Kalouskův boj

Slyšeli jste už tu nejnovější anekdotu? Ministr Kalousek takhle jednou ráno přijde do své kanceláře, ani nestihne zasednout ke stolu, když tu náhle rozrazí dveře jeho náměstek a rozčileně povídá: "Máme hrozný problém, pane ministře! Zvedli jsme lidem DPH, ale podle poslední statistiky jsme vybrali o hodně méně peněz! Co budeme dělat?" Ministr Kalousek se krátce zamyslí, na okamžik se zadívá na svou cenu nejlepšího ministra financí střední a východní Evropy, a vítězoslavně odpoví: "Už to mám! Zkusíme zvednout DPH ještě o kousek. Tentokrát to jistě zabere."

Bohužel však nejde o vtip ale o smutnou realitu. Samozřejmě, že zvýšení DPH, pro které zvedla minulý týden ruku většina poslanců, nebylo motivováno naivní a zároveň zoufalou snahou vyřešit výpadek daňového inkasa. Šlo jen o náhodné načasování, které však docela plasticky odhalilo realitu, v níž se poslanci pohybují. Valná většina z nich sleduje denní tisk a před hlasováním si zprávu o sníženém výběru DPH přečetli, žádný alarm se jim však v hlavách nespustil a s dětskou důvěřivostí a vírou v silnou, vše řešící ruku státu schválili přesně to, co snížený výběr DPH způsobilo. Kalouskův náměstek Ladislav Minčič sice přispěchal s tvrzením, že výpadek daňového inkasa rozhodně nemohl být způsoben zvýšením sazeb, ale příliš přesvědčivě to neznělo.

O naprosté ekonomické ignoranci ministra Kalouska a jeho týmu už toho v posledních dnech bylo napsáno mnohé. Nemá smysl dále rozpitvávat tu trapnou skutečnost, že ministr financí a jeho poradci nemají základní povědomí o Lafferově křivce a učebnice ekonomie jim patrně slouží jen jako zarážka dveří. Možná je nadsazené nebo dokonce nafoukané to tvrdit, ale průměrně bystrý a pozorný čtenář prací Ludwiga von Misese nebo Murraye Rothbarda má o ekonomii lepší přehled, než celý Kalouskův tým. Koneckonců, politiků, kteří by se skutečně v ekonomii vyznali, tady bylo za posledních dvacet let jako šafránu. Je nepochybné, že ekonomická erudice našich ministrů má prudce sestupnou tendenci a dnes se nebezpečně blíží bodu naprosté ignorance. Kromě prakticky ekonomické roviny však nejnovější neúspěch nejlepšího ministra financí postkomunistických zemí můžeme zhodnotit ještě na roviny morální.

O co se vlastně ministr Kalousek snaží? "Chovejme se konečně jako odpovědní hospodáři," tvrdil před třemi lety na volebních billboardech Top09. Dnes tento odpovědný hospodář přijímá opatření, jež mají na celé české hospodářství zcela evidentně zničující dopad a státní pokladnu, pokud na tom někomu záleží, stejně nenaplní. Pokud by skutečně byl pravičákem, za něhož se snad pokládá, nemohl by uplatňovat politiku, jejímž leitmotivem je zvyšování daňové loupeže. Musel by vědět, že pokud se mají veřejné finance skutečně vymanit z dluhové pasti, do níž se postupně propadají, je třeba omezovat roli státu, nechat fungovat soukromou motivaci jednotlivců a neházet jim klacky pod nohy. Musel by vědět, že jeho nepřítelem je rozbujelá byrokracie, hustý propletenec regulací a intervencí a dav parazitů, jenž je na státní rozpočet přisátý jako klíště.

Ministr Kalousek však očividně vidí nepřítele jinde: v trhu. Stejně jako každý etatista, i ministr Kalousek v zásadě, i když si to možná sám před sebou nikdy nepřiznal, chová vůči trhu, vůči kvantitativně neuchopitelné svobodné kooperaci jednotlivců, přinejmenším nedůvěru a jeho mechanismy se nikdy nesnažil pochopit. Vidí státní politiku, a možná se skutečně jejím prostřednictvím snaží konat dobré věci, ale nedochází mu, že lidské jednání nelze uzamknout do škatulek makroekonomických agregátů. Pro etatistu, který má to štěstí, že se dostane do politické funkce, v níž může rozhodovat o peněženkách občanů, musí být nesmírně frustrující vidět, že jeho politika prostě nefunguje, a že čím víc se snaží, tím víc se mu věci sypou pod rukama.

Politik, který vidí trh jako chaotickou, nepochopitelnou sílu, která se vymyká jeho představám, a kterou je třeba ovládnout, jej musí dříve či později začít zuřivě nenávidět - nenávidět jej za to, že funguje. A jak trh funguje, o tom se nyní etatisté opět přesvědčují - lidé se prostě chovají tak, aby maximalizovali svůj osobní užitek a prospěch státní pokladny je jim ukradený. Myslel si snad ministr Kalousek, že lidé nebudou brát na zvýšenou DPH zřetel. Spotřebitelé však omezili svoje nákupy, prodejci se připravili o část zisku a stát nakonec vybral méně. Trh prostě funguje, má snahu očišťovat se a směřovat do rovnovážného stavu, a etatisté se mohou třeba stavět na hlavu.

Trh je však organický - jsme jím my všichni. Když se ministr Kalousek snaží bojovat proti trhu, ve skutečnosti jsme jeho protivníky my. Každý pokus svázat trh regulacemi a ohýbat jej podle přání politiků znamená, že jsme svazováni a ohýbáni my všichni. Jestliže tedy ministr Kalousek nenávidí trh, nenávidí zároveň i každého občana, který se chová podle svého, protože každý projev iniciativy je pro úspěch jeho politiky obrovským nebezpečím. A třebaže se tržní síly nakonec vždy projeví a zvítězí, pro nás občany je to, tedy alespoň z krátkodobého hlediska, poněkud Pyrrhovo vítězství, protože náš osobní užitek s každým dalším zvýšením daní nebo s další regulací poklesne a může klesat až k naprosté bídě. Za ilustraci mohou posloužit absolutní socialistické diktatury, jejichž kolaps je v podstatě výsledkem tržních zákonitostí. Třebaže však ekonomické zhroucení socialistické diktatury skýtá naději do budoucna, pro její občany, kteří jsou vystaveni nepopsatelné bídě, je to v tu chvíli jen velmi mlhavá útěcha.

Všichni se chováme tak, abychom maximalizovali svůj osobní užitek. Pohybujeme se v mantinelech, jež nám stát vymezuje a krok po kroku zužuje, ale i tehdy se snažíme uchránit před nenechavou rukou státu co největší část toho, co vyprodukujeme. Korigujeme naše chování na trhu, a je-li to nutné a jsou-li již vládní mantinely příliš úzké, neváháme se uchýlit na území šedé ekonomiky. Tak to prostě je, platí to pro jakýkoliv systém, v němž stát pošlapává svobodu jednotlivce - platilo to v socialistických diktaturách, v nichž i při tvrdé cenové kontrole fungovala, navzdory nebezpečí, šedá ekonomika, a platí to i v dnešní, zatím ještě v celkem mírné kvazi-diktatuře, která sice nezavírá neposlušné občany do vězení a nejedná s nimi vysloveně brutálně, ale o to systematičtěji uplatňuje postupné osekávání svobody salámovou metodou.

Vina samozřejmě není jen na ministru Kalouskovi, to bychom mu přece jen křivdili. Jeho angažmá na ministerstvu financí je přece výsledkem svobodných voleb, na jejichž výsledku má v podstatě vinu každý, kdo volil kteroukoliv z dnešních parlamentních stran, sdružených v pomyslné národní frontě vykradačů kapes. Je zajímavé, jak si lidé dokáží zvolit politiky, kteří pak celé funkční období vidí jejich peněženky jako nevyčerpatelný zdroj, do něhož neváhají kdykoliv sáhnout, a na druhé straně, pohybují-li se v tržním prostředí, nebo v tom, co z něj zbylo, jednají s upřímnou snahou své peníze před jimi zvolenými politiky uchránit. Zpravidla sice odmítají, že by daně byly sprostou krádeží za bílého dne, zároveň se však, snaží chovat tak, aby si stát pro sebe vzal co nejméně.

Jestliže tedy ministr Kalousek pracuje proti nám, a stejným způsobem bude vystupovat každý politik, který usedne na jeho místo a bude s ním sdílet zásadní premisy o trhu, co takhle dát pro změnu slovo takovým politikům, kteří nebudou pokládat trh za svého protivníka nebo za obětního beránka, jenž má sloužit "obecnému blahu", ale těm, kteří vidí trh jako morální dobro a proto je nutné nechat jej na pokoji, a to z toho důvodu, že odpovídá tomu, jak lidé mají žít - životem produktivních, nezávislých, myslících a hlavně svobodných bytostí. Možná někdo není přesvědčen, že takoví politici vůbec existují - patrně nehledal dostatečně pozorně. A možná někdo není přesvědčen, že trh je skutečně dobrem - pak právě v dnešní době dostává, co si zaslouží.

Čeká nás totiž pokračování úvodní anekdoty: do kanceláře ministra financí přiběhne jednoho letního rána roku 2015 jeho náměstek a volá: "Pane ministře, na DPH jsme zase vybrali o něco méně než předtím!" Ministr se zadívá na graf, kde nejvyšší sazba daně dosahuje nějakých třiceti, pětatřiceti procent, mávne rukou, a odpoví: "No, nedá se nic dělat, musíme to zvednout ještě o procento! Tentokrát už to jistě zabere!"