Rozhovor (část 2). Architektura nového režimu

Druhá část rozhovoru na stěžejní politické téma současnosti. Od popisu situace se zde dostáváme k hrubým návrhům řešení.

První část rozhovoru k dispozici ZDE

Bylo by tedy vhodné snažit se navrátit se k duchu ústavy, jak byla původně zamýšlena? Překonat oligarchii a znovu ustavit skutečnou demokracii?

Toto zřejmě není možné. Demokracie (tedy skutečná demokracie, nikoliv oligarchie onálepkovaná jako demokracie) se v historii světa nedokázala uspokojivě prosadit. I kdyby v podmínkách dnešního světa zavládla, za nedlouho by se opět proměnila v oligarchii. Krátké období demokracie známe už ze starověkého Řecka, toto období si ovšem nevysloužilo příliš dobré jméno. Starověký historik Thúkydidés se ve svém díle vyjádřil tak, že řecká demokracie zabila Sókrata a vedla k peloponéským válkám. Krajně podezřívaví k demokracii byli také otcové zakladatelé Spojených států, nejvíce asi John Adams, který tvrdil, že demokracie sebe samu velmi rychle promarní, vyčerpá a zavraždí. K ústavě Spojených států se Adams vyjádřil v tom smyslu, že je pouze pro morální lid. Taková je situace i dnes. Aby demokracie opravdu fungovala, je třeba velmi ctnostného, nezištného a angažovaného obyvatelstva. Nemyslím si, že by měla nějaká Západní země takové obyvatelstvo k dispozici. Pro demokracii ovšem existuje místo, není jím velká politika, ale politika lokální, kde lidé ve svojí obci rozhodují o tom, kde má být postaveno hřiště a podobně. Fungování malých komunit může být řízeno demokraticky.

Jaká je alternativa k současnému režimu? Demokracie se promění v oligarchii a ta postupně degraduje, což je nežádoucí. Jaká politická společnost by tedy měla vzniknout?

Existuje ještě další forma vlády a tou je monarchie. Až do dnešních dnů platí Aristotelovo pojetí vlády, který ji ve spise Politika rozdělil do tří podob – demokracie (vláda mnoha), oligarchie (vláda několika) a monarchie (vláda jednoho). Tyto vlády se v průběhu dějin různým způsobem střídaly, nejlepších civilizačních výsledků bylo dosahováno při uplatnění monarchie. Nejde zde samozřejmě o formální ale substantivní popis – monarchie je taková forma vlády, ve které má reálnou moc jeden konkrétní vládce. Spojené království je popisováno jako monarchie, ve skutečnosti jde o oligarchii. Naproti tomu Rusko nebo Čína jsou formálně republiky, nesou ovšem spíše znaky monarchie. Monarchie v současné době tou jedinou formou vlády, která může oligarchii nahradit. V historii lze k této tezi nalézt paralely a já si dovolím jen krátkou odbočku ke starověkému Římu. Za římské republiky zde podle historiků vládl oligarchický režim, který si nebyl schopen poradit se svými chronickými defekty a vyostřeným třídním konfliktem mezi plebeji a patricii, kteří později metamorfovali v politické frakce populares a optimates. Celá společnost se stala paralyzovanou a nefunkční, což vyústilo až v sérii občanských válek, z nichž vzešel nejprve Cézar a po jeho smrti pak císař Augustus, který fázi republiky ukončil a nastolil císařství. Oligarchie se přeměnila v monarchii, díky níž začala římská společnost opět fungovat. Řím měl později mnoho dalších problémů, ale už nikdy k nim nepatřil třídní konflikt, ten byl v monarchii navždy zažehnán. Aktuálnějším příkladem může být Rusko, které si v 90. letech prošlo procesem oligarchizace a s ní spojeným úpadkem. Zastavit, a dokonce obrátit tento trend byl schopen až Vladimír Putin, a to jen díky tomu, že dokázal koncentrovat velké množství moci na svoji stranu, se kterou mohl proti oligarchii vyrukovat. Proto je dnes v Rusku tak populární. Příkladů, kdy silný vládce podnítil společenský rozkvět (nebo se postavil proti oligarchii a zastavil probíhající úpadek) je však mnoho. Takovou roli sehrál i Mustafa Kemal Atatürk, Abraham Lincoln nebo třeba náš Karel IV.

Co je primární výhodou monarchie oproti oligarchii?

Zásadní výhodou je skutečnost, že monarchie je zaměřena na mise a cíle, oligarchie je orientována na plnění automatizovaného procesu. Monarchie má étos a dynamiku start-upu, oligarchie umí jen postupně degenerovat. Řekl bych také, že monarchie je antropologicky realističtějším konceptem, lidé budou nakonec raději následovat inspirativního vizionáře než se identifikovat s procesem, který se navíc postupně vyčerpává a moc z něj uniká směrem k netransparentním zájmovým skupinám na pozadí. Monarchie vstupuje do našich životů častěji, než si myslíme. Téměř vše, co funguje vytvořila monarchie. Každá firma je defacto malou monarchií řízenou všemocným CEO, který má zodpovědnost vůči dozorčí radě. Většina výrobků, které používáme, byla vytvořena monarchií (firmou) uvnitř jiné monarchie (Číny). Západ bývá hrdý na projekt Apollo, který dostal člověka na Měsíc. Tento projekt nebyl řízen procesně, ale byl zaměřený na misi a na cíle, jinak by nebyl nikdy úspěšný. Není náhodou, že po většinu historie byly dominantní politickou strukturou monarchie, mají prostě nejlepší výsledky. Oligarchie je svým způsobem anomálií, která v současnosti bohužel postihla celý Západní svět.

Jaká úloha by byla v monarchii určena silám, které dnes tvoří jádro oligarchie definující mainstreamový narativ tedy médiím, akademii a umělecké sféře?

Intelektuální a kreativní síly by již nebyly kontaminovány mocí a jejich vědecká, kulturní i umělecká produkce by proto již nebyla politicky angažovaná, byla by politicky neutrální, čímž by se celé společnosti velmi ulevilo. Tyto instituce by měly jiné pobídky. Zatímco dnes vytvářejí a prosazují elitářské koncepce, které vyhovují jen zlomku obyvatelstva a ostatním škodí, za monarchie by pracovaly ve prospěch celé společnosti. Média by neřídila stát, ale stát by naopak řídil média. Mimochodem chtěl bych doplnit, že ne všechny akademické obory jsou dnes ideologicky angažované – fungování oborů jako materiálové inženýrství nebo astrofyzika by zřejmě velkou změnou neprošlo. Stejně tak by se nezměnilo fungování časopisů pro zahrádkáře a podobně.

Nehrozí u monarchie zneužití moci?

Zneužití moci lze minimalizovat optimalizací mechanismu zodpovědnosti a kontroly daného krále (nicméně konkrétní titul není podstatný). Monarchii bych bylo vhodné modelovat dle vzoru firmy, ve které exekutivně vládne CEO, ten může být nicméně kdykoliv odvolán dozorčí radou, která ovšem jinak do procesu řízení nezasahuje. Také monarchie by měla mít takovouto dejme tomu čtyřiceti člennou radu. Ultimativní mocí krále je jeho armáda. Pokud by král zešílel, rada by mohla odhlasovat jeho odvolání. To kdyby král nepřijal, měla by mít možnost odpojit ho od kontroly armády, nejlépe elektronickým způsobem, řekněme změnou přístupových kódů k systémům elektronické kontroly, což zní možná jako sci-fi, už dnes ovšem existují elektronické systémy zabudované v různých strojích, které lze vyřadit z provozu dálkovým odejmutím autorizačních kódů. Dále by bylo nutné vyřešit otázku nezávislosti této rady na královi. Tyto členy rady by král neměl mít možnost získat pod svoji kontrolu, protože by je nebyl schopen identifikovat. Šlo by o význačné osobnosti, ale ani král by nevěděl, kdo jsou. Jmenoval by pouze jejich první generaci, oni sami by si ovšem vybírali své nástupce, kterými by byly další význačné osobnosti z jejich společenského okruhu. Toto jsou jen hrubé úvahy, konkrétní parametry je třeba ještě dále promyslet. Na toto téma by měl Západ upřít svoji největší pozornost. Současný režim je zjevně zcela neudržitelný a je třeba vymyslet režim nový. Pojďme k tomu otevřít širokou veřejnou debatu. Možnost poučit se historie je velká. Oproti minulosti je k dispozici značná technologická a digitální kapacita, díky které by mělo být možné adaptovat staré a osvědčené formy vládnutí na moderní svět.

Jaká úloha by byla v monarchii určena silám, které dnes tvoří jádro oligarchie definující mainstreamový narativ tedy médiím, akademii a umělecké sféře?

Intelektuální a kreativní síly by již nebyly kontaminovány mocí a jejich vědecká, kulturní i umělecká produkce by proto již nebyla politicky angažovaná, byla by politicky neutrální, čímž by se celé společnosti velmi ulevilo. Tyto instituce by měly jiné pobídky. Zatímco dnes vytvářejí a prosazují elitářské koncepce, které vyhovují jen zlomku obyvatelstva a ostatním škodí, za monarchie by pracovaly ve prospěch celé společnosti. Média by neřídila stát, ale stát by naopak řídil média. Mimochodem chtěl bych doplnit, že ne všechny akademické obory jsou dnes ideologicky angažované – fungování oborů jako materiálové inženýrství nebo astrofyzika by zřejmě velkou změnou neprošlo. Stejně tak by se nezměnilo fungování časopisů pro zahrádkáře a podobně. Státní byrokracie by přestala existovat jako separátní politická třída s vlastními zájmy, ale stala se neutrálním servisním aparátem státu, což je její úloha.

Jakým způsobem by byl řešen konflikt mezi třídami, který se v oligarchii zdá se jen prohlubuje?

Výše jsem zmiňoval, že císaři Augustovi se podařilo třídní konflikt mezi populares a optimates v Římské říši navždy vyřešit. Ani současné autoritativní režimy obvykle nebývají třídním konfliktem zatíženy, společenské třídy existují, ovšem třídní konflikt neprobíhá. Existuje politická levice a politická pravice, které by spolu neustále bojovaly například v Číně? Nevypadá to tak. S autoritativní vládou přichází odpolitizování veřejného prostoru. Skutečná autoritativní struktura je přirozeně neutrální napříč populačními nehomogenitami, protože vládne technickými prostředky nekorelovanými s popularitou. Není populistická, ale není ani elitářská.

Jaká by měla být ekonomická politika takto řízeného státu, aby třídní konflikt zanikl?

Známe dva základní přístupy k ekonomice. První vychází z Adama Smithe. Tento přístup vnímá ekonomiku očima zákazníka, vede k neoliberalismu a vzniku ekonomické nesouměřitelnosti mezi vlastníky kapitálových zdrojů a těmi, kteří si vydělávají prací. Druhý vychází z Karla Marxe a je založen na předpokladu, že celou síť ekonomických interakcí lze centrálně plánovat, což se ovšem v praxi ukázalo jako nemožné. Existuje ovšem ještě další ekonomická škola, kterou založil Fridrich List, která koncipuje ekonomickou teorii z národních pozic. Tvrdí, že jednotlivec může prosperovat z činností, které poškozují zájmy národa. Stejně tak činnosti prospěšné pro společnost mohou poškodit zájmy určitých jednotlivců. Friedrich List argumentoval, že ačkoli některé vládní zásahy byly nezbytné pro stimulaci ekonomiky, příliš horlivá vláda by mohla způsobit více škody než užitku. Toto pojetí můžeme nazvat jako neo-merkantilistické a jako hospodářskou politiku si jej nepřekvapivě vybrala například Čína, která díky ní ekonomicky pozdvihla veškeré vlastní obyvatelstvo a vyhnula se třídnímu konfliktu, který zuří v západních oligarchiích. Jak jsem říkal třídní konflikt je historicky podmíněný fenomén související s upadávající legitimitou vládnoucího režimu.

Bylo by možné být v hospodářských doporučeních více konkrétní? Co je největší překážkou k dosažení sociálního smíru.

V západních ekonomikách se projevuje mnoho regresních stimulů, díky nimž získávají vlastníci kapitálu neférový podíl na ekonomice. Do určité míry lze proti nim bojovat protiopatřeními typu progresivní zdanění, pokud ovšem systematicky nevyřešíme jejich primární zdroj, nebudou dosažené výsledky uspokojující. Páteří neoliberalismu je přebujelý finanční sektor, který místo aby byl pouze nástrojem efektivnějšího fungování reálné ekonomiky začal žít zcela vlastním životem, čemuž se říká financializace ekonomiky. Tento fenomén byl přímo zodpovědný za světovou finanční krizi, ale i pokulhávání reálných mezd. Tendence k nadměrné akumulaci kapitálu, který se již nedokáže uplatnit v rámci výrobních investic, je zhoršována sklonem finančního kapitálu generovat fiktivní kapitál (skrze investování vypůjčených peněz, sekuritizaci, opce, deriváty a podobné instrumenty). Vše je umocněno také tím, jak nyní funguje konvenční bankovní systém (systém frakčních rezerv), který umožňuje centrálním bankám ve spolupráci s komerčními emitovat fiktivní dluhy bez reálného krytí. Předpokladem vzniku elektronických peněz nejsou úspory společnosti, ale poptávka po dluzích a zmáčknutí tlačítka na klávesnici. Proto se stále víc kapitálu přesouvá z reálné ekonomiky do virtuální finanční sféry a obchodování na finančních trzích je v podstatě jen kasinovou ekonomikou, jelikož tyto obchody nejsou výsledkem inovace nebo práce. Vlivem toho vznikají cenové bubliny – například růst cen nemovitostí a následná krize bydlení je jednou z nich. Není na ní vůbec nic přirozeného, je to jen výsledek přerozdělování zdrojů ve prospěch bohatých.

Jakým způsobem by bylo možné zjednat nápravu?

Změnu spojenou s fungováním finančních trhů by nebylo možné provést na úrovni České republiky, ale jen celého ekonomického bloku, který by musel být vymezen. Nový finanční systém měl mít dva rysy – zaprvé by neměl mít žádné obchodní cykly nebo dokonce dlouhodobé cenové trendy, zadruhé by v něm neměl potřebu ani chuť sázet nikdo, kdo nemá znalosti o nějakém trhu. Měl by být změněn způsob nabídky peněz v systému a zároveň zajištěno to, aby banky každému dlužníkovi našly vhodného věřitele – mělo by být zajištěno přímé párování těchto dvou aktérů. Jediným správným spotřebitelským finančním produktem by byla dlouhodobá půjčka bance. Akciový trh by měl být hrou s nulovým součtem, v níž dobří investoři vydělávají na těch špatných, nikoliv kvazi-povinným veřejným kasinem.