Detonace z Lidic bude můj tatínek letos slyšet již po jednaosmdesáté

Podle dochovaných svědectví se mnozí lidičtí muži aktivně bránili, snažili se utéct a některé z Němců, kteří po nich stříleli, zranili.

V den lidické tragédie 10. června 1942 mému tatínkovi všichni blahopřáli k devátým narozeninám. Detonace z pustošených Lidic a vzpomínku na spáchané zvěrstvo si však v sobě nosí celý život a nikdy na ten den, ani na to co následovalo, nemůže zapomenout. Ve chvíli, kdy mu rodiče v rodných Mileticích předávali dárek, nikdo z nich netušil, že den předtím oznámil K. H. Frank osudný vůdcův rozkaz k vyhlazení nedalekých Lidic. I my každého desátého června našemu tátovi gratulujeme a nikdy nevynecháme vzpomínku na oběti nesmyslného lidického vraždění.

Dovolte mi tedy krátkou pietní rekapitulaci.

Jak známo, celou akci řídil velitel bezpečnostní policie a SD v protektorátu Horst Böhme za pomoci šéfa kladenského gestapa Haralda Wiesmanna a šéfa řídící úřadovny gestapa v Praze Hanse-Ulricha Geschkeho. V podvečer téhož dne byla obec Lidice hermeticky uzavřena. Kdo chtěl do obce vstoupit, tak mohl, ale ven už nesměl nikdo. Po půlnoci skupiny gestapáků v doprovodu příslušníků Schutzpolizei postupovaly dům od domu. Lidičtí se museli rychle obléct, sbalit cennosti, a taky jídlo na dva dny. Příslušníci popravčího komanda odváděli muže starší patnácti let do Horákova statku, ženy s dětmi do budovy školy, odkud byly nad ránem převezeny do tělocvičny kladenského reálného gymnázia.

Kolem sedmé hodiny ranní se začalo popravovat. Vojáci přiváděli muže ve skupinkách po pěti, později pro urychlení akce po deseti. Muže vraždila vždy trojice vojáků, dvě rány mířily do prsou, třetí do hlavy. Přítomný poddůstojník po každé salvě popravené ještě obešel a každému vpálil poslední ránu do lebky.

Jako by surová hrůza nestačila, mrtví byli ponecháni tak, jak padli. A nově příchozí museli kolem popravených sousedů a přátel procházet a věděli, že je za okamžik čeká to samé. Mužům nikdo nezavazoval oči, nebyli ani spoutáni. Popravováni byli nejen bez soudu, ale i bez jakéhokoliv vysvětlení. Popravovalo se až do odpoledních hodin, kdy na dvoře zůstalo ležet 173 mrtvých mužů.

Další den dorazilo do hořících Lidic 30 židovských vězňů z terezínského ghetta, aby pro pohřbení obětí německého vraždění vykopali jámu 9 x 12 metrů, o hloubce 4 metry. Pak museli všechny oběti vyzout z bot, z kapes jim vyndat peníze, doklady, cennosti, dokonce i cigarety a teprve pak je směli odnést k poslednímu spočinutí. Po 36 hodinách práce bez jídla, pití a odpočinku byli odvezeni zpět do Terezína. Hromadný hrob lidických mužů byl po válce pečlivě vyznačen a na přání lidických žen nebyl nikdy odkryt. Až do 1. července se Lidicemi i dalekým okolím tehdy ozývaly ohlušující detonace, které postupně měnily celou obec v hromady sutin.

Za sebe dodávám, že na mě z Wiesmannova poválečného prohlášení šla vždycky čirá hrůza: „Lidičtí muži šli volně, zpříma a statečně. Nedošlo k žádným slabošským scénám.“ Wismann ale neřekl pravdu. Před šesti lety jsem si přečetla rozhovor s přeživší lidickou ženou paní Skleničkovou, ve kterém říká, že se podle dochovaných svědectví mnozí muži aktivně bránili. Muže totiž nenahnali jen do Horákovic sklepa, tam by se jich tolik nevešlo, ale umístili je i v dalších budovách a ve stodole. A tam právě, když slyšeli salvy z poprav, tak popadli, co bylo po ruce, tyče, sekyru, hrábě a vyrazili vrata. Snažili se utéct a některé z Němců, kteří po nich stříleli, zranili.

Věřím, že moje zoufalé pocity sdílí každý, kdo má kousek srdce a cti v těle. A těm, kdo dnes mají chuť převracet historii a vysvětlovat ji současníkům po svém, doporučuji jediné, jděte se projít po nových Lidicích, zavítejte do zdejšího památníku, pokloňte se památce zavražděných a umučených, možná tam stejně jako já začnete vnímat genius loci, protože ta tragédie tam stále je, ta nikam neodešla, takovou hrůzu totiž nikdy zem nepohřbí a nebe nepohltí.

https://www.idnes.cz/praha/zpravy/lidice-jaroslava-sklenickova-rozhovor-prezivsi.A170611_171920_praha-zpravy_pas