Privatizace národního majetku a prorůstání organizovaného zločinu do politiky

To nejzajímavější, co se po pádu komunismu dělo. Volné historické pojednání očima prostého venkovana.

Po roce 1989 započala transformace československé respektive české ekonomiky, jejíž cílem bylo přetvořit centrálně řízený systém státního vlastnictví ve fungující tržní hospodářství. Tento proces pokrýval politickou i ekonomickou rovinu, bylo nutné změnit institucionální nastavení ekonomiky včetně právního systému, ale i jednotlivé charakteristiky jako například liberalizovat ceny. V roce 1990 byl uvolněn prostor pro podnikání, odstraněny některé dotace a proběhlo několik devalvací české měny. V roce 1991 byly liberalizovány ceny, zahraniční obchod a zavedena směnitelnost koruny. V následujících letech proběhly restituce, byla přijata daňová reforma a proběhla masová privatizace státního majetku v celkové výši 1200 miliard Kč. 342 miliard Kč reprezentovaných 2031 podniky bylo privatizováno formou kuponové privatizace, jež měla majetek rozdělit mezi občany Československa, aby všechen nepřešel do rukou zahraničních investorů. Kuponová privatizace do té doby v tomto měřítku neproběhla nikde na světě. Čeští občané republiky se stali majiteli investičních kupónů, které dle svých preferencí rozdělovali na privatizované podniky. Kupóny byly následně měněny na akcie, jejichž cena byla tvořena tržním principem v závislosti na vzniklém zájmu. Většina majitelů kuponových knížek se ovšem rozhodla neprovádět operace samostatně a vložila je do velkého množství nově vzniklých investičních fondů s nadějí, že budou jejich kupony investovány tak, aby jim přinesly co největší zhodnocení.

Kuponová privatizace je ovšem spojována také s majetkovými defraudacemi, zejména ve fázi, kdy byly již kupony přeměněny na akcie. Tento fakt je připisován skutečnosti, že právní prostředí v té době nedisponovalo mechanismy, které by byly schopny nejrůznějším defraudačním postupům účinně čelit. Nebyl k dispozici kvalitní zákon o komisi pro cenné papíry, či zákon o investičních společnostech a fondech. Také policie nebyla na zločiny bílých límečků v první polovině 90 let dostatečně připravena. Dalším průvodním jevem privatizace bylo vydávání vysokých podnikatelských úvěrů, aniž by bylo vyžadováno jejich zajištění standardním způsobem známým ze světa. Nikdy nesplacené úvěry z privatizačního období dosáhly u Komerční banky 80 miliard Kč, České spořitelny 65 miliard, IPB 100 miliard Kč. Pro řešení krizových finančních situací podniků, bank, pojišťoven a dalších institucí v procesu ekonomické transformace byla zřízena Česká konsolidační agentura, která do své správy převzala od postižených podniků nedobytné pohledávky ve výši kolem 400 miliard Kč (přesná částka byla tajena, v době po zániku této instituce zůstal účet ve výši 235 miliard Kč, který byl převeden na Ministerstvo financí, v té době byla už určitá část špatných úvěrů sanována ze strany státu). Situace začala být politicky neúnosnou, nová vláda vzniklá v roce 1998 pod vedením ČSSD zahájila protikorupční akci "čisté ruce", jejíž cílem bylo vyšetření maximálního možného množství privatizačních kauz, výsledky akce jsou ovšem sporné. Problém akce spočíval také v tom, že byla vyhlášena s velkým zpožděním, od mnoha podvodů uběhlo v roce 1999 již více, než pět let, čímž se staly dle českého práva promlčené (je třeba doplnit, že mnoho osob, kterým se nakonec podařilo prokázat vinu a odsoudit je, bylo osvobozeno amnestií prezidenta Václava Klause vyhlášené v roce 2013). Vláda ČSSD z roku 1998 byla kvůli patovému vyústění předcházejících voleb umožněna na základě tzv. opoziční smlouvy s druhou největší politickou stranou ODS, jež se zavázala k tomu, že dokud smlouvat trvá, nebude iniciovat, ani nepodpoří, hlasování o důvěře ve vládu. Kritici argumentují, že vystavila výměnou za podíl na moci vládě bianco šek a ochromila opozici.

Následující roky byly v české politice ve znamení politické stability ovšem také vzestupu šedých eminencí („kmotrů“), osob ovládajících politické procesy ve svůj soukromý prospěch, k čemuž se váží sporné kauzy jako dostavba dálnice D47 bez výběrového řízení nebo nákup letounů JAS-39 Gripen. Vlivem spojování s lobbisty a korupčníky nakonec ODS ztratila na politické scéně své silné postavení. Dominovat začalo hnutí ANO, které budovalo svoji popularitu na rétorice proti korupci. Leader hnutí ANO, a toho času premiér České republiky Andrej Babiš, je ovšem sám trestně stíhán za dotační podvody, podezření vzbuzuje ovšem i způsob, kterým jeho firma Agrofert zakoupila podnik Profost, či ovládnutí samotného Agrofertu.

Největší privatizační kauzy, na konci kterých zůstaly zkrachovalé respektive částečně nebo úplně defraudované podniky, jsou spojené s privatizací podniků SPT Telecom, Becherovka, Lehké stavební hmoty Brno,  Poldi Kladno, První novinová služba, Crystalex, Setuza, OKD, Trend – všeobecný investiční fond, Unipetrol, Knižní velkoobchod, C.S. Fondy a mnoho dalších. Ani s delším časovým odstupem finanční kauzy z české scény nemizí, z posledních let známe ponziho schémata a podvody spojené s firmami WSM Investments, Key Investments, Double Investments nebo Edukační Business Systém (EDBUSY). Tři vybrané finanční kauzy z 90. let popisuji níže.

Viktor Kožený a Harvardské fondy. Viktor Kožený se v roce 1991 vrátil ze zahraničí do České republiky a stal se vlivnou osobností probíhající kupónové privatizace. Za pomoci masivní reklamní kampaně slibující desetinásobné zhodnocení investované hodnoty, získal pro své Harvarské fondy x od více než milionu českých občanů jejich kuponové knížky, které reprezentovaly jejich podíl na právě privatizované národní ekonomice (Viktor Kožený studoval na Harvardské universitě, jeho fondy s ní ale neměly nic společného). Nedostatečně robustní legislativa v podobě zákona o investičních společnostech a fondech z roku 1992 umožňovala správcům fondů operovat se svěřeným majetkem jako se svým vlastním. V té době byl majetek Harvardských fondů odhadovaný na 40 miliard Kč. Uskutečněné transakce Harvardských fondů mnohdy nebyly zabezpečeny standardními nástroji, jakými jsou platební garance či dokonce obchodní smlouvy. Za prodej akcií podniku Spolana z portfolia fondů zaplatil kupec nezajištěnými směnkami, jež nebyly nikdy uhrazeny, a podobně proběhl i prodej akcií České námořní plavby. Nikdy neuhrazených prodejů, které proběhly zejména mezi lety 1995 – 1996, nakonec napočítal Vrchní soud v Praze celkem 98. Zákon o investičních společnostech a fondech byl v roce 1996 novelizován a omezil možnosti správců fondu nakládat se svěřeným majetkem, v důsledku čehož byly Harvardské fondy transformovány na Harvardský průmyslový holding (HPH), což umožnilo Koženému pokračovat ve svém obchodování mimo dohledu státu. Za nově vzniklou akciovou společnost zaplatil Viktor Kožený dvěma směnkami v hodnotě před 10 miliard Kč se splatností na konci roku 1999, které ovšem nebyly nikdy uhrazeny. Kožený se tímto ze správce fondů stal majitelem investiční společnosti, která fondy vlastnila. Z Harvardských fondů a následně HPH byla nakonec prostřednictvím struktury mnoha firem vyvedena většina majetku, hodnota HPH akcií padala a Kožený vyhlásil v roce 1997 jeho likvidaci, která probíhá až doposud. Viktor Kožený se mezi tím v roce 1994 přestěhoval na Bahamy a stal se občanem Irska. České úřady vydaly na Koženého a jeho nejbližšího spolupracovníka Borise Vostrého, který je občanem Belize, v roce 2003 mezinárodní zatykač, žádosti o vydání ovšem jsou ovšem doposud bezvýsledné. Viktor Kožený se na konci 90. let pokoušel zapojit společně se skupinou amerických podnikatelů také do privatizace v Ázerbájdžánu, byl ovšem podveden a přišel o většinu jmění, které nabyl při privatizaci české.      

IPB a Kajmanské fondy. Pádu IPB, představující jeden z největších českých finančních skandálů, předcházely ztráty, které se prohlubovaly i díky toxickým úvěrům poskytovaným lidem blízkým managementu. Aby se management vyhnul nutnosti vytvářet opravné položky, odprodávala banka své nedobytné úvěrové pohledávky firmě NIPB, která byla ovšem plně vlastněna IPB samotnou. Banku měl v roce 1998 zachránit strategický partner, japonská banka Nomura, jež se po odkupu 36,29% akcií za 3 miliardy Kč stala s výsledným podílem 46% akcií dominantním akcionářem (Česká republika si stále uchovávala majoritní podíl). Nomura ovšem situaci banky nestabilizovala, v rámci jejího angažmá pouze od IBP téměř zadarmo převzala pivovary Plzeňský Prazdroj a Radegast. V roce 1999, kdy již muselo být managementu jasné, že se banka nachází ve fatálních finančních problémech, došlo prostřednictvím komplikovaných transakcí k vyvedení podstatné části majetku do fondů Tritton Development a Accord Development na Kajmanských ostrovech. V roce 2000 vtrhlo do centrály IPB v České republice policejní komando, většinu managementu banky pozatýkalo a na banku byla uvalena nucená správa. Celkové ztráty banky byly oceněny americkou investiční bankou JP Morgan na 67,8 miliard Kč. Krach IPB vyvolal pokles českého HDP o více než 5% (Wagner, Iakova, 2001).               

Mostecká uhelná (MUS). V roce 1999 koupil několik manažerů od vlády České republiky její menšinový podíl v MUS, čímž dosáhli nadpoloviční kontroly firmy. Dle dokumentů české policie bylo ovšem kontrolního podílu dosaženo již v roce 1998, jelikož manažeři se zabývali tajným skupováním akcií za pomoci kompliců již v předchozích letech. Jmění, které pro ovládnutí MUS její manažeři použili, pocházelo ze samotné MUS, jejíž likviditu manažeři odčerpávali na konta svých vlastních firem, jejichž mateřským podnikem byla firma Monument Resources a jí podřízená struktura vlastněná firmou Camra Consultants řízená právní kanceláří Charterhouse na ostrově Man. Nezákonné vyvádění peněžních prostředků z MUS na svá vlastní konta bylo předmětem ztv. „švýcarské žaloby“, ve které Švýcarský odvolací soud rozhodl, že manažeři MUS byli skutečně vinni. Případ MUS má ještě jeden podvodný aspekt. Při dosažení kontrolního podílu mají majoritní akcionáři povinnost nabídnout akcionářům minoritním odkup jejich akcií, manažeři MUS tak tedy měli učinit již v roce 1998, státní menšinový podíl byl dle současného posudku Ministerstva financí oceněn v té době na 3,9 miliardy Kč. V roce 1999 ovšem nastal propad ceny akcií MUS a stát svůj podíl prodal za pouhých 650 miliónů Kč, čímž vznikla České republice škoda přes 3 miliardy Kč. Je nutné doplnit, že kauza nesprávného ocenění minoritního podílu ještě není zcela uzavřena a je proto možné, že její vyústění nebude odpovídat zde naznačené situaci.