Pražáci jsou na slovo skoupí a někteří mají potíže slušně odpovědět

Když se snažíte věnovat při letmém setkání známému pár milých slov a reakce je méně než vlažná, hodně to zamrzí.

Všimli jste si, že stoupá počet lidí, kterým je zatěžko se s vámi na pár minut zastavit? Mám na mysli třeba situaci, kdy – dejme tomu – ukládáte na parkovišti u samoobsluhy do auta nákup a zjistíte, že do vedlejšího auta láduje zásoby někdo, koho dobře znáte, ale už delší čas jste se nepotkali. Střetnete se očima, oba se rozzáříte, hlasitě pozdravíte, vy logicky předpokládáte, že si teď vyměníte alespoň pár slov, ale váš známý se odporoučí takovou rychlostí, že si nestačíte z nákupního koše vyndat ani ovesné vločky.

Já patřím mezi ty, kdo se na ostatní neusmívají zbůhdarma, a když se někoho zeptám, jak se má, tak mě to fakt zajímá. Včera ráno jsem se vracela naší ulicí z trhu s taškou plnou čerstvé zeleniny, když u protějšího chodníku u domku jedné ze sousedek, paní Ondráčkové, zastavilo auto a vyběhl z něj její zeť, kterého jsem už delší čas neměla to štěstí potkat. Naše milá sousedka v domku již pár měsíců nebydlí, protože se přestěhovala do domova důchodců a z rodiny dcery nebo syna vždy někdo jednou týdně přijede, aby zalil zahrádku, domek vyvětral a podobně. Manžel její dcery za tímto účelem přijíždí z Prahy jen hodně sporadicky, tak jsem se začala usmívat od ucha k uchu, zkrátka jako když vidíte někoho, koho léta znáte a teď jste se už pěkně dlouho neviděli, a na jeho pozdrav jsem odpověděla hodně radostně, snad i vřele, a ještě přidala přátelské povzdechnutí, že jsme se už dlouho nepotkali, že jo. Ale on se po mně jen tak jako udiveně ohlédl a vypadal, že ho víc zajímá kapota jeho auta. To víte, nenechala jsem se odradit, znám ty Pražáky, co jsou na slovo obzvláště skoupí, protože nejsou zvyklí žít pospolitě sousedským životem jako my na menším městě, tak jsem ještě jeho směrem snaživě zavolala: „A co vaši kluci, jak se mají?“ A sousedčin zeťák nejen že neustal v obcházení svého auta, natož aby mi vyšel pár kroků vstříc, abychom na sebe nepokřikovali z jednoho chodníku na druhý, on se po mně skoro znechuceně ohlédl a odvětil: „A proč vás to zajímá?“

No chápete to? Já jejich kluky znám odmalička, jeho žena byla moje kamarádka od dětství a kluky sem k babičce vozila často na prázdniny. Teď už jsou dospělí, tak je jen logické, že mě potěší, když se dozvím, že už mají dostudováno a v životě se jim dobře daří. Tak jsem přidala do kroku a tomu pražskému nemluvovi jsem udiveně a již takřka přes rameno řekla, že mě to zajímá právě proto, že jsme se už dlouho neviděli.

Doma jsem se ze setkání s neochotným pánem rychle oklepala a pustila se do čištění zeleniny. Občas jsem očkem hodila směrem k domku sousedky Martinky, která bydlí přímo proti nám, protože na jejich střeše pracují řemeslníci a je radost vidět, jak jim jde práce pěkně od ruky, když v ten okamžik jeden z pokrývačů sešplhal na chodník, otočil se na kolegu, a o mě se začaly pokoušet mrákoty. Lidi zlatý, já jsem před chvílí na ulici nezpovídala kamarádčina manžela, ale úplně cizího pokrývače, který mu byl podobný, tedy mně se zdálo, že mu podobný je. Stejná postava, pod nosem knír, parkoval před vrátky paní Ondráčkové… No to je teda trapas. A pak jsem se začala smát a nebyla k utišení. Umíte si představit, co si ten pán asi o mně musel myslet? A tak jsem sousedce zavolala, celý trapas jsem jí převyprávěla a poprosila ji, aby pokrývači vysvětlila, jak to celé bylo. I Martinka se od srdce zasmála, a ještě mě potěšila informací, že ten pán má shodou okolností taky dva syny, takže ho dotaz po jeho klucích od úplně cizí ženské musel hodně zaskočit.

Asi takhle. Nevím, jestli jsou všichni Pražáci na slovo skoupí, ale já nejsem, proto jsem při líčení včerejší historky slovy nešetřila.