byste se zmýlili, já bych pár ze svých aforismů při vítězné řeči určitě uplatnila. Co bych tak honem… tak třeba: „Vážení diváci, jsem toho názoru, že čtenářsky dokonalý román má několik míst pro zamyšlení, pro pobavení... a pro zdřímnutí. Je jen na vás, pro co se při čtení mé knihy rozhodnete.“

Možné bych mohla pronést i toto: „Některé knihy připadají čtenáři jako banket pro zvané, kde předmluva slouží autorovi coby navštívenka a doslov jako omluvenka. Proto jsem se ve své knize rozhodla obojí vynechat.“

A v čem je problém? Nu, vítěznou řeč bych do kupy dala, ale vítěznou knihu? :-)