Eurovolby skončily. Nezapomeňte

Okřídlené rčení tvrdí, že kdyby volby mohly něco změnit, dávno by byly zakázány. Osobně jej pokládám za velmi falešné a vlastně předem poraženecké. Co tedy letošní eurovolby? Změní se něco, nebo bude politika EU stále stejnější?

Hlavním tématem voleb se stala zelená politika. Ti, kteří ještě nedávno tvrdili, že Green Deal nepřipouští žádné změny a bude tu s námi na věčné časy a možná ještě déle, nebo dokonce že pro nás představuje příležitost, se najednou postavili do role kategorických odpůrců zelené politiky.

Je ale potřeba nepřehlédnout, že jen málokdo se odvážil tvrdit, že evropskou zelenou politiku je potřeba odmítnout zcela. Naprostá většina politických stran a jejich kandidátů se omezila jen na prázdné a omyvatelné fráze o revizi, o návratu na začátek nebo o zdravém selském rozumu. Tyto fráze byly s největší pravděpodobností voleny tak opatrně z jednoho jediného důvodu: aby bylo možné je kdykoliv poopravit tak, aby byly ve skutečnosti s principy zelené politiky konformní, a jediné reálné téma, které tak zůstane na stole, bude otázka, zda zákaz spalovacích motorů proběhne podle plánu nebo zda bude o několik let odsunut.

Jestliže se Andrej Babiš, který pro Green Deal zvedl svoji premiérskou ruku, ve volební kampani holedbá, že zákaz spalovacích motorů zruší, lze mu to věřit? Pokud takovéto zákazy odmítá lídr koalice Spolu Alexandr Vondra, který má však za sebou na třetím místě kandidátky Luděk Niedermayer, jenž naopak vystupuje jako nadšený vyznavač zelené politiky, lze takové předvolební rétorice důvěřovat? Jestliže strana Motoristé tvrdí, že právě kvůli záchraně automobilismu vznikla, přičemž se však do eurovoleb spojila s Přísahou, která naopak ještě nedávno vnímala, „Green Deal jako další krok k dosažení udržitelného rozvoje v rámci Evropy, což je správné,“ do jaké míry lze takové spojení pokládat za více než jen účelové?

Zelenou politiku najednou začali odmítat i sociální demokraté se svým lídrem Lubomírem Zaorálkem a dokonce i komunisté přemaskovaní pod značkou koalice Stačilo, kteří z logiky věci Green Deal jako zásadní nástroj pro zničení posledních zbytků kapitalismu v Evropě odmítnout nemohou. Ostatně tato levicová uskupení kritizují jen určité aspekty zelené politiky, především její nepopiratelné tzv. sociální dopady a představují si, že lze nějakým zázrakem zařídit, že se milionům Evropanů znemožní přístup k dostupným energiím, zároveň se to však nějak vyřeší zdaněním velkých společností a bohatých lidí. Jak? Prostě nějak.

Ve skutečnosti jediní Motoristé mohli být považováni ve věci zelené politiky za důvěryhodné, pokud bychom tedy chtěli zároveň věřit, že představitelé Motoristů, tedy především lídr a novopečený europoslanec Filip Turek a zakladatel strany a patrně Turkův novopečený placený asistent Petr Macinka si postoj v tomto tématu skutečně uhájí před šéfem Přísahy Robertem Šlachtou a jeho lidmi. Charisma a nesmlouvavost, s jakou Filip Turek v kampani působil a akcentoval téma zelené politiky, dává určitou naději. A právě proto se nejspíš mnoho voličů rozhodlo neriskovat - v eurovolbách figurovala ještě jedna strana, která se dlouhodobě staví vůči evropské zelené politice odmítavě.

Dlouhodobě, to je zde klíčové slovo. Svobodní ani jednou za dobu své existence neoznačili Green Deal nebo jakékoliv jiné prvky antikapitalistické zelené politiky za přijatelné. Jde-li však o klíčové volební téma, přičemž Svobodní nedostali přístup do veřejnoprávních médií a i v těch ostatních jsou dlouhodobě odsouváni na vedlejší kolej, a předvolební průzkumy je drží hluboko pod pětiprocentní hranicí (otázkou je, co bylo dřív), a dokonce i média, která lze pokládat za pravicová, dali v posledních týdnech přednost nejprve možná podprahové, později zjevné propagaci Motoristů (například týdeník Echo), je zřejmé, pro co se ten důležitý a klíčový segment voličů rozhodl. V případě dilematu mezi jistou volbou Motoristů a riskem v podobě volby Svobodných se na voliče, kteří nevěří současné ODS a ANO je pro ně samozřejmě tabu, nelze příliš zlobit, že se rozhodli právě pro Motoristy. Protože, jak jsem napsal výše, u nich existuje alespoň teoretická naděje, že po volbách neuhnou.

Pro Svobodné je to určitým potvrzením, že dlouhodobá klimaskeptická pozice byla správná a že stejně správně byla zvolena volební rétorika. Já sám jsem tvrdil, že zelená politika Evropské unie, o níž je čím dál více lidí právem přesvědčeno, že představuje cestu k bídě a totálnímu úpadku, znamená pro Svobodné jakési otevřené startovní okno (společně s tématem zachování české koruny). Svobodní se tedy toto okno pokusili využít, sestavili do volebního klání správou posádku vybavenou dokonalou argumentací a bezchybným volebním programem, bohužel se však nenašly potřebné prostředky na pořízení výkonné rakety, která by tuto správnou posádku dostala na vrchol... Motoristé byli v tomto mnohem úspěšnější a třebaže jsou v podstatě stranou jednoho tématu, což je velmi málo na to, aby bylo možné je nazvat pravicovou stranou, sázka na klíčové téma a důkladná finanční a následně i mediální podpora jim přinesla zasloužený úspěch.

Vzhledem k značné ideové neukotvenosti Motoristů a zároveň zcela evidentní nepravicovosti Přísahy má pravicový volič velký důvod k pochybnosti, zda bude toto spojení a jeho představitelé schopni jasně akcentovat i další důležitá témata kromě zamezení zákazu spalovacích motorů. Témata týkající se především domácí politiky a především ekonomie a ekonomiky. Údajně středopravicová koalice Petra Fialy a jeho kompliců se chová nepokrytě levicově. Zvyšuje daně, zasahuje do pracovního trhu razantněji než otevřeně levicové vlády, vůči Evropské unii se chová značně vazalsky. Jestliže se má spojenectví Motoristů a Přísahy nadále stavět do pozice alternativy pro zklamané pravicové voliče, mohou se, ač jim to nepřeji, tito dočkat opět jen hořkého zklamání, zatímco Svobodní tuto principiální a věrohodnou alternativu stále představují. Volič by tedy především neměl zapomínat.

Jak relativní může být výraz neúspěch lze ilustrovat na srovnání volebního výsledku Svobodných a SPD, která díky angažování Petra Macha, zakladatele a bývalého předsedy Svobodných, do pozice lídra, v očích mnoha pravicových voličů mohla znamenat také určitou alternativu. Alespoň to byl očividně plán Tomia Okamury, který, aby iluzi pravicové alternativy pojistil, připojil do projektu eurokampaně i Trikoloru. Zatímco Petra Macha bylo možné minimálně do začátku kampaně stále považovat za pravičáka, Trikolora je dnes pravicí už spíše jen nominální a od neúspěchu projektu Trikolora Svobodní Soukromníci marně hledá smysl své existence. Volební zisk, na který pan Okamura pomýšlel, měl být nepochybně mnohem vyšší, než jeden jediný mandát. Vyluxování nespokojených pravicových hlasů, pokud by k němu bývalo došlo, by slibovalo bez potíží mandáty tři. Pravicoví voliči však očividně nemohli strávit dlouhodobě pěstovanou levicovost a národní socialismus SPD, a tuto charakteristiku mohly těžko převážit dvě navenek pravicové osobnosti na čele kandidátky. Konkurence komunistického konglomerátu Stačilo pak neúspěch SPD jen zpečetila a možná v teorii chytrý Okamurův strategický tah namířila do množiny těch chybných.

Jestliže si totiž SPD buduje na politickém spektru pozici v kvadrantu národního socialismu, následně tuto pozici vlastně zpochybní angažováním dvou formálně pravicových osobností, přičemž se jejich tradičnímu voliči nabídne ve stejném kvadrantu koalice s podobně nacionálně socialistickou rétorikou (což od komunistů není historicky vzato zdaleka první úkrok od jejich internacionálního ukotvení), není divu, co si takový volič vybral. Koalice Stačilo je v tomto kontextu mnohem poctivější možností. Přeliv od SPD ke komunistům, tedy Stačilo, je tedy pochopitelný, stejně jako vykroužkování toho nejlevicovějšího ze tří lídrů SPD, tedy Ivana Davida. Trikolora tedy nejen, že nenašla samu sebe, ale ztrátu smyslu své existence podtrhla. A pro Petra Macha je to zoufalé pohřbení všeho, co kdy řekl nebo napsal nebo snad i udělal, když jsme jej ještě mohli pokládat za zásadového pravičáka - ztroskotání politické, profesní i lidské.

Bude mít výsledek eurovoleb nějaký vliv na další směřování Evropské unie? Pokud někdo mluví o nějakém zásadnějším úspěchu konzervativců nebo pravice, přičemž někteří mluví i o „extrémní pravici“, tedy především ti neúspěšní na straně eurofilní levice, obávám se, že se v příštích pěti letech žádné zásadní změny nedočkáme. Pokud snad budou ty či ony politiky poněkud zkorigovány a zákaz automobilů nebo rozšíření systému emisních povolenek přijde o něco později, je tady celá řada dalších témat, jako je například svoboda projevu či digitální dohled na soukromou komunikací občanů, které byly v kampaních jednotlivými stranami a zejména médii přehlížené. Pokud dojde ke zmírnění v jedné nebo dvou oblastech, bruselští nepřátelé svobody a lidí mají ve svých šuplících připravené další, neméně zhoubné a ničivé plány.

Ostatně ta zásadní změna nejspíš nepřijde z europarlamentu, který sám o sobě ani nemá zákonodárnou moc ve smyslu navrhování legislativy. Chceme-li více svobody, a je už jedno, zda od eurobyrokratů nebo od našich vlastních politiků, tím zásadním bojištěm je domácí, národní politika, a jednou z rozhodujících bitev budou příští parlamentní volby. A klíčovým faktorem bude nejen odvaha a zásadovost pravicových voličů, ale v neposlední řadě jejich paměť.