Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Julius Evola: regrese kast

Jak se tisíciletá degenerace úplně všeho odráží v proměnách lidských hierarchií, jež určují charakter doby a veškeré její hodnoty? Odpovídá zakladatel magického idealismu a aristokratického radikalismu, baron Julius Evola.   

Baron Giullo Cesare Andrea Evola  bývá někdy označován jako ten naprosto nejpravicovější myslitel, který v rámci existence druhu homo sapiens vůbec kdy publikoval. Na stránkách tohoto blogu byl již představen v článku apoliteia z hlediska aristokratického radikalismu. Níže je uvedena kapitola z jeho knihy Vzpoura proti modernímu světu, která se věnuje regresi kast. 

Evola se ve svém díle zabývá mnoha otázkami, nejvíce rozruchu však zřejmě budí jeho úvahy politicko filozofické. Evolova politická filosofie je pochopitelná pouze skrze jeho premisu primátu transcendentna. Opírá se o hierarchické myšlení a nachází svůj výraz v "organickém státě". Jejím předpokladem je centrum spočívající na transcendentních principech, které - na rozdíl od totalitarismu - prostupuje všechny prvky státu shora dolů jen díky své vyšší duchovní síle. Evolu můžeme také chápat jako fundamentálního konzervativce či tradicionalistu. Takovýto konzervatismus je substantivnější, filosofičtější, ontologičtější a koncepčnější – není ten, který kritizuje různé aspekty moderny a postmoderny, nýbrž ten, jenž odmítá fundamentální vektor dějinného vývoje – tj. ten, jenž se esenciálně staví proti času. Tradicionalismus je formou konzervatismu, jež míní následující: „To, co je špatné, nejsou jen na sobě nezávislé fragmenty roztroušené tu a tam, které v rámci širšího systému volají po svém vlastním zapuzení. V současném světě je špatné všechno. Idea pokroku je špatná, idea technologického vývoje je špatná, současná věda je špatná a vzdělávání a pedagogika na něm stojící jsou rovněž špatné. Hodnotné je pouze to, co existovalo před modernou.“ Tím to ovšem nekončí. Tradicionalista by rád zašel ještě dál a podrobil kritice ty tendence, které v rámci tradiční společnosti vedly ke vzniku moderny, až nakonec bude kritizovat samotnou ideu lineárního času. Bezpočet politologů se ve 20. století pokusil ztotožnit fundamentální konzervatismus s fašismem, nebo alespoň poukázat na jejich spřízněnost. Taková tvrzení však samozřejmě nejsou pravdivá, jelikož fašismus je spíš filozofií moderny. Evola ve svých knihách vyčerpávajícím způsobem popisuje tu nejfundamentálnější konzervativní pozici. Popisuje tradiční společnost jako nadčasový ideál, zatímco současný moderní svět a jeho principy jsou výsledkem metafyzického pádu, degenerace, degradace a míchání kast, rozkladu hierarchie a přesunu pozornosti směrem od duchovního k hmotnému, z nebes na zemi, od věčného k pomíjivému atd. 

Jak se vůbec postavit k takto dnes zcela ojedinělé prezentaci světa a co si z ní lze vzít? Za sebe mohu říct, že mnohé jeho předpoklady i závěry jsou pro mě neschůdné, ovšem jiné jsou až překvapivě svěží a inspirativní. Je nám tu předložen asi nejvíce extravagantní, a přitom nekonspirační myšlenkový systém jaký vůbec existuje, což jednoduše stojí za pozornost. I tak by se dal shrnou magický idealismus a aristokratický radikalismus, jehož je Julius Evola zakladatelem. A nyní již slíbená kapitola knihy, kterou překládám do češtiny z anglického překladu.     

***

Regrese kast

Protože mým záměrem bylo nabídnout pohled na dějiny z ptačí perspektivy, uvedl jsem na předchozích stránkách všechny prvky nezbytné k formulaci objektivního zákona působícího v různých fázích procesu dekadence, tj. zákona regrese kast. Od pravěku docházelo k postupnému přesunu moci a typu civilizace od jedné kasty ke druhé (od posvátných vůdců k válečnické aristokracii, ke kupcům a nakonec k nevolníkům); tyto kasty v tradičních civilizacích odpovídaly kvalitativní diferenciaci hlavních lidských možností. Tváří v tvář tomuto obecnému pohybu hraje cokoli, co se týká různých konfliktů mezi národy, života národů nebo jiných historických náhod, pouze druhotnou a podmíněnou roli.

O úsvitu věku první kasty jsem již hovořil. Na Západě patří představitelé božské královské moci a vůdci, kteří ztělesňují obě moci (duchovní a světskou), v tom, co jsem nazval "duchovní mužností" a "olympskou svrchovaností", do velmi vzdálené a téměř mýtické minulosti. Viděli jsme, jak se postupným úpadkem Světla severu rozvíjel proces dekadence; v ghibellinském ideálu Svaté říše římské jsem identifikoval poslední ozvěnu nejvyšší tradice.

Jakmile vrchol zmizel, autorita sestoupila na úroveň nižší, to znamená, že do kasty bojovníků. Na scéně se pak objevili panovníci, kteří byli pouhými vojevůdci, pány světské spravedlnosti a v novější době politicky absolutními panovníky. Jinými slovy, regalita krve nahradila regalitu ducha. V několika málo případech je ještě možné nalézt myšlenku "božského práva", ale pouze jako formuli postrádající skutečný obsah. Takové panovníky nacházíme ve starověku za institucemi, které si zachovávaly rysy starověkého posvátného režimu pouze formálně. Každopádně na Západě se s rozpadem středověké ekumeny stal přechod do druhé fáze všeobjímající a definitivní. V této fázi již fides stmelující stát neměla náboženský, ale pouze válečnický charakter; znamenala věrnost, oddanost, čest. To byla v podstatě doba a cyklus velkých evropských monarchií.

Poté došlo k druhému kolapsu, když se aristokracie začaly rozpadat a monarchie otřásat v základech; prostřednictvím revolucí a konstitucí se z nich staly zbytečné instituce podléhající "vůli národa" a někdy byly dokonce svrženy různými režimy. Princip charakterizující tento stav byl následující: "Spolu s parlamentními republikami se při vzniku kapitalistických oligarchií projevil přesun moci z druhé kasty (válečníků) do moderní obdoby třetí kasty (obchodní třídy). Králové uhelného, ropného a železářského průmyslu nahrazují předchozí krále krve a ducha. Také antika tento jev někdy v ojedinělých podobách znala; v Římě a v Řecku si "aristokracie bohatství" opakovaně vynucovala hierarchické umístění tím, že usilovala o šlechtické pozice, podkopávala posvátné zákony a tradiční instituce a pronikala do domobrany, kněžstva nebo konzulátu. V pozdějších dobách došlo ke vzpouře komun a vzniku různých středověkých formací kupecké moci. Slavnostní vyhlášení "práv třetího stavu" ve Francii představovalo rozhodující etapu, po níž následovaly odrůdy "buržoazní revoluce" třetí kasty, která využívala liberální a demokratické ideologie pro své vlastní cíle. Odpovídajícím způsobem se tato éra vyznačovala teorií společenské smlouvy. Společenský rybník v této době již nebyl fides válečnického typu založený na vztazích věrnosti a cti. Místo toho nabyla utilitárního a ekonomického charakteru; spočívala v dohodě založené na osobním pohodlí a na hmotném zájmu, který si mohl představit pouze obchodník. Zlato se stalo prostředkem a mocným nástrojem; ti, kdo věděli, jak je získat a rozmnožit (kapitalismus, vysoké finance, průmyslové trusty), za zdánlivou demokracií prakticky ovládali politickou moc a nástroje používané v umění tvorby veřejného mínění. Aristokracie ustoupila plutokracii, válečník bankéři a průmyslníkovi. Ekonomika triumfovala na všech frontách. Obchodování s penězi a účtování úroků, činnosti dříve omezené na ghetta, pronikly do nové civilizace. Podle vyjádření W. Sombarta v zaslíbené zemi protestantského puritanismu koexistují amerikanismus, kapitalismus a "odlidštěný židovský duch". Je přirozené, že vzhledem k těmto kongeniálním předpokladům se před moderními představiteli sekularizovaného židovstva otevřely cesty k dosažení světovlády. Karel Marx v této souvislosti napsal:

Jaké jsou světské zásady judaismu? Praktická nutnost a snaha o vlastní prospěch. Jaký je jeho pozemský bůh? Peníze. Žid se typicky židovsky emancipoval nejen tím, že ovládl moc peněz, ale také tím, že se jeho prostřednictvím peníze staly světovou mocí a praktický židovský duch se stal duchem křesťanského lidu. Židé se emancipovali do té míry, do jaké se křesťané stali Židy. Bůh Židů se sekularizoval a stal se bohem země. Výměna je pravým bohem Židů.

Ve skutečnosti lze říci, že kodifikace obchodu se zlatem jako půjčky s úrokem, kterému se Židé dříve věnovali, protože neměli jiné prostředky, jimiž by se mohli utvrdit, je základem pro přijetí abnormálního vývoje všeho, co je bankovnictví, vysoké finance a čistá ekonomika, které se v moderním světě šíří jako rakovina. Toto je zásadní pohyb ve "věku obchodníků".

Konečně krize buržoazní společnosti, třídní boj, proletářská vzpoura proti kapitalismu, manifest vyhlášený na "Třetí internacionále" (neboli Kominterně) v roce 1919 a s tím související organizace skupin a mas v kádry vlastní "socialistické civilizaci práce" - to vše svědčí o třetím propadu, kdy moc má tendenci přejít do rukou nejnižší z tradičních kast, kasty hovězího dobytka a standardizovaných jedinců. Výsledkem tohoto přesunu moci byla redukce horizontu a hodnoty na rovinu hmoty, stroje a vlády kvantity. Předehrou k tomu byla ruská revoluce. Novým ideálem se tak stal "proletářský" ideál univerzální a komunistické civilizace.

Výše zmíněný jev probuzení a vytrysknutí elementárních podlidských sil ve strukturách moderního světa můžeme přirovnat k člověku, který již nevydrží napětí ducha (první kasta) a nakonec ani napětí vůle jako svobodné síly, která oživuje tělo (kasta bojovníka), a proto se poddá podosobním silám organického systému a náhle reaguje téměř magneticky pod impulsem jakéhosi jiného života, který nahradí jeho život vlastní. Ideje a vášně demosu se brzy vymykají lidské kontrole a začínají jednat, jako by získaly autonomní a strašlivý vlastní pohyb. Tyto vášně staví národy a kolektivy proti sobě a vedou k nebývalým konfliktům a krizím. Na konci procesu, jakmile dojde k úplnému zhroucení, vstoupí svět do nového systému pod brutálními symboly srpu a kladiva.

Takové jsou obzory současného světa. Stejně jako se člověk může stát skutečně svobodným a realizovat své vlastní já jen tehdy, když se upne ke svobodné činnosti, stejně tak se zaměřením na praktické a utilitární cíle, ekonomické úspěchy a vše, co bylo kdysi výhradní doménou nižších kast, člověk vzdává, rozpadá se, ztrácí svůj střed a otevírá se pekelným silám, jejichž nechtěným a nevědomým nástrojem se má stát. Současná společnost navíc vypadá jako organismus, který se posunul od lidského k podlidskému typu, v němž je každá činnost a reakce určována potřebami a diktátem čistě fyzického života. Dominantními principy člověka jsou ty, které jsou typické pro materiální část tradičních hierarchií: zlato a práce. Tak se věci mají i dnes; tyto dva prvky téměř bez výjimky ovlivňují všechny možnosti existence a dávají podobu ideologiím a mýtům, které jasně svědčí o závažnosti módní perverze všech hodnot.

Čtyřstranná regrese má nejen sociopolitický dosah, ale zasahuje do všech oblastí civilizace. V architektuře je regrese symbolizována posunem od chrámu (první kasta) jako dominantní stavby k pevnosti a hradu (kasta válečníků), k městskému státu obklopenému ochrannými hradbami (věk obchodníků), k továrně a nakonec k racionálním a nudným budovám, které jsou úly masového člověka. Rodina, která měla v počátcích posvátný základ, přešla k autoritativnímu modelu (patria potestas v pouhém právním smyslu), pak k buržoaznímu a konvenčnímu, až nakonec zanikne, až ji ve významu a důstojnosti nahradí strana, lid a společnost. Analogickými fázemi prošel i pojem války: Od učení o "posvátné válce" a mors triumphalis došlo k posunu k válce vedené ve jménu práva a cti svého pána (kasty válečníků); ve třetí fázi jsou konflikty vyvolány národními ambicemi, které jsou podmíněny plány a zájmy nadřazené ekonomiky a průmyslu (kasta obchodníků); nakonec vznikla komunistická teorie, podle níž je válka mezi národy jen buržoazním pozůstatkem, neboť jedinou spravedlivou válkou je světová revoluce proletářské třídy vedená proti kapitalistickému a tzv. imperialistickému světu (kasta nevolníků). V estetické dimenzi došlo k posunu od symbolického, sakrálního umění úzce spojeného s možnostmi předpovídání budoucích událostí a magie (první kasta) k převaze epického umění a básní (kasta bojovníků); následoval posun k romantickému, konvenčnímu, sentimentalistickému, erotickému a psychologickému umění, které je vytvářeno pro spotřebu měšťanské třídy, až se nakonec začaly objevovat nové "sociální" nebo "společensky angažované" názory na umění, které obhajují umění pro užití a spotřebu mas. Tradiční svět znal nadindividuální jednotu charakterizující řády: na Západě se nejprve objevily asketické, mnišské řády; po nich následovaly rytířské řády (kasta válečníků), po nich zase jednota přísahající v zednářských lóžích, které usilovně připravovaly revoluci třetího stavu a nástup demokracie. Nakonec přišla na řadu síť revolučních a aktivistických kádrů Komunistické internacionály (poslední kasta), usilující o zničení dosavadního společensko-politického řádu.

Právě v rovině etiky je proces degradace obzvláště patrný. Zatímco první věk se vyznačoval ideálem "duchovní mužnosti", zasvěcení a etikou zaměřenou na překonání všech lidských pout; a zatímco (věk) válečníků se vyznačoval ideálem hrdinství, vítězství a panovačnosti, stejně jako aristokratickou etikou cti, věrnosti a rytířství, ve věku kupců převládly ideály čisté ekonomiky, zisku, prosperity a vědy jako nástroje technického a průmyslového pokroku, který pohání výrobu a nové zisky v "konzumní společnosti". A konečně nástup nevolníků odpovídá povýšení principu nevolnictví - práce - na onen status náboženství. Je to nenávist, kterou v sobě otrok chová a která sadisticky hlásá: "Kdo nechce pracovat, ať nejí". Otrokova sebechvalná hloupost vytváří posvátné kadidlo s výdechy lidského potu, odtud výrazy jako "Práce zušlechťuje člověka"; "Náboženství práce"; "Práce jako společenská a etická povinnost". Již dříve jsme se dozvěděli, že antický svět opovrhoval prací jen proto, že znal činnost; základem tohoto opovržení byl protiklad činnosti a práce jako protiklad mezi duchovním, čistým a svobodným pólem a hmotným, nečistým pólem, který je prosycen pouze lidskými možnostmi. Ztráta smyslu pro tento protiklad a živočišné podřízení prvního druhému charakterizuje poslední věky. A tam, kde se v dávných dobách každé dílo díky své vnitřní transfiguraci díky své čistotě a svému významu "oběti" orientované vzhůru mohlo vykoupit, až se stalo symbolem činnosti, tam nyní, po převratu v opačném směru (který lze pozorovat v době nevolnictví), každý zbytek činnosti směřuje k degradaci na formu práce. Degenerace starověké aristokratické a posvátné etiky v moderní plebejskou a materialistickou morálku je expresivně charakterizována takovýmto posunem z roviny jednání do roviny práce. Nadřazení lidé, kteří žili v nepříliš vzdálené minulosti, buď jednali, nebo řídili činy. Moderní člověk pracuje. Jediný skutečný rozdíl, který dnes existuje, je rozdíl mezi různými druhy práce; existují "intelektuální" pracovníci a ti, kteří používají své končetiny a stroje. V každém případě pojem "akce" v moderním světě odumírá spolu s pojmem "absolutní osobnost". Navíc ze všech objednaných umění považovala antika za nejhanebnější ta, která se věnovala honbě za rozkoší (minimaeque artes eas probandae, quae ministrae sunt voluptatum), to je koneckonců právě ten druh práce, který je v dnešní době nejvíce respektován. Počínaje vědcem, technikem a politikem a racionalizovaným systémem organizace výroby vede "práce" údajně k uskutečnění ideálu vhodnějšího pro lidského živočicha: snadnějšího života, který je schopen většího potěšení a bezpečí s maximalizací vlastního blahobytu a fyzického pohodlí. Současné plemeno umělců a "tvůrčích mozků" buržoazie je ekvivalentem oné třídy "luxusního služebnictva", které obstarávalo požitky a rozptýlení římského patriciátu a později středověkých feudálů.

Ačkoli témata vlastní této degradaci nacházejí své nejcharakterističtější vyjádření v sociální rovině a v současném životě, neopomíjejí se objevit ani v rovině ideální a spekulativní. Právě ve věku humanismu se objevilo antitradiční a plebejské téma v názorech Giordana Bruna, který převrácením tradičních hodnot masochisticky a s autentickou hloupostí vyzdvihoval věk lidského úsilí a práce nad a proti zlatému věku (o němž nevěděl vůbec nic). Bruno nazýval "božským" brutální pud lidské potřeby, neboť takový pud je zodpovědný za vytváření "stále úžasnějších umění a vynálezů", za další vzdalování lidstva od onoho Zlatého věku, který považoval za animální a líný, a za přibližování člověka k Bohu. V tom všem nacházíme anticipaci těch ideologií, které díky tomu, že byly významně spjaty s věkem Francouzské revoluce, považovaly práci za hlavní prvek společenského mýtu a oživovaly mesiášské téma v termínech práce a strojů, a přitom pěly chválu na pokrok. Navíc moderní člověk, ať už vědomě, nebo nevědomě, začal aplikovat na vesmír a promítat do ideální roviny zkušenosti, které si vypěstoval v dílnách a továrnách a jejichž produktem se stala duše.

Bergson, který vyzdvihoval élan vital, je tím, kdo vytvořil analogii mezi technickou výrobní činností inspirovanou pouhým praktickým principem a formy inteligence jako takové, jak to dokázal jen moderní člověk. Poté, co zahrnul výsměchem antický "inertní" ideál poznání jako kontemplace,

Celé úsilí moderní epistemologie v jejích nejradikálnějších trajektoriích spočívá v asimilaci vědění s produktivní prací podle postulátů: "Vědět znamená dělat" a "Člověk může skutečně vědět jen to, co dělá. (A. Tilgher, Homo Farber)

Verum et factum convertuntur. A protože podle nerealismu typického pro tyto proudy (a) "být" znamená "vědět"; (b) duch je ztotožňován s ideou; a (c) produktivní a imanentní proces poznání je ztotožňován s procesem reality, odráží se cesta čtvrté kasty v nejvyšších oblastech a vydává se za jejich fundamentální "pravdu". Stejně tak na rovině filosofických teorií existuje aktivismus, který se zdá být v souladu se světem vytvořeným nástupem poslední kasty a její "civilizace práce".

Obecně se tento nástup odráží ve výše zmíněných moderních ideologiích "pokroku" a "evoluce", které s "vědeckou" nezodpovědností zkreslily jakoukoli nadřazenou vizi dějin, podpořily definitivní opuštění tradičních pravd a vytvořily nejpodezřelejší alibi pro ospravedlnění a oslavu moderního člověka. Mýtus evolucionismu není nic jiného než vyznání víry výrostků. Jestliže v poslední době Západ nevěří v transcendentní původ, ale spíše v původ "zdola"; a jestliže Západ už nevěří v ušlechtilost původu, nýbrž v představu, že civilizace vzniká z barbarství, náboženství z pověr, člověk ze zvířete (Darwin), myšlení z hmoty a každá duchovní forma ze "sublimace" či transpozice látky, která je původcem instinktu, libida, a komplexy "kolektivního nevědomí" (Freud, Jung), a tak dále - v tom všem můžeme spatřovat ani ne tak výsledek odchylného hledání, jako spíše a především alibi neboli něco, čemu civilizace vytvořená jak nižšími bytostmi, tak revolucí poddaných a vyvrhelů proti starobylé aristokratické společnosti nutně musela věřit a přát si, aby to byla pravda. Neexistuje dimenze, do níž by se evolučnímu mýtu v té či oné podobě nepodařilo proniknout s destruktivními důsledky; výsledkem je vyvrácení všech hodnot, potlačení smyslu pro pravdu, vytvoření a propojení (jako v nerozbitném magickém kruhu) světa obývaného dekonsekrovaným (znesvěceným pozn. překladatele) a oklamaným lidstvem. Ve shodě s historismem dospěl tzv. posthegelovský idealismus ke ztotožnění podstaty "Absolutního ducha" s jeho "stáváním se" a "sebeutvářením" - tento duch již nebyl pojímán jako jsoucno, které je, které ovládá a které má samo sebe; novým metafyzickým modelem se stal téměř „self made man“.

Není snadné oddělit proces regrese na cestě zlata (věk kupců) od regrese na cestě práce (věk poddaných), protože tyto cesty jsou vzájemně závislé. Pro všechny praktické účely platí, že stejně jako dnes již není práce jako všeobecná povinnost vnímána jako odpudivá, absurdní a nepřirozená hodnota, stejně tak se nezdá být odměňováno odpudivě, ale naopak velmi přirozeně. Peníze, které již "neotupí" ruce, jichž se dotknou, vytvořily neviditelné pouto otroctví, které je horší a zvrácenější než to, které dříve udržovala a ospravedlňovala vysoká duchovní "hodnost" pánů a dobyvatelů.

Stejně jako se jakákoli forma činnosti stává další formou práce, je vždy spojena s platbou. A zatímco na jedné straně je činnost redukovaná na práci v současných společnostech hodnocena podle své efektivity, stejně jako je člověk hodnocen podle svého praktického úspěchu a zisku; a zatímco, jak kdosi poznamenal, Kalvín působil jako pasák, když viděl, že zisk a bohatství jsou zahaleny mystikou božského vyvolení - na druhé straně strašidlo hladu a nezaměstnanosti číhá na tyto nové otroky jako hrozba děsivější než hrozba biče ve starověku.

V každém případě je možné rozlišit obecnou fázi, v níž je ústředním motivem touha po zisku projevovaná jednotlivci, kteří usilují o bohatství a moc (fáze odpovídající nástupu třetí kasty), od další fáze, která se teprve rozvíjí a pro niž je charakteristická suverénní ekonomika, která se stala téměř nezávislou nebo kolektivizovanou (nástup poslední kasty).

V této souvislosti je zajímavé, že regrese principu "činnosti" do podoby vlastní nižším kastám (práce, výroba) je často doprovázena analogickou regresí, pokud jde o princip "askeze". Vzniká téměř nová askeze zlata a práce, protože jak ukazují reprezentativní postavy této fáze, pracovat a hromadit majetek se stávají věcmi, po nichž se touží a které se milují pro ně samotné, jako by byly posláním. Proto často vidíme, zejména v Americe, mocné kapitalisty, kteří si svého bohatství užívají méně než poslední ze svých zaměstnanců; místo aby vlastnili bohatství a byli od něj svobodní, a tak je využívali k financování forem nádhery, kvality a citlivosti pro různé vzácné a privilegované podívané (jako tomu bylo ve starověkých aristokraciích), jeví se tito lidé jako pouhý správce svého jmění. Ačkoli jsou bohatí, vykonávají stále více činností; jako by byli neosobními a asketickými nástroji, jejichž činnost je věnována shromažďování, vícenásobnému rozdělování a vrhání do stále širších sítí (které někdy ovlivňují životy milionů lidí a osudy celých národů) bezejmenných sil peněz a výroby. Fiat productio, pereat homo, správně poznamenal Sombart, když si všiml, že duchovní zkáza a prázdnota, kterou kolem sebe člověk vytvořil poté, co se stal "homo economicus" a velkým kapitalistickým podnikatelem, ho nutí, aby ze své činnosti (zisku, podnikání, prosperity) udělal cíl sám o sobě, aby ji miloval a chtěl pro ni samotnou, aby se nestal obětí závrati z propasti a hrůzy ze života, který je zcela nesmyslný.

I vztah moderní ekonomiky ke strojům je významný, pokud jde o vyvolání sil, které překonávají plány těch, kdo je původně vyvolali, a nesou vše s sebou. Jakmile se veškerý zájem o cokoli nadřazeného a transcendentního ztratil nebo byl pošpiněn, jediným referenčním bodem zůstala potřeba člověka, a to v čistě materiálním a živočišném smyslu. Tradiční princip omezení vlastní potřeby v rámci normálního hospodářství (vyrovnaná ekonomika založená na spotřebě) byl navíc nahrazen principem přijetí a zmnožení potřeby, což se dělo souběžně s tzv. průmyslovou revolucí a nástupem věku strojů. Technologické inovace automaticky vedly lidstvo od výroby k nadvýrobě. Poté, co se probudilo "aktivistické" šílenství a rozběhl se zběsilý oběh kapitálu - který se rozmnožuje prostřednictvím výroby, aby se opět dostal do oběhu prostřednictvím dalších produktivních investic -, dospělo lidstvo konečně k bodu, kdy se vztah mezi potřebou a strojem (nebo prací) zcela obrátil; už to není potřeba, která vyžaduje mechanickou práci, ale mechanická práce (nebo výroba), která vytváří nové potřeby. V režimu superprodukce je k tomu, aby se všechny výrobky prodaly, nutné, aby se potřeby jednotlivých jedinců zdaleka nesnižovaly, ale aby se dokonce násobily, aby spotřeba rostla a mechanismus byl udržován v chodu, aby se zabránilo fatálnímu přetížení, které by přineslo jeden ze dvou následujících důsledků: buď válka, chápaná jako prostředek násilného potvrzení větší ekonomické a výrobní moci, která tvrdí, že nemá "dost místa", nebo nezaměstnanost (zastavení výroby jako reakce na krizi na trhu práce a ve spotřebě) s následnými krizemi a sociálním napětím, které urychlí povstání čtvrtého stavu.

Tak jako oheň vyvolává další požár, až se celá oblast ocitne v plamenech, tak ekonomika ovlivnila vnitřní podstatu moderního člověka prostřednictvím světa, který sám vytvořil. Tato současná "civilizace?" počínaje západními ohnisky rozšířila nákazu do všech dosud zdravých krajin a přinesla všem vrstvám společnosti a všem rasám tyto "dary": neklid, nespokojenost, odpor, potřebu jít dál a rychleji a neschopnost vlastnit svůj život v jednoduchosti, nezávislosti a rovnováze. Moderní civilizace tlačí člověka kupředu, vyvolává v něm potřebu stále většího množství věcí, činí ho stále více soběstačným a bezmocným. Každý nový vynález a technologický objev tak spíše, než vítězství ve skutečnosti představuje porážku a nový bič ve stále rychlejším závodě, který se slepě odehrává v systému podmíněností, jež jsou stále závažnější a nezvratnější, a které většinou zůstávají bez povšimnutí. Takto se sbíhají různé cesty: technologická civilizace, dominantní role ekonomiky a civilizace výroby a spotřeby doplňují vyzdvihování stávání se a pokroku, jinými slovy přispívají k projevům "démonického" prvku v moderním světě.

Pokud jde o degenerované formy askeze, chtěl bych poukázat na ducha jevu, který je spíše spojen s rovinou "práce" (tj. čtvrté kasty). Moderní svět zná sublimovanou verzi práce, v níž se tato práce stává "nezištnou", odtrženou od ekonomického faktoru a od představy praktického či produktivního cíle a nabývá téměř asketické podoby; mluvím o sportu. Sport je způsob práce, v němž již nezáleží na produktivním cíli; sport je tedy chtěný pro sebe jako pouhá aktivita. Kdosi správně podotkl, že sport je náboženstvím modrých límečků („blue collars“). Sport je typickým padělkem činnosti v tradičním slova smyslu. Je to nesmyslná činnost, nicméně se vyznačuje stále stejnou trivialitou práce a patří do stejné skupiny fyzických činností, které se provozují na různých křižovatkách, na nichž dochází k plebejské kontaminaci. Ačkoli je prostřednictvím sportování možné dosáhnout dočasné evokace hlubokých sil, rovná se to pouze požitku z pocitů a závrati a nanejvýš vzrušení plynoucí z usměrnění energie a vítězství v soutěži - aniž by byl přítomen jakýkoli vyšší a proměňující odkaz, jakýkoli smysl "oběti". Fyzická individualita je pěstována a posilována sportem; čímž se potvrzuje řetězec a dusí se každý zbytek jemnější citlivosti. Lidská bytost, místo aby rostla v organickou bytost, má tendenci se redukovat na svazek reflexů a téměř na mechanismus. Je také velmi příznačné, že právě nižší vrstvy společnosti projevují větší nadšení pro sport a své nadšení projevují ve velkých kolektivních formách. Sport lze označit za jedno z varovných znamení onoho typu společnosti, který v Dostojevského Posedlých představuje Čigalev; poté, co uplyne potřebná doba pro metodickou a rozumovou výchovu zaměřenou na vymýcení zla představovaného písmenem "I" a svobodnou vůlí a všichni Čigalevové si již nebudou uvědomovat, že jsou otroky, vrátí se, aby zažili nevinnost a štěstí nového ráje. Tento "Eden" se od biblického liší pouze tím, že dominantním univerzálním zákonem bude práce. Práce jako sport a sport jako práce ve světě, který ztratil smysl pro historické cykly i smysl pro skutečnou osobnost, by byly pravděpodobně nejlepším způsobem, jak takový mesiášský ideál uskutečnit. Není tedy náhodou, že v několika společnostech, ať už spontánně, nebo díky státu, vznikly velké sportovní organizace jako přívěsky různých tříd pracujících a naopak.

Autor: Libor Závodný | čtvrtek 21.12.2023 10:28 | karma článku: 9,05 | přečteno: 193x
  • Další články autora

Libor Závodný

Alain de Benoist: liberalismus

Pojednání o filozofických základech liberalismu, jak je vnímá Alain de Benoist, francouzský filozof a spisovatel.

15.5.2024 v 21:46 | Karma: 5,20 | Přečteno: 119x | Diskuse| Společnost

Libor Závodný

Rozhovor (část 2). Architektura nového režimu

Druhá část rozhovoru na stěžejní politické téma současnosti. Od popisu situace se zde dostáváme k hrubým návrhům řešení.

18.4.2024 v 8:50 | Karma: 0 | Přečteno: 42x | Diskuse| Politika

Libor Závodný

Rozhovor (část 1). Skutečná povaha současného režimu

První část rozhovoru na stěžejní politické téma současnosti. Po úpravě vyjde v zatím nejmenovaném médiu. Čtenáři blogu získávají preferenční časová práva a exkluzivitu.

17.4.2024 v 8:25 | Karma: 4,97 | Přečteno: 95x | Diskuse| Politika

Libor Závodný

Taktika zásahů proti ideologické platformě moci

Nespokojenost jednotlivých společenských skupin má společného jmenovatele: moc v rukou mediálně akademické oligarchie. Jak se nespokojenost u těchto skupin projevuje? To vše a ještě mnohem více v článku.

24.11.2023 v 9:37 | Karma: 13,27 | Přečteno: 286x | Diskuse| Politika

Libor Závodný

Život na dně (Theodore Dalrymple)

Následující řádky jsou nesystematickým rozborem knihy jmenované v názvu, jež se zabývá patologiemi nižší třídy v Británii. Jsou však zároveň obžalobou liberalismu, který je těchto patologií primárním zdrojem.

6.10.2023 v 9:42 | Karma: 14,94 | Přečteno: 241x | Diskuse| Společnost
  • Nejčtenější

Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince

8. června 2024  23:01,  aktualizováno  9.6 12:41

Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...

V Turecku zemřela česká zpěvačka Victoria. Zavraždil ji její vlastní manžel

14. června 2024  8:59,  aktualizováno  11:23

Česká zpěvačka Victoria byla zavražděna v Ankaře. Podle tureckého portálu Hürriyet ji zabil její...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

Na Islandu havaroval autobus s českými turisty, pět jich skončilo na JIP

16. června 2024  11:35,  aktualizováno  18:15

Při páteční nehodě autobusu na severu Islandu se zranilo dvanáct lidí, z toho pět skončilo na...

KOMENTÁŘ: Jsou cyklisté arogantní hlupáci? Nenávist se člověku vrátí, paní senátorko

16. června 2024

Premium Senátorce a bývalé ministryni spravedlnosti vadí každý, kdo jezdí na kole. Kurýři ve městech,...

Statisícům Ukrajinců chybí voda. V toxické se i sprchují, říká šéfka neziskovky

16. června 2024

Když byla před rokem zničena Kachovská přehrada, statisíce Ukrajinců přišly o zdroj pitné vody....

Německá policie v Hamburku postřelila muže, cepínem útočil na strážníky

16. června 2024  13:37,  aktualizováno  17:37

Německá policie v neděli po poledni poblíž hlavní hamburské třídy Reeperbahn postřelila muže...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

  • Počet článků 56
  • Celková karma 5,20
  • Průměrná čtenost 584x
ateista, antiteista, nemodlící se neznaboh a rouhající se kacíř 

Seznam rubrik