Filozofie pro pravicovou politiku

Kandidátský článek před volbou čtyř místopředsednických míst Republikového předsednictva Strany svobodných občanů.

Často slýcháme, že v politice nemá smysl opírat se o pevně danou filozofii a že místo snahy o jakési jasně dané myšlenkové ukotvení bychom se měli pragmaticky zaměřit na aktuální problémy a řešit je pružně, s důrazem na požadavky okamžité situace a bez pout rigidní ideologie. Dnes, kdy Evropa čelí krizím dříve nevídaným a nepředpokládaným, se volání po okamžité a rozhodné akci ozývá častěji než kdy jindy: je čas na činy, na myšlení prý bude čas později.

Každá politika je však neodmyslitelně spjata s nějaký filozofickým směrem. Dokonce i ti, kteří prohlašují, že snahy o nějaké filozofické ukotvení jsou falešné a zbytečné, jsou sami produktem určité filozofie. Jediná otázka, která zde má smysl, zní: stojí politika, o kterou se snažíme, na racionální a pravdivé filozofii? Odpovídá tomu, jak má lidská bytost žít? A má ve světle toho, jaký je současný stav společnosti, nějakou šanci na úspěch?

Jakékoliv filozofické premisy se vždy nevyhnutelně projeví i v politice. Platilo to v antických dobách, která byla vlastně kolébkou dnešní filozofie a její dědictví nás dodnes ovlivňuje; platilo to ve středověku, kdy se plně projevil náboženský fundamentalismus pramenící z učení novoplatoniků, jenž však nakonec podlehl racionální myšlenkové revoluci Tomáše Akvinského, která dala postupně vzniknout modernímu pojetí sekulárního státu. Humanistická filozofie byla základem pro formulaci teorie přirozených lidských práv, práva člověka na život, svobodu, majetek a vlastní cestu ke štěstí, a ve své dosud nejdokonalejší podobě umožnila vznik Spojených států amerických. A naprosto opačná filozofie stála u zrodu nejhorších zel, jaké západní civilizace poznala - komunismu a nacismu.

Každá politika, ať už dobrá nebo špatná, mírová a pokojná nebo brutální a despotická, mela své jasně patrné filozofické základy. A to vše, co je dnes sporné na pravicové politice, která v podstatě vychází z konzervativního a tradičně liberálního základu, je důsledkem chyb jejích filozofických východisek. Na jedné straně mysticismus a tradicionalistický kolektivismus konzervativců, na druhé straně morální relativismus liberálů, a to vše spojené pragmaticky (což je taktéž filozofie) do jednoho nesourodého celku, který je sice kompatibilní co do svých omylů a dokáže generovat politiku neporovnatelně kvalitnější, než jakou nabízejí socialisté, ale vždy zatíženou závažím logických rozporů. A tím nepřesvědčivou a dlouhodobě prohrávající.

Vztah mezi filozofií a politikou je neoddiskutovatelný. Na metafyzických základech a teorii poznání spočívá etická teorie, jejíž aplikace na společnost má potom své důsledky pro politiku. Jestliže dnes žijeme ve společnosti, která požaduje a vytváří socialistickou politiku, je to důsledek filozofie a etiky, která ve společnosti převládá. Ať se nám to líbí nebo ne, lidé si ve své podstatě nějakou formu socialistické vlády přejí. Tedy alespoň převážná část z nich. Principiální zastánci pravice, jimiž snad my Svobodní jsme, s tím jen stěží něco zmůžou. Nějakou šanci však přece jen máme.

Socialistická politika a živobytí lidí jako je Andrej Babiš nebo Bohuslav Sobotka, nebo jejich pravicověji se tvářících obdob z jiných stran, závisí na etice altruismu, morálce sebeobětování, která nás nabádá, že údajné nároky ostatních - cizích lidí, společnosti, národa, třídy, etnika - jsou vždy nadřazené našim vlastním. Obětovat své vlastní cíle, záměry a tužby je pokládáno za vysoce morální, a ten, kdo se dokáže obětovat zcela, například položit svůj život za někoho druhého, je pokládán za vzor všech cnostní. Téměř všichni západní filozofové, od Platóna přes Kanta až k moderním filozofům vyzdvihují v té či jiné formě seběobětování jako ideál. Dva tisíce let je něco, co žádná pravicová strana, která naopak prosazuje hodnoty jako jsou trh, svoboda, nezávislost, což jsou hodnoty naprosto neslučitelné s etikou altruismu, nemůže jen tak překonat.

Politická strana, která se chce profilovat jako skutečně pravicová, se zákonitě musí obracet na naprosto jinou etiku, než na jaké staví svá programová paradigmata strany na levici nebo ve středu. Levice nebo střed má daleko snazší výchozí pozici, morálka přijímaná společností jí hraje do karet, zatímco pravice má pouze málo možností, jak tuto bariéru překonat. Jestliže pak pravici chybí racionální filozofie, nutně se ocitne v bezradné situaci: co vlastně dělá špatně? Nabízí objektivně lepší a ekonomicky funkční program, ale veřejnost ji nepřijímá. Rozhodne se tedy zvolnit tempo, opustit své zásady, rezignovat na poslední zbytky ideových principů, ustoupit tu zde, tu jinde - a nakonec se spirálou kompromisů dostane někam úplně jinam, než kde původně chtěla být. A v tu chvíli končí - protože opustila všechny své zásady, ale zároveň nijak nezpochybnila myšlenková a morální východiska zavedené levice, kterou její voliči volí už proto, že altruistickou etiku uplatňuje v politické praxi dlouhodobě a upřímně. Příklad ODS a nakonec i projektů jako byla např. Unie svobody je dostatečně výmluvný a varující.

Pro pravici, která nechce takto skončit, vyvstává zásadní otázka: jak dosáhnout maxima i za předpokladu, že lidé nejsou morálně nakloněni pravicové politice, a jak se zároveň ubránit sebezničujícímu kolotoči kompromisů?

Základní premisa zní: naprostá většina lidí pokládá obětovávání hodnot za morální dobro. Jsou tomu naučeni od dětství a sama politika na tom nedokáže nic změnit, protože účelem politiky není vzdělávání občanů nebo šíření filozofie. Protože však altruistickou morálku nelze sledovat skutečně do důsledků (znamenalo by to obětovat okamžitě svůj vlastní život), přicházejí v lidském životě situace, kdy se i uvědomělý altruista musí chovat sobecky - nejen aby přežil, ale aby zachoval ty hodnoty, které jsou i pro takového člověka důležité a jsou mu drahé. Celá společnost se občas může dostat do situace, kdy stojí před naprosto jasným ohrožením hodnot občanů, a tyto hodnoty jsou tak důležité a zároveň tak obecné, že na ně lze nahlížet jako na společné či sdílené. V ten okamžik nastává příležitost pro změnu.

V roce 1989 byl totalitní komunistický režim natolik vyprázdněný, jak ekonomicky tak myšlenkově, že lidé, kteří sobecky toužili po nějaké přijatelné úrovni blahobytu a pohodlí pro sebe a své děti, a závistivě pokukovali po svých západních sousedech, dokázali vyjít do ulic a nejen svrhnout režim, který jim materiální blahobyt upíral, ale dokonce v dalších letech přijali a podporovali naprosto opačnou, tedy pravicovou politiku - asi nejpravicovější, jaká se v té době ve střední Evropě zrodila. Pravicové hodnoty se nakrátko ocitly v srdcích běžných voličů. Z tohoto dějiného zvratu těžíme dodnes.

Jestliže se dnes nachází naše společnost v podobné situaci, kdy jí je na jednu stranu slibována prosperita pocházející z Evropské unie, ale na druhou stranu je veřejnosti stále jasnější, že tato prosperita nikdy nepřijde, protože logicky nelze očekávat prosperitu od projektu založeném na nuceném přerozdělování mizérie, jsou možná voliči stále více připraveni na podobnou změnu. Levicové strany, které nedokáží svou politiku stavět na jiných principech než na altruistické etice, jsou v tu chvíli bezradné a neschopné reakce. Jestliže jsou lidé nuceni soustavně obětovávat svoje hodnoty ať už ve prospěch řecké státní pokladny nebo ve prospěch iracionální německé imigrační politiky, a tato oběť už jde na samou hranici toho, co jsou ochotni snést a morálně si zdůvodnit, čeká se už jen na jedno: na někoho, kdo nabídne jinou cestu, bez uhýbání, bez kompromisů a sebevědomě - stejně nekompromisně a se stejným neochvějným sebevědomím, s jakým před pětadvaceti lety nabídl voličům svou politiku trhu bez přívlastků Václav Klaus (třebaže nakonec v praxi o trh bez přívlastků zdaleka nešlo).

A právě proto potřebujeme racionální filozofii - abychom byli schopni správně pochopit roli morálky pro politiku a rozpoznat, kdy morálka převládající ve společnosti hraje alespoň na chvíli do karet pravici a hodnotám, které zastává: svobodě, trhu, individualismu, malému státu, nízkým daním, co nejmenší míře regulací, atd.

Konzervatismus ani libertariánství tato vodítka neposkytují, nebo je alespoň neposkytují v dostatečné míře. Konzervatismus se svým zaměřením na tradice, na spontánní společenské jednání (nebo dokonce spoléháním na spontánní, antiintelektuální lidovou vzpouru vůči politické elitě) a do značné míry i na mysticismus nedokáže z podstaty věci nabídnout přesvědčivou opozici vůči altruistické etice. Libertariánství, se svou naprosto nedostatečnou teorií etiky, vyznávající svobodu jako neredukovatelný axiom, sice dokáže dobře reagovat na čistě ekonomická témata, a pokud by u nás existovali libertariáni před pětadvaceti lety, kdy se komunistický režim zhroutil z ekonomických důvodů a bylo tedy dostačující reagovat hlavně na poli ekonomie, možná by to tehdy dopadlo ještě o něco lépe; naprosto však selhávají v otázkách bezpečnosti, obrany a migrační politiky. Právě tyto otázky jsou však bezesporu dnes tím, co spustí zásadní změnu v morálním smýšlení veřejnosti a tedy umožní radikální změnu v politice, podobnou, jakou Evropa zažila s pádem komunistického bloku.

Filozofie nemá být náš nepřítel ani doménou intelektuálů ve slonovinových věžích. Naopak, je-li racionální, logická a odpovídá-li přirozené podstatě člověka, dává nejzákladnější vodítka pro veškeré další úspěšné konání, včetně politické práce. Umožňuje najít a zaujmout správná stanoviska k politickým otázkám, od principů fungování státu, přes hospodářství až třeba k migraci.

A jsou to právě Svobodní, tedy strana, která se chce stát dříve či později vůdčí silou na české pravici, kdo takovou filozofii potřebuje jako sůl.

---

KINKOR, Jiří. Trh a stát: k čemu potřebujeme filozofii. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1996. 173 s. ISBN 80-205-0522-9.

PEIKOFF, Leonard. Objektivismus: filozofie Ayn Randové. 1. vyd. [Surry Hills]: Berlet, ©2001. 485 s. ISBN 0-9578399-1-X.