Život na dně (Theodore Dalrymple)

Následující řádky jsou nesystematickým rozborem knihy jmenované v názvu, jež se zabývá patologiemi nižší třídy v Británii. Jsou však zároveň obžalobou liberalismu, který je těchto patologií primárním zdrojem. 

Life at the Bottom je kniha či deník od Theodora Dalrympleho, což je britský psychiatr popisující případy z života lidí z nižší společenské třídy, kteří se ocitli v nemocnici, kde působil. A nutno říct, že jde o případy z krutého světa plného násilí, závislostí a rezignované apatie. Protagonisté nejsou v globálním srovnání chudí, přesto jsou na tom v mnoha ohledech hůř, než chudí lidé ze zemí třetího světa, a to zejména psychologicky, kulturně a spirituálně. Degenerace navíc vzlíná sociální škálou vzhůru a to rapidní rychlostí. Knihu lze zdarma stáhnout z internetu v pdf., tento žánr je však lepší konzumovat v audiopodobě, která je k dispozici za menší poplatek.    

Případy, které autor popisuje jsou z britského prostředí, bylo by je však možné nalézt v jakékoliv jiné Západní zemi, tudíž představují Západní společenský fenoménem. Popisované výjevy destrukce a degenerace nejsou k nalezení v Senegalu nebo Mongolsku, ale ani v arabském světě nebo Číně. Jsou důsledkem vykořeněnosti a beznaděje specificky západního liberálního typu, který se jinde nevyskytuje. V Africe je velmi mnoho chudých lidí, jejichž jediným cílem je přežít do dalšího dne. Toto úsilí však dává smysl jejich existenci a každý další přežitý den je jejich osobním triumfem spojeným s patřičnou hrdostí a zasluhujícím oslavu. Deklasovaná vrstva na Západě je zasažena úplně jiným způsobem. Ten vychází z představy liberálních intelektuálů o nutnosti zajištění maximální možné míry svobody a autonomie pro každou lidskou bytost. V případě nižších sociálních vrstev však přemíra svobody někdy defacto a někdy doslova zabíjí. Ztráta jasného a pevného řádu, který vládl v tradičnějších společnostech, vede tyto lidi ke znuděné sebeabsorbci, apatii a nekonečnému tápání o tom, co si se sebou počít a jak se sebou naložit, což nakonec ústí k antisociálnímu chování a degradaci. Liberální doktrína vyzdvihující nároky na individuální sebevyjádření, jež je chápáno jako posvátné, je podstatným příspěvkem k jejich sebedestrukci. Dílo zkázy na této sociální třídě pak dokoná ideologický osten neomarxismu a politické korektnosti, který jakékoliv snahy propagující návrat zodpovědnosti odsoudí jako patriarchální opresi a rasismus bílého muže, institucionální zvůli, viktimizaci obětí a samozřejmě také fašismus.    

Jedna kapitola knihy má zvláště zajímavé konotace a zasluhuje si podrobnější zastavení. Sám autor předpokládá, že jedním z nejhorších aspektů liberalismu, které nižší třídu zasáhly, je sexuální revoluce. Progresivní myslitelé teoretizovali, že nukleární rodina je zodpovědná za podstatnou část lidské nespokojenosti, popřípadě že tradiční rodinná struktura je důvodem většiny psychických poruch. Sexuální omezení stejně jako buržoazní rodinný život je motorem patologií, přičemž co možná nejvíce volné sexuální chování pak otevírá cestu ke štěstí. Budou-li sexuální vztahy osvobozeny z umělých sociálních omezení, vzejde z toho něco velmi překrásného. Sexuální revoluce byla realizována (bohužel zejména v rámci nižších společenských pater), ale výsledky, které tito bojovníci za velkou svobodu bláznivě předpovídali, se nedostavily. Co se naopak dostavilo byl vzestup násilí mezi pohlavími, jelikož program sexuální revoluce přinesl do světa nižších tříd vysoký stupeň emočního chaosu a na něj navazující konflikty. Velmi fragilní sebepojetí mužů z nižší třídy a koncept sebeúcty, který je dominantně založen na na „vlastnění ženy“ je neustálým zdrojem stresu z rizika ponížení. Když lidé požadují sexuální svobodu pro sebe, ale věrnost od druhých, důsledkem je vzestup žárlivosti. Tyto ingredience systematicky a předvídatelně ústí ve vnik deviantních vztahů, jež jsou jejich primárními obětmi, tedy ženami, následně přejímány jako standardní. Rána do nosu či alespoň verbálně vyjádřena agrese je znakem mužova žádoucího ochranářského instinktu. Žena násilí interpretuje jako důkaz zájmu a lásky ze strany muže a kromě sexuálních aktivit mnohdy ani jiný druh pozornosti v životě nepoznala a nepozná. Opustit takového partnera mnohdy postrádá smysl, protože všichni potenciální partneři další vykazují podobný vzorec chování a život bez partnera je v prostředí deklasované třídy pro ženu často ještě nebezpečnější. K rozchodů však nakonec přece jen vždy dojde. Mizérie a rapidní sled posesivních, manipulativních a násilných vztahů, je přímým důsledkem sexuální revoluce realizované v rámci nižších tříd. Liberální teoretici se však jako obvykle nikdy nepozastavili nad tím, jaké katastrofické důsledky by mohl mít jejich sociální inženýring na ty dole. 

Třída deklasovaných je tou třídou, kterou liberalismus poškodil nejvíc (a skrze ni a násilí, které páchá, pak návazně i všechny třídy ostatní). Vazba mezi liberalismem a vzestupem kasty deklasovaných je tak zjevná, že ji může popírat snad jediné liberální intelektuál, kterému více záleží na teoretickém a abstraktním purismu vlastních myšlenkových modelů než důsledcích, ke kterým tyto myšlenkové pokusy vedou v reálném světě. Liberální intelektuál představuje kategorii člověka, která nejlépe  reprezentuje vlastnosti jako jsou egotismus, pokrytectví, neupřímnost a sebeklam. Jak si liberálové své intelektuální debakly racionalizují? Mnoha způsoby. Je to například naprosté popírání reality. Zvyšující se kriminalita v Západním světě byla dlouho odmítána jako pouhý statistický artefakt, než váha důkazů převážila. Říkalo se, že se nezvyšuje ani tak kriminalita, jako spíše ochota nebo schopnost lidí ji hlásit, díky například většímu rozšíření mobilů. Co se týče neúspěchu ve vzdělávání, ten byl dlouho popírán tím, že byly předkládány statistiky, které ukazovaly, že stále více dětí skládá státní zkoušky, což byla klasická polopravda, která opomíjela říci, že tyto zkoušky byly záměrně udělány tak snadné, že je nebylo možné neudělat (pojem neúspěchu byl zrušen). Jsou tu také tendenční historická srovnávání nebo precedenty. Násilí a vulgarita jsou velkou součástí moderního života, ale to byly přece vždycky. Z nějakého ne zcela vysvětleného důvodu má být útěchou - dokonce ospravedlněním - že protispolečenské chování přetrvávalo v nezmenšené míře po stovky let. Stejně tak intelektuálové líčí znepokojení nad rostoucí kriminalitou jako neopodstatněné, protože není těžké najít historické epochy, kdy byla kriminalita horší než nyní. Obava z rostoucího počtu vražd konkrétně v Anglii je přecházena s posměchem, protože ve středověkém světě byla přece mnohem vyšší než nyní. Historické srovnání s obdobím před stovkami let je tedy považováno za relevantnější než srovnání s obdobím před třiceti nebo dokonce deseti lety. Jakmile jsou fakta pod nátlakem nahromaděných důkazů nakonec uznána, jejich morální význam je popřen nebo překroucen. Vycházejí děti ze školy stejně neznalé faktů, jako když do ní vstupovaly? No jistě: je to proto, že se už neučí z paměti, ale učí se, jak si mají samy vyhledávat informace. Jejich neschopnost psát čitelně přece nijak nesnižuje jejich schopnost vyjadřovat se, ale spíše ji zdůrazňuje a podtrhuje jejich individualitu. Podobných absurdních a na hlavu postavených vysvětlení slýcháme ze strany liberálních intelektuálních elit nepřeberné množství.  

Tragickou situaci nižších sociálních vrstev nevyřeší žádný skvělý sociální program, ale naprosté opuštění liberálních dogmat a návrat pevných struktur, řádu a norem. Cézar poslal římskou chudinu pracovat na stavby do Španělska, čímž jí pomohl víc než všichni sociální pracovníci světa, jelikož díky tomu získal její život řád a následně i sebeúctu a pocit smysluplnosti, který zvýšil její aspirace a naděje. Řád a autoritou vynucená disciplína je jediným způsobem, kterým se dá život těch dole vylepšit. Lidé z vyšších kruhů se většinou dokáží v přemíře svobody a chaosu neztratit a naopak jim jde k duhu, přirozenost běžného člověka však pro svůj rozkvět vyžaduje jen určitou omezenou míru autonomie. Univerzální aplikace liberalismu je nerealistickou antropologickou bází (stejně jako je demokracie nerealistickou politickou bází) a čím dříve bude odmítnuta, tím dříve dospějeme ke stabilnějšímu, a proto udržitelnějšímu světu.