Ke zkostnatělému školství podruhé

K minulému článku, ve kterém jsem kritizoval úpadek státního školství jako systémový jev, přidávám ještě jeden ve stejném duchu: současné školství nás zabetonovává v pozici zaostalé, banánové republiky.

Vede mě k tomu včerejší nerozumné spuštění televizního přijímače, kde na pozvání nějakého redaktora exhibovala nějaká mluvicí hlava, mám pocit, že to byl ministr školství a tělovýchovy Chládek.

Nevím, jaká nadpozemská síla jej vyzvedla do vysoké, výtečně placené byrokratické funkce, ale nepochybně to nebyla vůle lidí mít ve vedení státního sektoru vysokého odborníka dbajícího o rozvoj této části národních zájmů.

Ta sprška zcela prázdných frází a floskulí socialistického střihu jej usvědčuje z toho, že nepochopil zhola nic z dnešního komplikovaného světa a podporuje recepty, které škodí jednomu každému jedinci, příměrem: nadšeně se vleče za tradičním volským potahem, zatímco k dnešnímu světu jsou nezbytné prostředky pohybující se rychlostí mezikontinentálních střel.

Za tzv. reálného socialismu nám svět ujel. Dívali jsme se smutně za koncovými světly rychlíku, stojíce na perónu se socialistickým kufírkem v ruce a na očích stále jakési růžové brýle světlých zítřků (snad doufající, že ten mašinfíra si nás všimne a zařadí zpátečku, aby nám umožnil také jet).

Současný stát blahobytu, tzv. welfare state, je spíše než cokoliv jiného komplikované uspořádání, kde nikdo neplatí vzdělání svých vlastních dětí, ale všichni platí vzdělání dětí všech ostatních; kde nikdo neplatí účty za své zdravotní výdaje, ale všichni platí zdravotní výdaje všech ostatních; kde se nikdo nestará o zajištění svého stáří, ale všichni se starají o zajištění stáří všech ostatních.Henry Hazlitt

To jsou jen chiméry. Nikdo na nás, vcelku bezvýznamný národ uprostřed Evropy, nebude brát ohled a nebude kvůli nám z nějakých laskavých ohledů couvat.

Předpokladem k tomu, abychom se nemuseli doprošovat jiných nějakého výjimečného spoje, který sice jede pomaleji, ale je to zato o hodně delší a dražší trasa, je umět si pomoci sami. Právě zcela zkostnatělý, byrokratický systém státního socialistického školství je tou nejsilnější brzdou.

Vzdělávací systémy v rukou státu jsou naprosto nepružné. Byly založeny v době zmíněných volských potahů, zalekly se nebezpečných sentinelů a dalších stále rychleji vpřed se řítících a páchnoucích strojů. Lejno z volského zadku je přesně symbolem té doby.

Školství není možné nadále jen opravovat, reformovat a draze resuscitovat. Školství se neobejde bez rozchodu se starým systémem vzdělávání, kdy jsou dětem do hlav lita nějaká penza zastaralých informací.

Pokud použiji příměru z oblasti IT, spíše technologie Microsoftu, pak se vlastně chováme tak, že nějakých šedesát let používáme nějaký pomyslný MS-DOS, do nějž občas přidáme příkaz „dir“, pak jej nahradíme příkazem „directory“, znovu se vrátíme k „dir“, aby jej další vláda nahradila lokalizovaným prompt příkazem „složka“.

Princip se nemění. Ten systém je směšně nepoužitelný. (Právě příklad z IT výtečně ukazuje neudržitelnost takového postupu. Jsou různé jiné operační systémy, dokonce i MalýMěkký dávno zahodil celý MS-DOS, aplikoval systém New Technology, se všemi výhradami k němu.)

Jen ministři státního školství dále preferují břidlové tabulky a pisátka (státní nákup tabletů dětem na tom nemění nic, to je přesně jen ta samoúčelná záměna příkazu za jiný). Jako byste lovci mamutů dali do ruky samopal. Bez nábojů a bez pochopení účelu.

Stejným nesmyslným pokusem o vylepšení MS-DOS je domněnka, že chyba je ve mzdovém ohodnocení, tedy, že lépe placení státní kantoři budou učit lépe. Nesmysl. Budou učit stejně špatně, nebo s malými výsledky, dokud nebudou hodnoceni přesně za kvalitu poskytnuté služby.

Protože soudobý stát setrvale odmítá měřit odměny tržními způsoby, ale aplikuje nejrůznější tabulkové a výsluhové mechanismy, učitelé, lektoři a profesoři jsou vlastně docela normálními státními byrokraty, jejichž výkony nelze měřit, protože chybí (pro socialismus typická) možnost ekonomické kalkulace.

Maličko ucouvnu v toku myšlenky: vědět ještě neznamená umět. Soudobé školství dlouhodobě preferuje statický způsob výuky: dílčí poučky, i dosti zastaralé informace. Jenže informace stárnou nejrychleji.

Kdysi, už před nějakými 40 lety, jsem kritizoval pana profesora, že nás učí (v příměru) příčkám na žebříku. Co poučka, to příčel. Ale že nemáme ty boční latě, které dávají těm poučkám (a žebříku) smysl a kontinuitu, vaznost.

Školství je dosud chápáno v tom pruském modelu výcviku poslušných, disciplinovaných a eráru oddaných jedinců, které vlastně erár ani pořádně nezná vlastním jménem. Jsou to jen kusy.

Školský systém se stále oddává vizi, že nejdůležitější je vědět zpaměti, že Zlatá bula sicilská byla zpečetěna roku 1212. Nepožaduje umět logicky odvozovat důvody, které k ní vedly, jaké byly faktory a její důsledky. 1212 stačí.

To je vlastně stěžejní: státní školství nepodporuje (z principu) dovednosti logiky, argumentace, rozhodování se, spolupráci, osobního posuzování jevů. Státní školství preferuje uniformitu. Byrokraticky a statisticky měřitelnou. Jenže to přesně není účelem školství.

Stát setrvale připravuje děti na dobu už dávno minulou a neumí si toho faktu všimnout. Dokonce (a to už je varující), nechce.

A pokud tedy stát neumí (nechce) poskytovat mladým lidem použitelné vzdělání, ať se na to vykašle. Ať to nechá v pravomoci nabídky a poptávky trhu. Ať táhne do kopru s tím konceptem Marie Terezie, Viléma II, či KSČ.

Mezi námi: stojí to „nepoužitelné vzdělání“ obrovské peníze, nějakých 127 mld. ročně. Ani nechtějte vědět, jaká je „výnosnost“ takové investice. Malá. Jako vždy, když investuje, anebo se pokouší „podnikat“, stát.

Těm, kteří by rádi byli vzdělaní, stát byrokraticky brání dosažení cíle, těm, kterým je vzdělání lhostejné, je vnucuje za cizí peníze s nulovým efektem. Rovnostářství, etatismus, socialismus.

Pane marxistře Chládku, tudy cesta nevede. Uznejte to! Pokud máte nějakou kvalifikaci učit, tak jděte učit. A pokud ji nemáte, tak ustupte ostatním ze slunce. A pokud si s sebou vezmete celé Ministerstvo školství, bude to nejrozumnější krok za posledních cca 100 let.

Argumentů je samozřejmě mnohem více, ale článek už je dlouhý, takže asi napíšu ještě druhý díl.