První část rozhovoru na stěžejní politické téma současnosti. Po úpravě vyjde v zatím nejmenovaném médiu. Čtenáři blogu získávají preferenční časová práva a exkluzivitu.
Jaké jsou dle vás nejzásadnější problémy současné české a v obecnějším smyslu evropské politiky?
Největším problémem je dnes skutečnost, že žijeme v iluzi. Máme představu, že ze svobodné debaty vzejdou ty nejživotaschopnější myšlenky, které najdou své místo uvnitř programu nějaké politické strany, jejíž politiky potom zvolíme, čímž tyto žádoucí myšlenky vejdou v život. Toto je také základní nosná princip naší ústavy, stejně tak jako ústav dalších Západních států. Tato představa je ovšem pouze naší fantasií. Slavíme volby jako svátek demokracie a neuvědomujeme si, že politici disponují pouze zlomkem moci, kterým by teoreticky disponovat měli. Podstatnější část mocenské základny se nachází vně demokratického politického procesu. Celé volby jsou proto do značné míry jen divadlem pro televizi. Politici nejsou státníci, ale administrátoři více méně zautomatizovaných procesů chodu státu. Pro politiky má pramalý smysl pouštět se do iniciativ přesahujících jedno volební období. Jejich úlohu není koncipovat a realizovat státotvorné vize, ale řešit výjimky administrativního procesu, které nejsou schopny pokrýt nižší patra administrativní hierarchie. Cílem politiků je udržovat mocenský status quo, efektivně řídit svůj vlastní marketing a získávat pro něj finanční prostředky. Z toho důvodu se v tomto schématu nejvíce daří oportunistickým lidem bez názoru, kteří jsou kdykoliv ochotni přizpůsobit své postoje aktuálním marketingovým potřebám. Lidé pevných zásad jsou naopak v tomto prostředí diskriminováni a v současné politice se většinou nedokáží dobře prosadit. Také celý „trh idejí“ je slovy programátora „hacknutý“. Probíhající diskurz je silně moderovaný a dovolené narativy jsou pečlivě selektovány. Vykročí-li někdo z mainstreamové ortodoxie, bývá formálně i neformálně penalizován.
Nemají-li moc politici, kde ji lze nalézt?
Tvrdím, že distribuce moci je distribuovaná a decentralizovaná. Není ovšem distribuovaná na celou populaci, pouze určitou její ne příliš početnou část, a proto můžeme náš soudobý režim popsat jako oligarchický. Naše demokracie (pokud tu vůbec někdy nějaká byla) zkolabovala postupně v oligarchii. Naše ústava dnes již neplatí. Moc, která měla vycházet z lidu dnes vychází z této oligarchické vrstvy a její uzly jsou velmi netransparentní a nejsou koordinovány formálním aparátem státu, ale naopak zcela neformálně a jakoby „na pozadí“. Sekundárně je moc koncentrována v rukou našeho současného patrona (či protektora chcete-li), kterým jsou Spojené státy americké. Americká ambasáda v Praze není externí institucí českého státu, je institucí vykonávající supervizi našich administrátorů, tj. politiků. Ani tato supervize není vykonávána formálně, ale v rámci neformálních sítí.
Jakou strukturu vládnoucí oligarchie má?
V levicovém pojetí se na vrcholu moci nachází oligarchie miliardářů. Toto se segment nepochybně mocí disponuje, neřekl bych ovšem, že se nachází na jejím úplném vrcholu. V dnešní společnosti je větší devizou hodnota informace a možnost ovlivnit nebo dokonce zmanipulovat veřejné mínění. Víc, než miliardáři disponují touto schopností instituce přímo zaměřené na práci s informacemi a působením na davy. Pojmem oligarchie myslím vládu kulturních elit, kterou tvoří primárně akademická sféra, prestižní média a seriózní umělci – tedy inteligence. To jsou lidé, kteří definují to, co je v naší společnosti přijímáno jako pravda, určují přijatelný diskurz a narativy. Oligarchie může mít různé podoby – v historii se setkáváme s oligarchií vojenskou, náboženskou nebo oligarchií bohatých. My žijeme v oligarchii lidí, živících se psaným slovem (chcete-li myslitelů). Vliv významného novináře dalece přesahuje vliv politika (či miliardáře). Pokud budou například prestižní university produkovat studie o tom, že masová imigrace je pro společnost velmi prospěšná a tohoto tématu se chopí schopní novináři a bude propagován populárními umělci, politik se bude muset svojí rétorikou vždy přizpůsobit a podobné to bude i s jakýmkoliv jiným tématem. V dalším mocenském patře se pak nacházejí aktivisté a lobbisté – také těmto zainteresovaným skupinám systematicky cílícím na prosazení konkrétních kroků může současný politik se zájmem o znovuzvolení jen těžko vzdorovat. Zmínit bychom měli i permanentní byrokracii, tj. permanentní struktury řízení ztělesněné profesionálními ministerskými náměstky a řediteli odborů ministerstev, kteří své role zastávají po mnoho let. Jmenovaný ministr je do značné míry jejich rukojmím, jelikož jeho doba ve funkci bývá řadově kratší. Tato superstruktura činí z volených politiků pouhé ceremoniální loutky dohlížející na administrativní proces řízení státu, jak jsem říkal výše.
Ústava republiky možná neodpovídá podobě skutečného systému, ale vzhledem k tomu, že vrchol oligarchie tvoří inteligence, musí být systém nutně špatný? Mají-li nejvíce moci nejvzdělanější, nezní to zase tak zle.
Problém oligarchie je, že není nikomu zodpovědná, což je příčinou monumentálního konfliktu zájmů, a to dobré být nemůže. Je to moc vykonávána bez zodpovědnosti za výsledek. Je to neviditelná vláda, která nemá žádný středobod, ale je koordinována „politickou formulí“. Tento koncept popsal politický teoretik Gaetano Mosca – politická formule je doktrína nebo soubor názorů, které legitimizují politickou strukturu a autoritu vládnoucí třídy. Politické formule současnosti jsou různorodé – ve Spojených státech může jít o příslušnost k hnutí Black Lives Matter, politika otevřených hranic nebo kulturní a ekonomická globalizace, či populární ideologie transgenderismu. V Evropě k nim přibývá Green Deal. Všechny uzly insiderů oligarchie jsou politickou formulí spontánně koordinovány. Aktivně propagovat aktuální politickou formuli je velmi prestižní záležitost, jedná se o znak příslušnosti k vyšší třídě, a tedy jde o mocenský symbol. Když ovšem například z důvodu politiky otevřených hranic dojde k civilizačnímu propadu, nikdo z proponentů této politiky neponese za její neblahý výsledek žádnou zodpovědnost. Prestižní američtí novináři a akademici léta propagovali ideologii neoliberalismu, v jejímž důsledku došlo ke zchudnutí a vyprázdnění americké střední třídy. Všichni akademici i novináři, kteří po tomto volali, jsou přesto stále na společenském výslunní. I kdyby se těmto lidem podařilo z jejich domoviny udělat spáleniště, na jejich pozici prestiže se nezmění vůbec nic. Politickou formulí ve Spojených státech byl takzvaný export demokracie, který vedl snad k milionům obětí a nedosáhl vůbec ničeho, naopak destabilizoval celé regiony. Tato politika nepomohla jakkoliv ani samotným Spojeným státům. Byl za toto někdo ze strůjců potrestán? Pochybuji. U České republice máme v principu nastavený stejný model. Když to zobecníme – každý neřízený systém se vyvíjí darwinisticky. Vyvíjí se pro to, co selektuje. Náš oligarchický systém bez centra bude vyvíjet jen doktríny založené na etických ospravedlnění pro držení moci. V průběhu desetiletí tento systém otráví svou vlastní mysl svojí vlastní mocí. Stává se posedlý mocí a důležitostí.
Jakou si lze představit budoucnost, pokud bude na Západě současný charakter vládnoucího režimu zachován?
V takovém můžeme očekávat, že se Západní země propadnou na úroveň zemí třetího světa, který je tvořen primárně deklasovanou třídou neustále ohrožovaná chudobou a kriminalitou, ale zároveň zde existují také oplocené a hlídané oázy luxusu, které jsou určeny elitám. Bude nás čekat úpadek zdravotního a sociálního systému, prohlubující se krize bydlení, nárůst kriminality a dalších společenských patologií, byrokratizace a související permanentní byrokratická paralýza znemožňující rozvoj měst a infrastruktury, respektive rozvoj čehokoliv. To vše se již v zárodcích projevuje a bylo by možné to rozsáhle doložit, zde na to ovšem není tolik prostoru. Nenechme se zmást růstem HDP, tento ukazatel není dostatečně reprezentativní, za jeho růstem je i zvyšující se spotřeba antidepresiv, drog, stejně tak jako výdaje za rozvodové právníky. HDP je z velké části ukazatel měřící životní úroveň bankéřů, nikoliv běžných lidí.
Zdá se však, že současné uspořádání si dokáže nalézt své stoupence. Proč získává mezi lidmi popularitu?
Předností oligarchie je její stabilita. Degraduje relativně pomalu, zato však jistě. Vzhledem k relativní pomalosti jejího rozkladu vůči němu zůstali mnozí lidé poměrně slepí, popřípadě setrvávají v iluzi, že bude stačit lehce poopravit to či ono a celý systém bude opět šlapat jako hodinky. Systém je však neopravitelný a pokud se máme scénáři zemí třetího světa vyhnout, bude třeba provést jeho totální výměnu. Existují i další, sofistikovanější vysvětlení. Loajalita k systému je dána také jakousi ideologickou setrvačností, které podléhají vyšší třídy. Z historie vidíme, že vyšší třídy jsou aktuální moci téměř vždy loajální, je to součást jejich mentality. Moc je sexy. Být za dobře s mocí znamená posílení prestiže a sociálního statusu, o který vyšší třídy velmi usilují. Navíc je velmi nesnadné vzepřít se narativu, který nabízí prestižní instituce typu university a významná média. Jste-li členem vyšší třídy a v médiích, která sledujete, a která sleduje váš nadřízený a všichni vaši kolegové, se například píše, že neakceptovat rozhodnutí EU je projevem populismu, přijmete přirozeně názor, že vše z EU je vždy třeba akceptovat. Celá vaše referenční skupina je infikována velkým strachem z populismu a nepřijmout takto definovaný narativ by z vás mohlo udělat stoupence populismu, čehož se děsíte. Těžko mobilizujete dostatek intelektuální a morální síly potřebné k vzepření. To se prostě většině lidí daného sociálního kruhu nemůže podařit. Lze také dodat, že některým lidem pak systém objektivně vyhovuje, těchto lidí je ovšem nemnoho, jde možná o pár absolventů práv a ekonomie, kteří dokáží prospívat i za situace úpadku. Pro většinu lidí, včetně zástupců vyšší třídy, by byla výměna režimu velmi prospěšná. Doposud jsem mluvil o vyšší třídě. Naopak lidé z nižších vrstev nejsou loajální moci, ale sami sobě, a proto možná dokáži potřebu změny rychleji a přirozeněji pochopit.
