Prohibice: Jde nám o život nebo o svobodu?

Zákaz prodeje nápojů s obsahem alkoholu vyšším než 20 % je za posledních dvacet let jedním z nejvážnějších a nejnebezpečnějších útoků na naši svobodu. Jde o opatření natolik kontroverzní, že se názory na něj různí i mezi lidmi, kteří vesměs spíše zastávají svobodu a ruku státu by rádi viděli co nejslabší. Přisuzujeme-li státu roli ochránce občanů před nebezpečím, není přece na dočasné prohibici na první pohled nic zlého, přemýšlejí mnozí. Je zde jasné, neoddiskutovatelné nebezpečí a stát má tedy právo jednat. Je to opravdu tak?

Anarchokapitalisté s tím sice nebudou souhlasit, ale stát, ve své ideální podobě, je pro zajištění svobody jednotlivce klíčovou nutností. Jeho úkolem je reagovat na násilí iniciované zločinci nebo vnějšími agresory vůči jeho občanům, přičemž se řídí objektivní legislativou, jednoznačně platnou na celém jeho území. Tato legislativa kodifikuje jednotlivé aspekty práva, které je nutné chápat uvnitř daného státu společně, aby nedošlo k chaosu ve výkladu toho, co si lidé vůči sobě smějí dovolit. Má-li takový stát sloužit občanům a naplňovat svou objektivní funkci, musí všechny jeho zákony respektovat principy přirozených práv jednotlivce, tedy právo na život, svobodu a majetek. V opačném případě pak stát přestává být ochráncem a garantem práv, nýbrž mutuje v pokřivenou obludu, jež představuje pro práva jednotlivců smrtelné nebezpečí. Ovšem nutno dodat, že stát takto nikdy nemutuje jen tak sám od sebe - vše totiž probíhá z vůle občanů, kteří nejsou schopni nebo spíše ochotni svobodu udržet a vymění ji za prchavý a falešný pocit bezpečí nebo materiálního zajištění.

Stát tedy smí a musí jednat pouze tehdy, odpovídá-li na násilí iniciované proti jednotlivci. Pouze v tom případě se sám nedopouští iniciace násilí, tedy něčeho, co je v principu negací svobody. Násilník totiž dal jasně najevo, že práva jednotlivců respektovat nehodlá, a není tedy žádným nespravedlivým příkořím, odpoví-li mu někdo stejným způsobem, jakým se on sám rozhodl jednat s ostatními. Nachází se mimo vymezení pojmu svoboda, a jakýkoliv zásah vůči němu tedy nemůže být porušením jeho svobody. Můžeme diskutovat o tom, jaké prostředky pro ochranu práv napadeného nebo poškozeného jsou přiměřené a jaké jsou již přes čáru, ovšem to je již věcí konkrétní legislativy a nikoliv záležitostí politické filozofie.

Preventivní opatření ve smyslu minimalizace rizik pro slušné občany musí stát, nechce-li se sám ocitnout na straně násilníků, provádět pouze s ohledem na princip svobody. Jestliže například stát zřídí v nebezpečné čtvrti policejní stanici a vyšle do ulic zesílené hlídky, ničí svobodu neporušuje. Jestliže by však v té samé čtvrti policie lidem zakázala vycházet po setmění z domu nebo uzavřela všechny hospody, jedná v ten okamžik jako násilník.

Takto však dnešní stát jedná. Dnes a denně pošlapává naši svobodu, tu pod záminkou zajištění bezpečnosti, jindy pod záminkou zajištění blahobytu. Každý státní zásah, každá regulace, každé zdanění nebo clo, každá vynucovaná norma nebo standard, každý zákaz uzavřít svobodnou smlouvu - to vše je násilí, to vše je v rozporu se svobodou.

Důležité je uvědomit si, že jestliže stát překročí hranici a začne pošlapávat svobodu jednotlivců, ztrácí jakékoliv morální základy pro svou existenci.V tu chvíli jde jen o obrovský gang fungující stejně jako jakákoliv mafiánská rodina: vybírá výpalné, posiluje svoje pozice vůči konkurenci, tvrdě trestá neposlušné, a občas s blahosklonným úsměvem hodí kost poslušným. Taková vláda zkrátka přichází o svou skutečnou legitimitu, a jediné, co ji nadále legitimizuje, je morální zbabělost voličů a hrubá síla.

Princip individuálních práv musí být vždy něčím, z čeho stát teprve vychází a na čem stojí. A nelze říct, že stát má sice chránit svobodu, ale občas, v extrémních případech (protože nic přece není černobílé, že?) musí nad svobodou čnít ještě něco vyššího. Nic víc, co by stát mohl v tu chvíli ochraňovat, už tam totiž není. Právo na život sice stojí výš než právo na svobodu, jenomže jde o spojené nádoby. Není možné tvrdit, že stát chrání životy lidí tím, že bude pošlapávat jejich svobodu - je to rozpor. Bez svobody totiž přijdeme o něco, co k zachování života neoddělitelně patří. Lidský život v okovech nemá žádný smysl.

Jak je to s prohibicí ministra Hegera? Jestliže si pan ministr vytyčil cíl uchránit občany před nebezpečím, pak fatálně selhal hned na samém začátku. Prohibice v žádném případě neodstraní černý trh (na němž v zásadě není nic zlého, neuvádějí-li černí prodejci své zákazníky v omyl nebo přímo v nebezpečí života), naopak jej prohloubí a vystaví lidi, kteří vyhledávají méně kvalitní alkohol, daleko většímu nebezpečí nákupu podloudně vyrobeného a zdraví nebezpečného alkoholu, zatímco lidé, kteří si libují v lepších značkách, si prostě musejí nechat zajít chuť, třebaže oni sami pančovanou kořalkou ohroženi nebyli. Koneckonců, stát vystavil občany nebezpečí už tehdy, když dopustil, aby spotřební daň z alkoholu narostla do tak závratných výšek. Pokud by vláda skutečně chtěla zatočit s černým trhem, jediným jistým receptem je deregulace a výrazné snížení, když už ne přímo zrušení spotřební daně. To vše už ostatně napsali mnozí jiní a není třeba to opakovat.

Stát samozřejmě nejenom že neochránil občany před nebezpečím, ale dopustil se vůči občanům, jejichž svobodu má chránit, aktu násilí. Majitelé restaurací, hospod, barů, obchodů s luxusním alkoholem atd. na nikoho nezaútočili. Útočníky jsou distributoři pančované kořalky - uvedli své zákazníky v omyl, ohrozili přímo jejich život, a právě proti nim a pouze proti nim tak smí vláda zasáhnout, aniž by ohrozila něčí svobodu. Dál není o čem diskutovat, chápeme-li správně účel existence státu a pojem svoboda.

Pokud se někdo i ve světle tohoto výkladu i nadále domnívá, že vláda má v určitých případech právo omezit práva jednotlivců, pak tím dává státu do ruky bianko šek na celý svůj život. Přiznáme-li vládě toto právo, dáváme se jí naprosto všanc a rezignujeme na svou svobodu - a ani si ji v tu chvíli nezasloužíme. Stát si pak s námi může dělat co chce, kdykoliv a podle libosti, a my nemáme žádnou možnost cokoliv namítnout, protože takové vládě stačí přijít jen s dostatečně vážným důvodem. Může to být jed v nápojích, může to být cigaretový dým v restauracích - stačí jakýkoliv důvod, dostatečně šikovně vysvětlený jako smrtelné nebezpečí. Jestliže jsme dali vládě volnou ruku, jak bychom mohli, ve chvíli, kdy se nám už zdá naše svoboda příliš okleštěná, tvrdit, že toto už je příliš a že taková bezpečnost už za život v nesvobodě nestojí? Nijak, protože nic jako tolerovanou míru nesvobody nelze objektivně definovat. Proč by vám mělo vadit, že vám vláda zakázala vyjít z domu, když jste si dříve ani slůvkem nepostěžovali, že vám stejná vláda zakázala vyjít ze zahrady na ulici? Protože pokud nepokládáme svobodu za něco nedělitelného, principiálního, ztratíme jakoukoliv možnost její smysluplné obhajoby.

A jestliže někdo svobodu neuznává vůbec a vidí člověka jako tupou ovci v ohradě, o níž se musí po celý její život starat její pastýř, stát, a sem tam ji také dohola ostříhat, nemá nyní vůbec důvod cokoliv namítat, a patrně také nic nenamítá. Lidé jsou podle něj příliš hloupí a neschopní se o sebe postarat, že svoboda jim není k užitku ale na přítěž, a proto je stát musí ochránit před jimi samými, třeba za použití násilí. Ovšem takový člověk se pak nesmí zlobit, až se jednou stát rozhodne i jeho ochránit za pomoci takové míry násilí, kterou již bude pociťovat jako příkoří.

Mnozí lidé rádi obhajují státní zásahy prostřednictví extrémních, naprosto výjimečných příkladů. Podívejme se na několik z nich a srovnejme je se současnou alkoholovou aférou.

Představme si, že někdo otráví, ať už úmyslně nebo omylem vodovodní řad, jenž zásobuje vodou celé město. Takový případ je samozřejmě něčím zcela odlišným, než lahve s otráveným alkoholem. Voda, tedy alespoň dnes, je vázaná na jeden jediný distribuční kanál, jenž nelze nijak obejít nebo se mu vyhnout, zatímco při nákupu lahve alkoholu, stejně jako u jakéhokoliv jiného zboží, máme nesrovnatelně širší možnost volby. Uzavření distribuce vody by v takovém případě patrně inicioval sám dodavatel, a pokud ne, měla by policie plné právo jednat, protože v tu chvíli by majitel vodovodního řadu vědomě šířil jed a ohrozil každého, kdo doma otočí kohoutkem. Zákrok proti takovému podniku je pak stejný, jako zákrok proti distributorům pančovaného alkoholu. Naproti tomu zakázat prodej alkoholu v celé zemi je srovnatelný se zavřením vody v celé republice, zákazu používání soukromých studen a k tomu ještě zabavení všech balených vod z prodejen potravin.

Jiným příkladem může být epidemie nakažlivé a smrtící choroby. Má v tu chvíli stát právo jednat a nařídit například povinnou karanténu pro nakažené? Tvrdím, že rozhodně ano. V tu chvíli je nakažený člověk nebezpečím pro všechny ostatní, a chodil-li by dál mezi lidi, vystavuje je vědomě nebezpečí nákazy, což se rovná vědomému útoku. Naopak stát nemá právo nařídit povinné očkování nebo všeobecný zákaz vycházení, a pokud tak učiní, pošlapává svobodu jednotlivců.

Jako třetí modelový příklad si uveďme zákaz obchodních styků s nepřátelskou zemí. V tomto případě se takový styk rovná podpoře nepřítele a tedy nepřímému ohrožení spoluobčanů, a stát, u něhož předpokládáme, že chrání svobodu svých obyvatel a racionálně vyhodnotí nepřátelský stát jako skutečnou přímou hrozbu, má právo takovým obchodním kontaktům zabraňovat.

Možná by přemýšlivého čtenáře napadly ještě desítky lepších příkladů, kdy by stát mohl zasáhnout a ochránit občany před nebezpečím. Ať by však byl takový příklad více nebo méně uvěřitelný, vždy musí platit ty nejzásadnější principy: stát nesmí iniciovat násilí, a svoboda je nedělitelná. Necháme-li státu možnost omezit naši svobodu jednou, dáváme jí automaticky volné pole působnosti i pro příště.

Třebaže naše vláda, stejně jako jakékoliv jiné vlády po celém světě, dnes a denně pošlapává naši svobodu, není to důvod, proč bychom měli před tímto novým pokusem, jak nás opět svázat o něco pevněji, ustoupit a poslušně se podvolit. Když už nic jiného, měl by hlasitě zaznít náš zásadní nesouhlas.

Najdou-li se dnes majitelé barů a restaurací, kteří alespoň svým věrným hostům zakázaný alkohol potají nalijí, zaslouží si uznání a respekt. Není však nic zlého vyhodnotit riziko pokuty jako příliš vážné a raději neriskovat, a vládnímu nátlaku se podvolit. Koneckonců, není každému souzeno být hrdinou. Nicméně chtěl bych apelovat na podnikatele, na něž se prohibice vztahuje, aby se alespoň za tento projev státní zvůle svým hostům neomlouvali. Není jejich vina, že nám vládne banda socialistů (tedy, pokud volili některou z parlamentních socialistických stran, tak ano).

Vina padá především na hlavu ministra Hegera, jenž je, jak se zdá, namol opilý mocí. Právě on a nikdo jiný by se měl omluvit všem lidem, jež prohibice připravila o další, velice významný díl svobody. Je přece ministrem za stranu, která sama sebe umístila na pravou část politického spektra, a svoboda jednotlivce by tedy pro něj měla být alfou a omegou všeho.

Jistě, jak je to s pravicovým ukotvením Top09, jsme měli již dostatečnou možnost poznat na vlastní kůži, a Hegerova prohibice je tak jen dalším výchovným políčkem těm, kteří snad hodili do urny volební lístek Top09 v naivní víře, že jde o pravicovou stranu. Jak je totiž vidět, za posledních několik let jsou právě nápady politiků Top09 z množiny těch, které nejvážněji ohrožují naši svobodu. Prohibice je jen dalším z řady.