Bludný kruh

Kolega Zálom to zde popsal ve velmi výstižném článku: Naše cesta od socialismu k socialismu. Velmi důležitým konstatováním jeho článku byl fakt, že zatímco my jsme se v raných devadesátých letech otřepávali z „reálného socialismu“ a vzhlíželi poněkud opatrně a nedůvěřivě k západnímu kapitalismu, nevšimli jsme si (a asi ani nemohli), že ten takzvaný západ již před řadou let funkční kapitalismus opustil (měl-li jej kdy) a sjíždí se na tobogánu regulací, dotací, reglementací, centralizace a byrokratizace k socialismu zcela ryzímu. Za vzor jsme si vzali něco, co právě přestávalo fungovat a pohříchu jsme si z toho vzoru vzali ponejvíce ty nejhorší metody a prostředky.

Pravda, ten obdivovaný západ měl tehdy jednu zásadní výhodu. Z dob rozkvětu si nesl řadu znaků, které k němu přispěly: silnou podnikatelskou třídu, střední stav, majetky a svým způsobem i určitý étos. Jinými slovy: „zesilující sociální stát“ tam měl kde „brát“. Nepovšimli jsme si, že nám tyto atributy povážlivě chybí. Že jsme se (nepřipraveni) posadili obrazně řečeno „holými zadky“ do mraveniště. A nevěděli o mravencích zhola nic.

Zasadili jsme zde socializující recepty západu do prostředí, kde v podstatě nebylo co socializovat. Zasadili jsme demokratické principy do prostředí, kde s demokracií měla zkušenost jen hrstka nejstarších. Pokládali jsme za všelék politický pluralismus a nebyli jsme schopni vytvořit předpoklady pro jeho funkce. Nebyli jsme schopni reparovat právní a soudní systém; vydali jsme se na cestu zákonů jako obušku, místo na cestu zákonů jako ochrany občanů. Ponechali jsme vlivné pozice mnoha šejdířům, ať politickým, nebo ekonomickým. Výraz demokracie mnoha lidem splynul s pojmem anarchie.

To je jen krátký výčet chyb, kterých jsme se po listopadu '89 dopustili. Systém politické plurality nepřinesl očekávaný efekt. Demokracie je pro většinu lidí v podstatě jen floskulí bez obsahu. A můžeme se ptát, zda vlastně už sám pojem demokracie není mrtvý. Zda soudobá „postdemokracie“ už není zcela jiným termínem.

Nutně se musíme ptát, zda dnes žijeme a) v demokracii, b) v pluralitním politickém systému, c) ve svobodě, d) v právní jistotě, e) v blahobytu, f) v naději v zítřek.

a) Na prvé si musíme – ze zkušenosti – odpovědět, že nikoliv. Vůle lidu je opravdu tím posledním, co je zde dnes určujícím. Stát nabyl jakési neuvěřitelné moci nad lidem. Vůle občanů je to nejposlednější, nač se bere ohled. Ve věcech malých, ale i zásadních. Vítězem jsou vždy jakési „vyšší zájmy“, „společenské zájmy“ a spousta dalších „zájmů“. Jediným projevem „vlády lidu“ jsou jakési periodické volby, které ale na podstatných věcech vůbec nic nemění.

b) Na druhé si můžeme odpovědět podobně. Ano, je zde sice řada politických stran a uskupení, ale vítězství ve volbách té či oné znamená ve výsledku bezmála totéž. Nehledě k jakési podivné „dohodě“, že ani volební zákon, ani média nepřipouští reálnou pluralitu, ale hraje se v podstatě na jakousi stejnou hru: oranžová trička s modrými trenýrkami oproti modrým tričkům s oranžovými trenclemi. (A o přestávce si to vymění. On to vlastně nikdo nepozná.) Strany už se ani nesnaží své volební programy dodržovat, protože je to totiž úplně jedno. („Nebylo zasazeno do reálného rámce“ jsme slyšeli už tolikrát, až z toho uši bolí.)

c) Na třetí nenacházím odpověď pozitivnější. Ve svobodě nežijeme. Svoboda není jen možnost jezdit za hranice, či číst něco nekonformního. Svoboda spočívá v maximálním využívání všech občanských práv daných Ústavou a to v míře nejvyšší. Zkuste si bez ohlášení někde demonstrovat, zkuste si napsat něco, co nebude „politicky korektní“, zkuste si drzost nebýt tam, kde vás stát očekává, zkuste si pojmenovat dítě podle vaší vůle, zkuste si postavit takový dům, který chcete, zkuste si koupit pistoli, zkuste podnikat bez „státního souhlasu“, zkuste se se zaměstnavatelem domluvit jak si vy přejete, zkuste si tisíc věcí, které nemůžete svobodně udělat, protože mezi vaší svobodou a cílem stojí golem státu. Je to svoboda? Není! Stokrát mi tu kdokoliv může říkat, že je.

d) Na čtvrté je odpověď ještě negativnější. Policie nekoná, kde má. O to aktivněji se podílí na buzeraci. Malé ryby zpacifikuje hladce, velké nechá plavat. Státní zastupitelství podobně a soudy jsou kapitola sama pro sebe. Soudí se všemi možnými způsoby, přičemž zvykové (neboli selské) právo je tím nejposlednějším. Nehledě k jednomu: už samotný přístup k právu je finančně odvislý, což prostě vylučuje rovný přístup k právu.

e) K pátému: trochu ano. Otázkou je definice blahobytu. Ano, obchody jsou dnes plné zboží, ceny řady položek se vlastně za dvacet let příliš nezvýšily, ale je to blahobyt? Ano? Proti Somálsku bezesporu ano! Ale proti jiným států už o hodně méně. Blahobyt je relativní hodnotou a jestliže si v nějakém ekonomickém prostoru za hodinu (srovnatelné) práce mohu dovolit jen ¼ zboží, než jinde, pak se začínáme pohybovat v hodně teoretické rovině blahobytu. Pokud jej počítáme cizími automobily, cizí ropou, cizími technickými a potravinářskými výrobky, tak se zdá, že ano. Pokud jej počítáme jiným klíčem, už to taková sláva není.

f) K šestému bodu: ve 22. výroční den odmítnutí bolševického státu se pokusím nastínit několik tezí našich budoucích možností:

1. Z vedení státu je nezbytné odstranit všechny ty, kteří si zvykli, že mohou ze své pozice udělat cokoliv, protože jsou pokryti aurou nedotknutelnosti. Počínaje vládou, přes zákonodárný sbor až po subalterního státního úředníka. Principem budiž, že úředník (kterékoliv úrovně) se musí občana bát a ne naopak. Principem budiž v těchto pozicích presumpce viny a ne naopak. Principem budiž, že jakoukoliv škodu z veřejných financí (majetku) je odpovědný člověk povinen uhradit v plné výši ze svých zdrojů.
2. V zájmu zachování národní identity a svébytnosti jsme povinni ukončit co nejrychleji naši závislost na plně socialistickém experimentu jménem EU. Postavme naši existenci úplně mimo struktury EU. Bez podřízenosti a bez trapného přikyvování všem těm nesmyslům, které jsou nám nařizovány nějakými na stovky kilometrů vzdálenými úředníky. Opět pajduláky bez špetky zodpovědnosti. Vybudujme si, bez jejich ukoptěných eur a direktiv samostatné hospodářství, které může s evropskými státy spolupracovat na zcela jiných bázích, než je projekt EU. (Švýcarsko o tom ví své. Nakonec i Jugoslávie v rámci někdejšího RVHP.) Postavme si své hospodářství daleko nezávislejším na výkonech Německé ekonomiky. Ač je to nejbližší soused, je chybou, když v Berlíně, či Paříži upadnuvší špendlík vyvolá v české ekonomice, či na burze tsunami. Přestaňme vytvářet automobilní výkladní skříně vlád, stavět Potěmkinovy vesnice a začněme být znova pány ve svém vlastním domě. K tomu máme ještě docela slušný potenciál.
3. Je jasné, že současné struktury se takovému kroku budou urputně bránit. V podstatě jim takovýmto nárokem na sebevědomou občanskou společnost budeme brát tu nejhezčí hračku, kterou dosud od svého dětství měli. Oslíčka „Otřes se“, který sype a sype, jak jen pán požádá.
4. A že se nevzdají bez boje je jasné. Dokud neuvidí hněv lidu, budou neustále plnit obrazovky a titulní stránky médií svými bezobsažnými tlachy, politickými tanečky, skandály a alibismem. Lidem už se však to špatně odtančené „Lebedinoje ózero“ setsakramentsky zajídá.

To je vlastně můj politický nekrolog za 17. listopad 1989.